Cesta do ráje aneb z Prahy do Cape Townu

ZAMBIE

Tak jsme tady a na celnici na nás udělali dobrý dojem. Milí, příjemní, bez korupce. Jen neustálé pobíhání veksláků nás trošku znervózňovalo, ale i oni byli kupodivu milí a zajímali se spíše o motorku než o byznys. Silnice se zhoršila, začali opět úseky bez asfaltu a když už asfalt byl, tak v něm bylo plno děr. Občas byla místo mostů, které ztrhly záplavy jen prkna a to má dle údajů celníků trvat 200 km. Večer jsme se ubytovali v misionu, kterému velela 60 letá Australanka Agnes. Byla to velice milá paní, které se „zhnusil“ civilizovaný život a tak se rozhodla, že se o své bohatství, které ji zanechal manžel, podělí ještě s někým jiným. Našel jsem ji poblíž vesnice Kachalola. Vybudovala tu malý hotýlek, restauraci, nemocnici a pár skromných domečků pro své zaměstnance. Vlastně vytvořila takový mikrostatek. Všichni museli pracovat: sázet, vařit, uklízet, prodávat, tesat, zdít, prostě co bylo třeba. Fungovalo to a lidé byli hrozně rádi, že mají kde spát, co jíst a také si jako komunita něco vydělají. "Ach, Igore, je to s nimi těžké...Podívej, každý rok jim vysvětluji, než jdeme sázet, že musíme zasít, potom čekat než to vyroste, potom sklízet, následně to musíme prodat ve městě a potom teprve dostaneme peníze, za které koupíme oblečení, jídlo atd...A představ si, že druhý den, co zasadíme, mám již celou "mojí" vesnici u dveří a nesměle se ptají, že už teda zasadili a zda jim už nemůžu zaplatit. Jo, jsou velice milí, ale…... nebo se zabydlí v kukuřici s celou rodinou, pak ji kradou, a podél silnice ji prodávají jako opékanou. Bydlím s nimi již 10 let a chci tady i umřít, protože tady je ráj na zemi." Sám jsem to cítil. Večer jsme stopli taxi a jeli jsme do vedlejší vesnice na "diskotéku", bavit se. Byla sobota a tak bylo z čeho vybírat. Všude popíjelo hodně lidí, řvalo, tancovali a z každé putyky byl slyšet řev afrických rytmů. Černoši jsou neskuteční pivci, dost vydrží a hlavně každý umí dobře tancovat. Mohl jsem oči nechat na ženských zadkách, které se elegantně chvěly v rytmu dlouho do rána. S bolestmi hlavy jsme se druhý den vydaly k Lusace. Dnes bychom tam mohli dojet. Míjeli jsme nádherné údolí BAOBABU, krajina byla zelená, silnice se zlepšila, občas opět sprchlo a musel jsem dát velkého bacha na opice, které z křoví vyskakovaly na silnici. Lusaka nás uvítala širokými ulicemi, všude bylo hodně zeleně a parků. Bylo to nejhezčí uvítání velkoměsta, co jsem zatím zažil a to kdekoliv na světe. Přehledné ulice, slušní řidiči, usměvaví lidé, dobré silnice, moderní shopping centra a nádherné vilky z dob anglické nadvlády. Lusaka je zvláštní v tom, že předměstí je krásné a bohaté, ale v jádru města jsem pak zažil to, před čím nás varovali průvodci: špína, kriminál, smog, chuligáni, bandité, ...ale i v středu města jsem se cítil docela fajn a neohroženě, takže.... opět kecy průvodců s batůžky. Našel jsem krásný kemp, kde jsem se setkal s různými cestovateli. Hlavním plánem v Lusace bylo získání víza do Namibie. Museli jsme čekat 3 dny a tak bylo dost času na strávení hezkých chvil v příjemném městě. Našel jsem také "CZECH HOUSE", který vybudoval Dr............. z Prahy. Ve své ordinaci léčí především diplomaty a cizince, žijící v Lusace. Příjemný chlapík, s kterým jsme strávili nádherný večer v jeho rezidenci. Měl u sebe také další 3 mladé lidi z České republiky, tak jsem konečně mohl procvičit můj "second language".
Namibijské vízum jsme po dlouhém doprošování a lhaní přece jen dostali. Sice až v úterý místo původně plánovaného čtvrtku, ale mohli jsme odjet do dalšího důležitého bodu mé cesty – a sice k

