Alpy šlehnuté do žíly

Směrem domů, Lago di Como, přes Švýcarsko do Rakous (9.7.2016, najeto 360 km)

     Vyrážíme a po necelém kiláku Véna zastavuje a gestem podšmiknutí krku hlásí, že je hotovo. Přední gumu má poloprázdnou, včerejší protažení pletiva blatníkem má následky. V pneumatice nacházíme zapíchnutý kousek drátu. Taky nám mohlo dojít už včera, že pletivo se na gumu nepřilepilo přes žvýkačku. Pneumatiku dofoukneme jednou bombičkou z lepící soupravy a jedeme hledat pneuservis. Jsme ve větším městě, nacházíme ho okamžitě. Angličtina a makaróni k sobě moc nepasují, domluva je rukama nohama. Pochopíme, že neumí zvednout motorku pro vyjmutí kola, ale dvě stě metrů dál je prý motoservis. O.K., jedeme tam. V servisu sice kolo sundat umí, ale zase neumí gumu zalepit….. Takže Véna maže s kolem v ruce zpátky pěšky do pneuservisu. Nakonec to tedy dopadne, dvě hodiny na to ale padnou. 

     A pak už směřujeme kolem Milána nahoru k Lago di Como. Na dálnici před jezerem se dostaneme do velké zácpy, pomalu se proplétáme mezi auty. Pak to rozrazí sanitka, dírou po ní se valí bandy motorkářů, je sobota, celé Miláno osedlalo koně a razí do kopců. My s kufry to máme při kličkování mezi auty složitější, občas nějaký autař mezeru nenechá, projet nelze. Často to někteří knechti uzavírají úmyslně. Nejsem asi moc šikovnej, vytuhnu zablokován, ostatní mi ujíždějí. Jsou to ale nervy, stát bezmocně v tunelu, přidušen vejfukovinami a strašným vedrem, k tomu s naprasklým močovým měchýřem.…. Po projetí příčiny zácpy, malicherného ťukance, se nalézáme na jedné pumpě.

     Řadou dálničních tunelů projíždíme kolem jezera Como. Moc se tu s tím nepářou, vést dálnici kolem jezera není kudy, tak to zakopou do země. Někudy prostě jezdit musí. To jen u nás se se vším tak sereme.

     Pokus o přiblížení se k jezeru odbočením z dálnice končí u plotu jednoho z nesčetných kempů na břehu jezera, dostat se k vodě je asi nemožné. Je to tu jako na Slapech, rentiéři se v kempech zabydlí na celé léto a u stanů a karavanů ve stínu satelitních antén venčí své pejsky.

     Za Chiavennou přejíždíme hranice do Švajcu, prořídnou kolony aut a stoupáme na Malojapass (1815 m.n.m.), motorky dostávají naloženo pod vocas, je to o vykloubení si pravého zápěstí. V jedné zatáčce si vyzkouším lehký smyk na zadek, ne že bych zrovna chtěl, rychle vychladnu. Závěr stoupání je opravdu jak po žebříku. Nahoře je jezero Silsersee a rozvodí Dunaj - Pád. Chlapi chtějí koupačku, já ne, voda studí už pohledem ze silnice. Dávám si do vody jen vychladit flašku fanty, snad nezmrzne. Odolný Zbyněk Venclovský a bezmozek Lefloš se odhodlávají zchladit své kaštany. Zbyněk volí nástup do vody po hlavě, připraven probořit led. Lefloš s tím nadělá veliké herecké výkony a vyplaší kamzíky na kilometry daleko. Pořád se přesvědčuje, jestli mu v té ledárně něco neodpadlo. Po mých kecech se mi mstí, chce mi nechat uplavat moji fantu.

     Pak už projíždíme podél Innu údolím Engadin, míjíme snobský Sankt Moritz se všemi jeho zámky, jezerními jachtami a letišti, silnice je s rychlými protahováky, jen obavy z měření rychlosti a výší švýcarských pokut brzdí naše vášně. Ve Švacju potkáváme mnoho různých sportovních kár od Ferrari po Lamba, musí je tu mít jen k leštění, protože povolených je max. 80km/h a většinou se to dodržuje.

