Cesta do ráje aneb z Prahy do Cape Townu

Hrozné bylo, když jsem viděl malé děti, jak olizovaly po rodičích zbytky tvrdého alkoholu a prali se o láhve. Byl jsem také zaskočen, když Endy dokouřil cigaretu, odhodil ji na zem a za vajglem se strhlo tucet lidí a mezi nimi i lidé v čistých košilích a džínách. Nebo si ten vajgl už předem zamluvil některý z nich a pak ho se slastí vykouřil. Dělalo se mi zle. Koupil jsem 15 kg kukuřičné mouky, tabák, 5 l tvrdého alkoholu, 2 pytle bonbonů a pro nás 10 piv a odjeli jsme do okolních vesnic. Natrefili jsme na menší vesnici, kde žilo asi 30 lidí. Na zemi byly velké šutry a motorka jen ztěží přiskákala k první chýši. Našel jsem šéfa a ukázal jsem mu, co jsem přivezl. Říkal jen "Danky, danky danky" (namibstina je velice podobná jako holandština/ Našel se tam i chlapík, který mluvil trošku anglicky a tak jsem mu vysvětlil, ať se zeptá šéfa, jestli můžeme přespat pár nocí ve vesnici a že tady máme malou pozornost. Šéf souhlasil. Postavil jsem stan a začali hluboké debaty o jejich životě. Byli příjemní a ptali se nás na běžné věci. 5 litrů tvrdého alkoholu, který jsem přivezl, vypili během 3 hodin ve třech, možná čtyřech lidech. Chtěli ještě naše piva, tak jsme jim je dali a taky byly během chvilky pryč. "Starý, 60 letý lovec", kterého kdysi zakousl lev, kterého nakonec zabil, už nemohl, a obležel tam mezi námi. Ptal jsem se, zda ví, že alkohol škodí a že tudy cesta nevede? "Ne, je to dobrý a máš takové fajn pocity a dobře se spí, tělo se dezinfikuje a dobře se tancuje, ale ráno je pak tělo chudák, Ne, neškodí. V Evropě vám škodí?" ptal se... Možná jsem to přehnal s těmi lahvemi, protože na mě vykřikovali: "ještě, ještě". Ne možná, ale určitě jsem to přehnal s alkoholem. Už bych to nikdy neudělal a efekt by byl stejný. To víš, odřít bílého, dokud platí. Odjel jsem trošku opilý do Opuwa, ještě s anglicky mluvícím Hymbou. Koupil jsem Colu, chleba, tabák, rýži, ještě jednu láhev oleje a pro nás konečně 10 piv. Všechno jsem dal opět šéfovi a on to poctivě rozdával, každému stejný díl. Ptal jsem se ho, kde berou peníze na tolik chlastu a on říkal, že prodají krávu nebo kozu, peníze rozdělí a potom propijí. V Opuwu zůstávají tak dlouho, dokud mají prachy. Až dožidou, vrátí se do vsi a čekají na nový příděl peněz. Druhý den jsem se snažil vypozorovat jejich běžnou pracovní náplň a kromě dvou ženských, které nosily vodu nebo dojily kozu jsem nikoho pracujícího nespatřil, ať jsem se snažil jak chtěl. Jen posedávali, pokukovali po okolí a spali. Šéf mi přes tlumočníka naznačil, že ho pálí oči a že má hemeroidy, a že já musím mít určitě léky. Měl pravdu. Vytáhl jsem Visine a začal mu ho kapat do očí. Po chvilce zvednul ruku, jako že OK a mohl jsem to samé udělat zbytku populace. Najednou jsem byl jejich spasitel a zachránil jsem je....Podle mě, kdybych tam měl vodu, tak by účinek byl stejný. Myslím, že mají oči deformované právě z chlastu. "Ty vole, Endy, co s těma hemeroidama, co mu dáme?? Já bych vytáhl nejbarevnější multivitamínový prášek, netroufnu si mu dát nic jiného.!" "jasně, ale rozlom ho na půlku a ať ho vezme hned teď a druhou půlku až večer, aby to vypadalo profesionálně, jo?" Druhý den šéf hned ráno ukazoval palcem na zadek a vítězně zvednul prst, že to je opět OK. Bál jsem se, že mi teď rozeberou ještě vitamíny. Pár ženským jsem dal aspirin, pár vitamínů, ale nejžádanější "no baby" tablet jsem letos výjimečně neměl. Jedině že by někde hluboko v kufru po Ireně?? Na dálku jsem ucítil hrozný zápach a tak jsem šel omrknout, jak bude vypadat náš obídek. A zhrozil jsem se. Šéf rozsekával 7 dnů starou kozí hlavu plnou bahna a chlupů. Maso bylo úplně zelené, ale přesto jsem si řekl, že až se to převaří, bude to OK. Když jsem snad po hodině namočil prst do vody, ve které se vařila rozsekaná hlava a ani to nebylo pořádně teplé, tak jsem šéfovi sdělil, že mi bohužel má víra nedovoluje jíst kozí hlavu. Byl rád, alespoň se nají děti a on, ale já byl ještě radši. Zlatá vietnamská polévka, ba i syrová. Rozhodli jsme se, že další den odjedeme do Opuwa a zůstaneme tam ještě jednu noc, a snad zažijeme nějakej pořádnej mejdan. S Hymbami jsem na závěr udělal pár zajímavých fotek, patřičně jsem se s nimi rozloučil a ještě v zrcátku jsem viděl, že za námi mávali ještě dlouho. V