Viktoriiným vodopádům

. Cesta uběhla rychle, pomalu přestávalo lejt, na silnici přibývalo policajtů, kteří byli kupodivu všichni milí. Frčeli jsme rychlostí 140 km/h k 500 km vzdálenému

LIVINGSTONE

. V Livingstonu jsme ještě týž den stihli prohlídku vodopádů. Bylo to nádherné a okouzlující a nejlepší ze všeho bylo, že jsme tam byli sami. Nad vodopády se rozprostírala nádherná duha. A to prý jsou ještě ze zimbabwské strany hezčí, ale ze zambijské je větší klid. Voda duněla a člověk měl dojem, že prší obráceným směrem. Ze zdola nahoru. Byli jsme totálně promočení, ale bodlo nám to, jelikož jinak bylo nesnesitelné vedro. Na Livingstona, skotského misionáře, udělali vodopády takový dojem, že je pojmenoval po britské královně Viktorii. Ubytovali jsme se blízko vodopádů a v noci jsme poslouchali jejich dunění. Druhý den nás čekala špatná cesta na

Botswansko-Zimbabwsko-Namibiské

hranice. Kolem poledního zase trošku sprchlo, bylo šílené vlhko a já začal být unavený. Zastavil jsem uprostřed buše u silnice a lehl jsem si pod slaměnou chýši. Přikázal jsem Endymu, kdyby někdo přišel, ať všechny ignoruje, neměl jsem náladu se s nikým bavit a ten den mi všichni lezli na nervy. Ležel jsem na mokrém bahně, načež nás obklopily děti. Koukal jsem do země jakoby nic, ony zmizely, ale po pár minutách se vrátily. Endy říká: "Hele, přinesli ti slaměnou postel a plný hrnec jídla". Zastyděl jsem se a hnusil jsem se sám sobě, že jsem tak reagoval. Přestože lidé v Zambii jsou velice chudí (také jsme mívali problémy se sháněním jídla), jejich výplaty jsou ve výši 30-50 USD, přes to všechno jsou nesmírně milí a příjemní. Rozdali by se. A já, kretén evropskej, dělám, jako že je nevidím.....Abych si utišil svědomí, fotil jsem je pak na motorce. Největší radost jim udělala helma.

BOTSWANA

Hraniční formality proběhly rychle a člověk má okamžitě pocit, že dorazil do země, která je na tom ekonomicky nejlépe ze všech afrických států. Upravení lidé, celnice na úrovni, široké silnice s krásným novým asfaltem, obchody a restaurace. Bohužel ale na úkor toho u lidí vymizel úsměv, příjemnost, spontánnost atd. Prostě o sobě věděli, že jsou "nejlepší" a tak to dávali všem dost najevo. Před námi bylo 600 km do

Mauna

. Maun je menší městečko, neboli vstupní brána do delty

Okawango

. Cestou jsme museli často zastavovat, protože bylo neúnosné vedro, měli jsme stále žízeň a ani stínu podél silnic moc nebylo. Projížděli jsme přece pouští

