Na skok do Estonska

Den 3 - pátek 29.7.

Páteční ráno je ve znamení zatažené a nejisté oblohy, takže jdu hned od rána do nepromoku a dobře dělám, protože zhruba po 50 km opět déšť. V Lotyšsku se zbytečně nezdržuju a prchám co to jde po pobřežní silnici na Tallin. Do Tallinu přijíždím přesně v poledne, ale jak jsem zjistil, tam už je jiné časové páso a není poledne ,ale 1 odpoledne, čili mám opět skluz:). Po průzkumu přístavu si dávám chálku, první jídlo po cestě, které není bageta z benzinky. Sice jsem vůbec nevěděl, co si objednávám,ale přinesli stejk v bulce a k tomu hranolky (zajímavá kombinace). Jdu udělat pár fotek, ale vidím, že se blíží bouřka, tak prohlídku historického centra odkládám a později ůplně ruším. Bouřku jsem přečkal v obchodňáku v přístavu (na jedné zahrádce měli deštník Starobrno) a aniž bych si koupil spacák, který tam stejnak neměli, jsem vyrazil směr k vodopádům Jogula Jaga. Po lehkém bloudění jsem to našel a po nezbytné fotodokumentaci jsem vyrazil na nejsevernější místo Estonska, a to mys Purekkari. Cesta už nebyla po hlavní silnici a benzínek ubývalo stejně jako paliva v nádrži. Sice jsem kolem jedné projel, ale jelikož se zdála být dost pochybná, tak jsem ji radši přejel. Po dalších zhruba 18 km jsem potřeboval zastavit a při tom jsem se začal dloubat v navigaci a nějak jsem blbě přečetl, že do cíle zbývá místo 5,4 km 54 km a začal jsem mít stres, že nemám šťávu. Nejbližší benzínku mi navigace ukázala tu, kterou jsem opovrhoval, ale nedá se nic dělat, musím se vrátit. Po dotankování a navrácení na místo zpět a ujetí následujících 5 km se mě vzmocnil pocit nepopsatelnýho charakteru, když jsem zjistil, že jsem se těsně před cílem otočil a vracel se pro benzín… holt jsem se měl líp koukat. Mezitím mi při cestě k benzince upadla pláštěnka z jedné brašny... už jsem ji nenašel (stejně jsou k hovnu, protože v dešti se od zadního kola stejnak voda dostane dovnitř a celej bágl je pak jak v jezírku). Rozje*al se mi i druhý návlek na boty, tudy cesta nevede, dávám je do pláštěnky a už si připravuju řeč na to, až ten drahej špás půjdu  reklamovat. Nejsevernější místo Estonska je až za zákazem vjezdu, ale jelikož turistický cíl, ke kterému se nedá dojet na motorce, pro mě není turistický cíl, tak zákaz-nezákaz jedu až k moři na motce! Písčité podloží se dost boří a mám co dělat, abych nespadl, ale jsem tam. Sice ne úplně, protože dál je to po kamenech a hlavně se tam nedá dojet, ale už je to jen nějakých 100 metrů. Nejseverněší místo Estonska tedy stanovuji na místě, kde stojím, a volám na geografii, aby si to tam předělali v mapách, aby pak nebyly zbytečně zmatky... Při odjezdu mám docela problém, protože mi nejde vyjet z písku a pořád se bořím. Lezu teda z motorky a jdu vedle ní, aby nebyla zbytečně těžká. Když dám moc plynu, zahrabe se, když málo, chcípne. Chcípla tak dvanáctkrát, než sem se z toho dostal... Nyní je přede mnou hlavní cíl cesty, a to mekka všech turistů (tedy jen českých, co cestují po Estonsku), a to je město Kunda. Do Kundy vede příjemná cesta s dobrým povrchem. Přijíždím na místo a hned se pokouším najít poštu, abych mohl poslat pohledy ogarům do práce. Poštu jsem našel, sice zavřenou, ale to je jedno. Protože pohlednice však nejsou, koupil jsem si koblihy a poté se vydal hledat Kundí Deník. Ten jsem našel v pohodě a zjistil , že přede mnou tam byli "kolegové" před dvěma dny a předtím taktéž před dvěma, takže frekventované místo...Od moře se hnala bouřka, tak jsem se rychle zapsal a ani si nestihl vše prohlédnout a přečíst. Začlo poprchávat, tak jsem deník uklidil, aby se mu něco nestalo, a jel se vyfotit ke značce. To už ale prostě ch*alo jak prase, takže jsem to zbalil a vyrazil směr pryč z tohoto vlhkého místa. A jak stálo v deníku, „Kunda je hrozná díra, ale svatá!!!“. Po cestě pryč, než jsem najel na hlavní, mě chytla taková průtrž,  že jsme v životě větší nezažil. Kapky mě bičovaly a na silnici to vypadalo jak o povodních. Naštěstí to brzo přestalo. Cíl dneška byl splněn, a jelikož mi zbylo ještě trochu času, vzal jsem za to, abych se mohl ubytovat co nejblíž Čudskému jezeru. Nakonec jsem spal v takovém hotýlku zhruba 50 km od Čudského jezera, protože jsem byl opět mokrej jak cyp. Po nezbytnostech jako je pití místního piva a sušení věcí následoval spánek...