Opuwu

jsme byli jediní bílí. Našli jsme kemp, zamkli motorku a vydali jsme se pařit. Na Endyho se hned nalepili Rastafariani /lidé z dredloxy, poslouchající raegge, idolem jim je Bom Marley a zasněnou zemí jim je Jamajka/. Hned mu nabízeli zboží, ale on jim zprvu nedůvěřoval, teprve po pár pivech ta důvěra přišla. Já o to zboží zájem neměl a o to víc jsem se věnoval tanci, holkám a kamarádům. Nakonec jsem si celkem pěkně porozuměl v tanci s Viky, se kterou jsme protancovali celou noc. Ráno v osm, když jsme se probudili, tak jsme ze všech barů už slyšeli hudbu na plné pecky a také lidé už měli opět nebo spíš ještě naváto. Prostě, takové město jsem zatím nikde neviděl. Opět jsme jeli na jih po šotolině. Párkrát se nám motorka pěkně rozhoupala a jen stěží jsem ji občas "chytnul". Zadní kolo bouchalo na doraz a já se snažil vyhýbat každému kamínku. Další cíl pro nás byl "Scelet coast", kde je možné viděl lodě, zahrabané v písku. Krajina nic moc, depresivní, měsíční a byl jsem nakonec rád, že nás tam na motorce ani nepustili. Přespali jsme na pláži, kde jsme „klepali kosu“ celou noc. Foukal vítr a pršelo. Ráno jsme jeli pár km na sever, kde jsme mohli shlédnout na miliony tuleňů. Smrdělo to tam docela fest, ale stálo to za to. Tolik tuleňů pohromadě jsem v životě neviděl.
V Swakobmundu jsme si oba dopřáli klasický smažený vepřový řízek, dokonce i černoška mluvila německy, což mi na ni nějak nesedělo. Její "Winner Schnitzel, bitte", i když Namibie byla přece německá kolonie, proto tam hodně lidi mluví německy. Swakobmund opravdu vypadal jako německé městečko, upravené, styl domů byl podobný, nová auta, hodně bílých lidí a samozřejmě také vypadali jako pěkní suchaři a nebyli vůbec příjemní, respektive, jako čeští západní sousedé. Rudý a blond!!..... K večeru jsme dojeli do Sousuflei, nejhezčí pouště na světě. Kemp byl opět moc drahý, tak jsme dali přednost pivu před jídlem a vyrazili zpět do pouště. Noc byla nádherná a poprvé na cestě jsme spatřili Jižní kříž. Hvězdy byly úplně jiné a není divu, jsem cca 19.000 km od Prahy. Tu noc jsem byl nesmírně šťastný a opět jsem tajně políbil mého koně = BMW.
Ráno jsme vyrazili do pouště a opravdu musím uznat, že Sahara je pěkná, ale kam se hrabe na tu namibijskou. Poušť je červené barvy, sem tam je zeleň, antilopy, pštrosi a hlavně mě fascinovaly vyschlé stromy, které se vzpamatují vždy, když trošku zaprší. Kdysi naměřili v této poušti 66°C stupňů. Nejvyšší duna měří cca 400 m. Naše poslední zastávka byla o pár set km jižněji, kam se opět jelo, jak jinak, po šotolině. Přírodní atrakce se jmenovala

Fish river canyon

a je druhý největší, hned po americkém Grand kanyonu. Strávili jsme na této přírodní kráse půl dne a zbytek jsme prolenošili v kempu s bazénem a se studeným pivem. Cítili jsme se fajn, cesta se blížila ke konci, před sebou máme ještě dobrých 1000 km a tak jsme si dali zasloužený odpočinek. Guma vypadala velice zle, nevěřil jsem, že vydrží. Má najeto cca 11.000 km a drapáky vypadají, jako že mi za chvilku upadnou. 300 km před

Cape Townem

již tři odpadly a ukázalo se plátno. Jen jsem se bál, aby mi guma nebouchla ve vyšší rychlosti. Do cíle jsem přijel maximální rychlostí 80 km/h.