     Držíme se Innu a po vjezdu do Rakous hledáme nocleh. V ospalých ulicích sobotního Landecku jsou vidět četné skupinky vysmátých černoušků. Každý drží v ruce mobil, dráty z něj zapojené do uší, různě obarvené hlavy se houpají v rytmu hiphopu. Zřejmě jde o vysoce kvalifikované inženýry, absolventy somálských a eritrejských technických universit, zachraňující vyčerpané rakouské továrny. Hoši se jdou po náročném pracovním týdnu pobavit s rakouskými děvčaty nadrženými na velké černé pyje. Nebo je to jinak, Frau Merkel?

     Hned za Landeckem v Zamsu nacházíme habsburského předchůdce internetu, tablo s fotkami pensionů a svítícími červenými a zelenými žárovkami hlásícími obsazenost. Véna si vzpomíná, že tady kdysi někomu dohazoval nocleh v hotýlku patřícímu nějakým Asiatům, ten tu také zeleně svítí. Je to jen o dvě ulice dále. Šikmookej hoteliér se vzhledem gangstera z hongkongských filmů nás odmítá bez ohledu na zelenou barvičku z tabla, a že v Zamsu je dnes nějaký festival a tím všude plno a posílá nás zpátky do Landecku. Vzpomínám si, že jsme před Landeckem přece míjeli nějaký pension u silnice, nebyla to zrovna úplně extraklasse, tedy vhodné pro nás. Divil bych se, kdyby tam volno nebylo, leda, že by to byla noclehárna pro ty kudrnaté indiány.

      Naštěstí není, úspěšně kotvíme v gasthofu s honosným názvem Löwen. Nemluvný domácí nám nabízí dva dvoulůžáky. Za barákem je bazének. Na náš dotaz k jeho použití vyhodnotí domácí naše zasmrádlá těla z motorkářských hadrů a v obavách následné nutnosti desinfekce vyhýbavě hlásí, že bazén je tedy jen privátní…… Jsme smutní jako malé děti, kterým vzali hračky. Takže jen sprcha aby někomu neobživl zapařený hemeroid a toužíme hodpodovat. Sedáme na terasu prázdné bierstube, je tu jen starší pár důchodců cestujících po Rakousku traktorem, což je u habsburků v poslední době velice populární. Určitě to mnozí znáte. Jede kolona vypíglovaných starých traktorů vyzdobených vlajkami dobrovolných hasičů a fotbalistů pralesních lig, pár jich táhne maringotky naložené sudy piva a palandami pro opilce.

    Pochybujeme o kvalitě místní kuchyně, žádné experimenty, jistíme to klasickým wienerschnitzelem. Žádná sláva, ale porce uspokojí velikostí. V poklidu večera kousneme několik piváčů.

     Na pokoji vytahuji balantínku, má najety už 2 tisíce kiláků, chce se jí už z flašky ven. Židlí málo, válím se tedy v posteli. Pít vleže se nemá, po prvním panáku usínám. Líznutá hovada se pak baví tím, že na mém prostěradle vyrábějí mnohavýznamové fleky v okolí mých trenek. A samozřejmě k tomu vyrábějí fotodokumentaci, kterou zveřejňuji jen velice nerad, pouze v zájmu korektního vyváženého zpravodajství. Já Lefloše jednou zabiju!

Cesta bolavých prdelí (10.7.2016, najeto 440 km)

     Ráno Véna zjišťuje, že přední guma trochu ušla. Italské služby nepřekvapily. V garáži je k jeho radosti kompresor. Je neděle, honit opravu vypadá složitě řešitelné. Únik je ale slaboulinký, rozhodnutí je, že pojedeme a uvidíme, co to bude dělat. Ani to nezkoušíme opravit všemožnými soupravami, které s sebou vezeme.

     Přejedeme poslední náš horský přejezd Fernpass, jako vždy narvaný dopravou, u poslední rakouské pumpy foukneme do nádrží a Véna také do přední gumy. Po hodině jízdy ušlo asi 0,3 baru, to je přijatelné, pojedeme a po cestě se to občas dofoukne. Loučíme se s Alpami a pak už nás čeká klasická návratová trasa – Ga-Pa, Mnichov, Regensburg, Folmava, Plzeň. Jedu to už po X-té, říkám tomu Cesta bolavých prdelí. Dobré je to jen k tomu, že se alespoň člověk zase naučí jezdit rovně po tom absolvovaném milionu alpských zatáček. Vénovo guma dává štreku na tři dofuky.

     V Plzni se rozloučíme, žádné srdceryvné scény se nekonají. Lefološ se musí ještě dotrápit do Teplic. Zítra nás čeká těžká depka, musíme všichni zase začít hákovat. Duší budu ale ještě týden pozpátku.