Den 4 - sobota 30.7.

Dneska mám narozeniny, jupí, a co si dám k narozkám?! Zřejmě pěknou porci kilometrů (nakonec přesně 1124 km za jeden den, ku*evsky mě večer všechno bolelo). Ráno v 7 (po jejicho v 8) jsem vyrazil. Čudské jezero se objevilo v cukuletu, takže pár fotek, a už jsem to hutal konstantní rychlostí 180 směr k hraničnímu přechodu do Ruska. Touto rychlostí jsem jel hodně dlouho, takže v hlavě slušný vrtulník... Před hranicemi s Ruskem jsem předjel celou frontu, udělal pár snímků a tradá k Vilniusu, geografickému středu Evropy. Střed jsem v pohodě našel, ale už mě dost bolela pr*el a koleno, tak jsem ta tom seděl (nebo spíš ležel) jak Pepa Čížek na dragsteru. Zapsal jsem se do knihy, vyfotil, a vzhledem k tomu, že jsem měl časový náskok, tak jsem v navigaci nastavil místo "nejrychlejší trasa" trasu nejkratší. Vycházelo to o 3 hodiny jízdy déle a zkrátím si to o 20 km, a to je přece výhodné! .Zhruba 30 km od polských hranic zastavuji v obchodě a kupuju druhé jídlo. Pečené kuřecí stehýnko je výborné, i se štěrkem z parkoviště, když mi trošičku spadlo...

Začíná opět lejt, tak šup do nepromoku a jede se směr Polsko. Prší, prší neustále, chvílemi míň, jindy víc... Už mě to moc nebaví, samá rovina a kamiony, už je 8 večer a překročil jsem svůj starý rekord (982km/den). Mám natočeno necelých 1100 km a zastavuju u „zajazd“, vevnitř je svatba, ale prý mají volný pokoj, tak není problém. Servírka jak víno, tady se mi bude líbit, říkám si. Sundávám věci z motky a čekám, než se mi začne věnovat. Došla řada na placení, vytahuju kartu - a problém. Nemají zařízení na karty, takže opět vše na motorku a jedu ál. Už je tma, jsem zmoklej a nas*anej... když v tom hle, vidím hotel!. Zastavuju, "Zimmer frei", tak pohoda, slečna taky mooc fajn, hned si dávám škopek, kdyby náhodou zas byl nějaký problém, aby mě nevyhodili. Karty sice berou, ale zas neměli signál a nechtělo ji to vzít, tak jsem si dal pro sichr ještě jedno pivo. Podařilo se, karta zaplatila a já se mohl jít v klidu ubytovat a pak pokračovat v degustaci alkoholických nápojů. Po chvíli přijíždí 2 borci. Jeden je Turek, jmenuje se Amir a je to jedinej člověk, se kterým trochu pokecám, neb mluví německy, ale jeho kámoš ze Španělska se s plynnou angličtinou nechytá (měl se líp učit a mohl si se mnou taky pokecat:). Zjištuji od nich, že objíždí všechny hlavní města Evropy a že už jsou na cestě 3 týdny... dobří blázni!

Den 5 - neděle 31.7.

Neděle ráno se nese ve znamení zbytkového alkoholu, ale po snídani (první snídaně za celou cestu) už nic necejtím. Loučím se s Amirem, který pořád zjištuje, kde že bydlím (třeba mě přijede někdy z Turecka navštívit), balím, skáču do nepromoku, protože pořád poprchává, a jedu. Ve Varšavě nastává problém, a to, když se ztratí navigace i se mnou. Jelikož mám nastavenou nejkratší cestu, tak mě to vede po takových cestách, až hamba! Prý civilizace…. Naštěstí vše zlé se v dobré obrátí a jsem zpátky na "rádoby dálnici", co vede z Varšavy. Kousek za Varšavou potkávám skupinu motorkářů z Pardubicka a Hradecka a přilehlého okolí. Lehce pokecáme a jedu dál. Sjíždím z dálnice a jedu po normálních okreskách,  škoda, že prší a musím se soustředit na cestu, jinak bych se mohl i kochat. Jelikož jedu lehce nepředpisově, a to i když prší, tak se čas dojezdu dost snižuje. Už plánuju, že jak dojedu, zavolám Alešovi, jestli by se nechtěl projet:). Přijíždím do Jeseníků a přestává pršet. Za chvíli je i silnice suchá, takže si s chutí vychutnávám zatáčky. A že jich tam je!!! Jak krásná změna po rovinatých cestách tam kdesi za hranicemi naší malé, ale krásné země... Doma jsem místo v osm podle GPS přijel lehce po čtvrté hodině, takže jsem ušetřil spoustu času, ale hlavně jsem se krásně projel!!!