Kapské město

byla má poslední stanice. Tohle město mě velice okouzlilo, připadalo my bohaté, upravené, vyvinuté, vůbec ne africké, ba naopak, spíše americké. Zajeli jsme do centra, kde jsme si dali pivko a že mě spadl stres, únava i strach. Jo, dojel jsem živ, zdráv, plný zážitků a motorka mi zase vydržela a nebyl s ní ani jeden problém. Jsem na ni hrdý.
Večer jsme po dlouhém úsilí našli camp a opět zašli na pivko do baru Bushman, kde jsme se hned seznámili s 37 letým Rianem, který natáčí pro National Geographic pořady o zvířatech a s jeho 50 letým bratrem, který mu to stříhá. Po hodině a pár pivech nás pozvali, že zbývající týden můžeme bydlet u nich, a tak se i stalo. Každý večer nás seznamovali s kamarády, vařili jsme naše i jejich jídla a pařili jak o život. Hodně jsme také jezdili za kulturou a přírodními krásami, navštívili jsme Mys dobré naděje a i pár jiných rezervací. BMW !!! Co k tomu dodat. Dnes má najeto 75.000 km, z toho cca 40.000 ošklivých cest a silnic a cca 60.000 km bylo přetížení víc než 50-100 kg. Jednou mi v Mauretánii odešlo ložisko zadního kola, letos se musel vyměnit zadní tlumič a celkem jen jednou jsem píchl. Nabízeli mi až dokončím tuto trasu, že mi ji vymění, odkoupí.... Nikdy, nikdy to neudělám, protože věřím svému stroji, je vybavený a jedině s ním počítám, že mě doveze dalších 150.000 km kolem světa. A bude velká pohoda, až si ho vyzvednu v Austrálii a po cca 21.000 km letošní Afriky, budu mít v tašce jen vzduchový a olejový filtr. Je to fakt kůň!! Během pár dní jsem našel lodní společnost se skladem, kde teď nechám motorku na dlouhou dobu. Umyl jsem ji a nastříkal konzervansem a odpojil jsem baterku. Možná ji tam tak dlouho zas nenechám, protože jsem cítili už na "Mysu dobré naděje" v Kapském městě, jak na mě po pravé ruce už volá Austrálie, kam se (jak doufám) vydám již v červnu 2003. Afriku, jako kontinent mám projetou. Severní, Západní, Východní i Jižní. Celkem jsem projel22 států a najel zhruba 40.000 km po tomto kontinentě. Utratil jsem celkem (bez výbavy) zhruba 500.000 Kč a přinesl cca 1500 fotek a naštěstí žádnou nemoc. Neměl jsem ani sračku, ani nic vážnějšího. Nespadnul jsem nikdy vážně. Vždycky asi jen proto, aby se neřeklo. Pomalu, na místě a elegantně. Nikdy jsem nebyl nemocen, často jsem byl velice unavený, žíznivý a hladový. Letošní trasa byla nejdelší a nejhezčí, ale také nejdrsnější a nejnebezpečnější. Setkal jsem se na tomto kontinentě s nádhernými lidmi. Afriku teď na pár let opustím, jelikož se vydám na jiné neméně zajímavé kontinenty, ale do Afriky se určitě vrátím. Zbylo mi tam ještě pár států, které jsem nemohl navštívit kvůli válce, politice, silnicím, nebo z časových důvodů. Jsou to třeba

Kongo, Centrální Afrika, Uganda, Angola, Burundi, Mozambique

atd.... Zapřísáhl jsem se, že pokud budu mít sílu, zdraví a peníze, tak Afriku projedu znova, nejen kvůli pravidlu, že když jste byli jednou v Africe, tak se tam vracíte, ale protože vás to tam táhne, táhne do nedotčené přírody a mezi lidi, kteří žijí v podmínkách, jaké mě přitahují. Celkem jsem v Africe strávil cca 6,5 měsíce. Afriko, miluji tě, jaká jsi a zůstaň, prosím, ještě pár let alespoň stejná, jaká jsi teď, nenech si kecat globalizmem, cizím kapitálem,......zůstaň svá, miluji tě a určitě se ještě vrátím !!!

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)