Něco závěrem:

     Bylo to opravdu povedené. Nemá cenu se moc rozplývat, to musíte zažít. Alpy v kombinaci s motorkou jsou droga, píchneš si to jednou a už se toho nezbavíš. V Alpách západních, ať už se jím říká Savojské, Hautské, Kottické či ještě všelijak jinak, je vše o level výše než v Dolomitech, na které nenechám dopustit. Najde se tu vše, od rychlých výjezdů s dokonalým povrchem až po pomalé uzounké hrbaté kroucenky kolem nohy. A snad i lidi to tam ještě moc neobjevili. A také to množství kupodivu motorkářům neuzavřených šotolin, které jsme tedy ošidili. Ty kopce dostanou každého, natož nás troubelíny žijící mezi Šumavou a Krušnými horami.

     Samozřejmě, že žádný střet s cizí civilizací se nekonal. Nikde žádní lidožrouti, pivo a bagety jako u nás, pežoty a fiaty také, všude hezky na prkýnko. Nálada v partě vždy výborná, to je také to, co mi na tyto vejlety láká. Vedro nám mozky nevysušilo, déšť se jen mihnul. Konečně nás dostihly po mnoha letech ježdění v cizině nějaké technické problémy. Statistika je neúprosná, na každého to jednou sedne. Všechno ale bylo řešitelné, podstatné je, že se nikdo nevyválel. Véna to měl hezky naplánované, organizace fungovala, my ostatní mu děkujeme.

     Osvědčilo se honit ubytování operativně ve vyhledávačích na mobilu. Žádné bookování dopředu a pak nervy, zda se tam stihne včas přijet. Někam dojet, zadat pozici na mobilu a stroji hledej. Pravda, dalo by se možná najít i bydlo lepší a levnější, ale co se tím budeme drapat.... Já byl moc spokojenej.

     A ten Aiguille du Midi (3842 m.n.m)? Tam si vyjeďte podívat, tam si cvrknete do trenek!!! A  co příští rok? To snad už konečně dáme ten Balkán, pozici na šlapkách máme čas natrénovat.

Pokořené horské přejezdy:

Pár jich bylo: Oberalppass (2016 metrů nad mořem ), Furkapass (2436), Grimselpass (2165), Col de la Forclaz (1527), Col de Saisies (1657), Col de Mérailet (1605) a Cormet de Roselend (1968), Col de l´Izeran (2770), Col du Mont Cenis (2083), Col du Telegraphe (1566), Col de Galibier (2642), Col du Lautaret (2062), Col d´Izoard (2360), Col de Vars (2109), Col de Restefond (2690) a Cime de la Bonette (2802), Col de la Lombarde (2350), Col di Morts Fauniera (2480) včetně Colle del Vallonetto (2429) a Colle d´Esischie (2360), Colle di Sampeyre (2284), Malojapass (1815), Fernpass (1212) …..  a abych nezapomněl, dvakrát Česká Kubice v Českém lese (533). Dalo by se toho přejet i více, ale něco jsme si museli nechat na příště. Stojí za to se tam ještě vrátit!

Kecy navíc:

     Sympatické je, že ve všech zemích projeté trasy se řidičům toleruje 0,5 promile alkáče. Člověk si rád dá jedno na žížu. Kéž by to tak bylo jednou i u nás a parta motorkářů by si mohla sednout jako lidi a nenalejvala se cofolou. Ale asi je dobře to u nás, jak to je. Nejspíš nejsme západní kultura, viz v nedávné době klíčník korunovačních klenotů Miloš táhnoucí se z pitky na ruské ambasádě zprznivší ctihodnou slavnostní událost. Čest jeho příkladu!

Hodnocení motorek, jaký stroj je větší sráč (psáno na výslovné Leflošovo přání a z pohledu jeho zjednodušeného vidění světa):

Jeli jsme na dvou Hondách, jednom Triumphu a jedné Yamaze. Jedna Honda se vysrala, takže spolehlivost Hond je 50%, Triumph byl také v servisu (i když jen v pneuservisu), tedy spolehlivost 0%, jen Yamaha byla bez problému, spolehlivost 100%. Otázka pro ty, kteří si již nepamatují úvod článku: komu asi patří ta Yamaha? ....... No, řekněte - není to tydýt?

Tisíce stejně dobrých a veselých kiláků všem motorkářům přeje

Honza Suchý s Varanem pod zadkem

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE