Na skok do Estonska

Den 1 - středa 27.7.2011

Den odjezdu. Na fóru se ke mně nikdo nepřidal, takže bylo jasný, že na „ausflug“ jedu sám. Trasa byla jasná, pevně stanovená, tak jsem si ráno odskočil na transfůzu odevzdat pulčák životodárné tekutiny, vydatně posnídal v zdravotnickém zařízení a vydal se shánět nabíječku na navigaci. Jelikož jsem moc nepochodil a všude mi řekli, že nemají, ale že obědnají, tak jsem zamumlal cosi o p*deli a odešel - nezbývalo než obvolat známé. Zavolal jsem tedy Aleškovi a on, že má a že dá :). Tak jsem ještě vyrazil za Alešem do práce a opravdu měl a fungovala.

Tím jsem se však zdržel a místo ve 12 vyrazil až lehce před 1 odpoledne. Vyrazil jsem směr Jeseníky, bo po dálnici na Ostravu se mi nechtělo, jsem si ko*ot naivní říkal, že dálnic si přes Polsko užiju až až... Po cestě jsem ještě koupil kuklu, tu svou jsem zapomněl doma. Počasí jak ze škatulky, hic jak pec, jen v Jeseníkách sem tam mokro po bouřce. Po přejetí hranic Polska jsem byl docela překvapen, že mají "fajny" silnice, dobré zatáčky a malý provoz. Po cca 30 km měním naprosto názor, neboť nastaly roviny, je vidět skoro až k Tallinu a provoz houstme. Říkám si, že Polsko je cypatá země a nestačím se divit, co je tam pomíčků kolem těch rovných silnic. Za chvíli však zjištuji, že jich tam až tak moc není, na to, jakým způsobem se tam jezdí. A je to tu, přichází první problém. Spojovací tyčinka, co propojuje řadičku s kloubkem na motoru, se vyšroubovala. Zastavuju a opravené je to hned, horší by bylo, kdyby se to vyšroubovalo úplně i z druhé strany a vypadlo, to bych asi skončil :). Pokračuju tedy dál a divím se čím dál víc. Kamiony, kamiony, kamiony… všude kam se podívám. Neustálé opravy silnic, mostů, všeho, a kolony několik kilometrů, předjíždím zprava, někdy i zleva a jednou i po chodníku.

Najíždím prý na dálnici. Dálnice na Varšavu nepřipomíná dálnici, ale jedno velké staveniště, no hnus. Bylo už půl deváté, tak jsem se zhruba 100 km před Varšavou rozhodl ubytovat. Zajel jsem k jakési vesnici a tam, za stodolou, rozložil tábor. Počasí zatažené, ale neprší, tak to snad vydrží!

Den 2 - čtvrtek 28.7.

Ráno sem se vzbudil do mlhavého dne, ale neprší, tak hurá do sedla a jede se dál. Mám lehce skluz oproti plánu, tak budu rád, když propluju hlavní město Polska bez problémů. Nicméně ve Varšavě jsem si po předjetí jednoho auta všiml, že na mě to auto bliká. Říkám si, že je ko*ot a jedu dál. Zhruba po 3 kilometrech jsem zastavil na semaforu, borec mě dojel a začal na mě po polski mluvit - nerozuměl jsem mu nic a snažil se ho ignorovat. Po chvilce se přidal borec z jinýho auta a ukazoval, ať se podívám za sebe. V tu chvíli mi to došlo - ztratil jsem spacák! Lehce nas*án jedu dál, neboť vracet se v té džungli se mi nechtělo... Za Varšavou směr Augostov si to peláším lehce nepředpisových 170-180, neb musím smazat ztrátu. Cesta na severovýchod Polska už je celkem dobrá, provoz v normálu, až slabší. Sem tam mě stihne malá přeháňka, ale na nepromok to ještě není.

Přejíždím do Litvy a hned si to smažím směr hora křížů. Rozepisovat se o tomto místě nemá smysl, kdo tam byl, ví o čem je řeč, a kdo to neví, ať si zagooglí a bude to vědět. A pro ty co tam nebyli a nechtěj googlit tu přidám fotku:). Cesta po A1 vesele odbývá a já pomalu sjíždím směr Šiauliai. Dole na sjezdu byl vééélikej kruháč, tak si ho tak 10x dávám, jelikož potřebuju po té neustálé rovině přes Polsko trošičku ojet gumu do kraje. Po vyblbnutí na kruháči a ujetí tak kilometru najíždím do ráje milovníků off roadu. Silnice v rekonstrukci, ale naprosté! Za plného provozu tam borci válej písek a po asfaltu ani stopa. Jelikož je po dešti, mám v některých místech dost problém s rovnováhou a motorka se smejká. Toto absolvuji cca 100 km a pak jak zázrakem asfalt. Dojíždím k hoře křížů a fotím .Najednou na mě troubí autobus. Koukám, co je to za hňupa a hle, pražská značka. Z autobusu ale vystupojou samí Korejci a od řidiče se dozvídám, že je s nimi už skoro měsíc na cestě a že jim nerozumí ani ho*no, a že měl tak velkou radost, když viděl českou značku, že mě musel vytroubit:).
Po zhlédnutí tohoto poutního místa vyjíždím směr Riga. Tam jsem měl naplánováno, že budu spát a prý tam mají moc hezké holky. Začínám se taky poohlížet po nějakém obchoďáku, protože potřebuju koupit nový spacák, když v tom mém už spí v Polsku nějaký bezdomovec. Začíná pšet a nálada upadá, nepromok na sobě, ale jedu dál, Riga už není daleko. U Rigy už se raduju, že vidím moře, ale ono to nebylo moře, jen velké jezero, tak sem klidný.

Prší stále víc. Vzdávám se tedy prohlídky Rigy a jejích dvounohých krás a cedule s názvem Tallin směruje mou další cestu. Po pár kilometrech jízdy nastávají další potíže. Nejen, že se už docela dost smráká, ale navíc prší čím dál víc a silnice se opět opravuje. Díry jsou zalité vodou, ale je jich tolik, že pomalu nevím kudy jet, abych si ještě víc nenahazoval nohy ,protože přední kolo po projetí takové díry mě vždycky solidně nahodí. Začínám být nas*aný, návlek na boty se trhá a celkově je jízda v tom naprd. Vidím ceduli hotel, tak k němu hned jedu a říkám si. ať už je to za mnou. Přijedu před hotel a tam kalužina, sice taková větší, ale pro mě přece žádný problém. Rozjedu se a vjedu do ní, a div se neutopím! Byla tam lochna jak prase, motka až po bágly ve vodě, já měl nohy nahoře, ale stejně mi nateklo do bot. To se divím, že motor nenasál vodu a já se v tom nesvalil, protože toto jsem opravdu nečekal! Baby, co koukaly z okna hotelu, se mohli smíchy potrhat... bestie jedny:). Na hotelu následovalo sušení, konzumace piva a takové ty věci, co se běžně na hotelu dělají...