Kalahari

. K večeru jsme dorazili do předem doporučeného campu asi 10 km od Maunu. Postavili jsme stan a okamžitě jsme se museli opit, protože dehydratace byla velká. Ten večer se nám podařilo domluvit si safari na 2 dny, takže se jede hned zítra v 7 ráno. Motorku, doklady, zkrátka všechny věci kromě kanystru s vodou a stanu jsme nechali v campu. Vyjeli jsme s Jeepem do delty, najali si průvodce Kinose a s jeho vydloubanem kmenem - člun se jmenuje mokoro, odpádlovali do vnitřku delty po úzkých kanálech plných hadů, krokodýlů a různých jiných zvířat. S sebou jsme měli 12 l vody a zdálo se nám, že to bude málo. Kinos mohl pít vodu z močálů. To jsem mu druhý den silně záviděl. Odpoledne jsme došli do stínu a postavili stan. Čekali jsme do večera a vydali jsme se šlapat lesem cca 15 km. Viděli jsme zebry, žirafy, pštrosy, prasata bradavičnatá a hrochy. Měli jsme strašnou žízeň, ale s vodou jsme museli šetřit. V noci jsme rozdělali oheň, aby se k nám nepřiblížili lvi, sloni, nosorožci atd. Kinos to hlídal celou noc. Během noci jsme s Endym často pili. Ráno jsem chtěl močit, a ...ono nic. Lekl jsem se, pomyslel jsem na všechno nejhorší, co jsem kde co v Africe vyváděl, kde jsem chytnul nějakou nemoc. Jen mě pálilo a já se bál. Šel jsem si lehnout, a po minutě to na mě přišlo zas. Opět nic. Jen mě příšerně pálilo a já si říkal, že fakt něco..... Měl jsem ale neskutečnou radost, když po chvilce ze stanu vylezl Endy, chtěl čurat, vrátil se do stanu, po minutě opět vylezl a já se ho ptal: "Co blbneš, proč se nevyčůráš jednou pořádně?" Musel jsem se řehtat, když mi odpověděl: "Představ si, že mám furt pocit že čůrám, a ono vůbec nic neteče a jen mě to pálí." Měl jsem radost, že to je jen dehydratace a ne nějaká jiná nemoc a že je to jen z nedostatku vody. Brzy ráno v 5 jsme se opět vydali na pěší túru po parku. S sebou jsme měli jen 4 l vody. Udělali jsme opět cca 15 km. Otevřeli se mně všechny mozoly, které jsem si nasbíral včera. Tekla mi krev, odpadávala mi kůže mezi prsty, hnis jsem měl namotán kolem všech prstu, a bolelo me to hrozně moc. Neměl jsem správné boty a navíc jsem si nohy nemohl vůbec nikde umýt a tak se mi pěkně zapařili. Zvířata kolem nás už jsem ani nevnímal a jen jsem se těšil do člunu a pak do kempu. V kempu jsem se opatrně umyl, postříkal jódem a posypal antibiotikem. Příšerně to pálilo. Chodit nešlo a tak jsem byl zvědav, jak budu moci řídit motorku. V noci jsem se bolestmi probouzel. Vyjeli jsme brzo ráno k Namibii. Z motorky nám neukradli nic. Pomyslel jsem si, že bych mohl alespoň zkontrolovat olej nebo ho vyměnit. Naposledy to bylo v Dar es Salaamu. Oleje bylo ještě dost a vyměnit ho by se nevyplatilo. Těch cca 4000 km do Cape Townu to vydrží. Ostatní věci jsem už nekontroloval. Nic neodešlo, žádné divné zvuky jsem nezaslechl, vše fungovalo v naprostém pořádku. Byl jsem překvapen, že to vše klape bez problému. Gumy vyměním někde na hranicích z Namibii, protože tam mě čeká min. 1500 km šotoliny a kamenité silnice. I tak je vzorek na "cestovních " gumách už v čudu. No, aby nebyl, vždyť jsem s těmi gumami byl ještě v Kamerunu. Teď jsem si uvědomil, že mám dneska za sebou cca 16-17.000 km, hrozných i hezkých cest a ani jednou jsem zase nepíchnul. Hodně lidi jen nevěřícně kroutí hlavou, když jim říkám, že jsem neměl ani nejmensi problém s motorkou. Někdo říká, že to je Alláhem, někdo, že to je BMW. Já si myslím, že to je kombinací Alláha, BMW a trochu i mé maličkosti. Vlastně jsem na všech mých cestách ani jednou nespadl, když pominu takové pády, když jedu 10 km/h a vždy mám čas ještě vypnout motorku klíčkem a možná usmát se, aby to bylo estetické.

NAMIBIE

Namibie mě opět překvapila. Mohl bych ten stát přirovnat k Německu, co se týče vesnic a měst a k Austrálii, co se týká obrovských farem, polí a nikde nic. Prostě jsme jeli i 200 km do města, kde to na mapě bylo značené, ale při dojezdu na místo tam byla pouze budova Telekomu a dalších 100 km zase nic. Taky mě překvapili bílý obyvatelé, kteří tady žili. Vlastnili většinou pumpy, farmy, hotely, vlastnili vlastně všechno co fungovalo. Jednou jsem se trapně ptal pumpaře ihned na hranici: "Poslyš, jak se ti tady žije, odkud vlastně pocházíš"?? "Jak, pocházím? Já, můj děda, praděda, všichni jsme čistokrevní Namibijci a máme tady po staletí své kořeny" Takový divný pocit, ale budiž. V Namibii jsem si zadal plán, že se podivám na všechny zajímavé věci, co země nabízí. Ještě že mám motorku a zvládnu to za 10 dni, jinak taková túra může být klidně na 20-30 dnů, protože spoje v Namibii nejsou. Žije tu pouze 1,5 mil. obyvatel a stát je velký asi jako 13 Českých republik. Farmáři, s kterými jsem se bavil, vlastnili i 20.000 hektarů půdy, na kterých žili divoká zvířata a oni se živili jen tím, že zvali evropské a americké boháče střílet exotická zvířata, jako gepardy, pštrosy, zebry, lvi, a že nemluvím o antilopách. Všechno, co je na jeho pozemku, se může střílet, kromě nosorožce. Naše první delší zastávka byl Etosha park, kam nás nepustili na motorce, že to je nebezpečné. Chtěli jsme si najmout agenturu, ale chtěli, abychom přespali u nich, zaplatili 1000 USD pro dva a v ceně máme ještě částečnou prohlídku parku. Jen park je velký jako třetina České republiky. "To není drahé, dali jsme Vám slevu, že jste prý studenti a že prý nemáte tolik peněz, ale pánové, nezapomeňte, v ceně máte také 3x jídlo!!!" Vykašlali jsme se na to a u vrátnice se snažili stopovat, ale po chvilce nám sexy vrátná sdělila, že když už někoho chytneme, tak se pak s ním musíme i vrátit z parku. A každý, kdo už nás chtěl vzít, tam zůstával několik dnů. Uvažoval jsem dál, co udělám. Sedl jsem si na motorku, Endy se mě ptal, co míním dělat a já mu jen řekl...Nasedni a pojedem. Zastavil jsem asi 12 km v prvním baráku. Majitel byl běloch. Řekl jsem mu o našem problému a poprosil ho, ať mi půjčí auto, že se na oplátku u něj večer vyspíme, zaplatíme mu to a navíc vypijeme pár piv, aby si něco přivydělal navíc. Vyjeli jsme, vrátné jsem vzkázal, že jsme motorku prodali a koupili auto, zaplatili vstup cca 20 USD a už jsme se mohli celý den kochat pohledem na nádherná zvířata. Byla velice blízko nás a tak mám nádherné fotky. Zvířata jsou na auta zvyklá a vůbec se jich nebojí. Na lvy je někdy dokonce potřeba troubit, aby uhnuli. Uvědomil jsem si, že na motorce by tohle fakt nešlo. Byli jsme parkem opravdu nadšení a parky v Namibii doporučuji o hodně víc než ty v předražené Tanzanii nebo Kenyi. Za pár doláčů jsme viděli dá se říct všechna zvířata co se v Africe vidět dá. Kromě toho v

Mikumi

, v

Tanzanii

, kde vede skrz hlavní silnice a tam to je jasněže zadarmo a kupodivu i slon tam vypadá stejně. Do

Opuwa

, které leží na severu Namibie vedla šotolinová silnice, která se po pár km měnila na písečnou a dále pak na bahnitou cestu. Ale do Opuwa jsem musel jet. Musel!!! Čekali tam na mě totiž Hymby – velmi zvláštní africký kmen, většinou pastevci, sběrači plodů a lovci. Žijí v neskutečně primitivních podmínkách, ještě horších než třeba Turkani nebo Masajové na severu Kenye. Hymby jsou zvláštní tím, že ženy se nikdy v životě nemyjí, ale jen se potírají kozím sádlem, do kterého přimíchávají červený prach, který získávají drolením kamenů. Chtěl jsem je vidět, po tom jsem toužil celou cestu. Opuwo je menší vesnice, kam chodí Hymby nakupovat jídlo a pití a potom se vracejí do okolí i několik desítek km. Zarazilo mě, jak je toto město ojedinělé, něco takového jsem v Africe ještě nezažil. Hudba řvala od rána do večera, viděl jsem neskutečně mnoho opilých lidí a hodně moc Hymb, válejících se na smrt opili po zemi a na zádech jim viselo dítě, které si hrálo s pískem. Ano, "přejel" je čas, jako většinu původních nebo tradičních kmenů všude na světe. Indiáni v Americe, Aboregini v Austrálii, Turkane v Kenyi, Křováci v Namibii, Herera v Namibii, Pygmeyové v Congu, Tamberme na severu Toga, prostě všechny tyto národy potkal stejný osud = alkohol. A také o Hymbách je známé, že všechno, co vydělají za prodej koz a plodů, okamžitě propijí. Neskutečně moc mě otravovali a dokonce byli drzí a nepříjemní, když žebrali o prachy na chlast a cigarety. Prodaly by klidně své tělo za láhev tvrdého alkoholu. Ženy mají hlavu potřenou bahnem, na hlavě mají žebírka z malého kůzlátka, kolem krku plno stříbrných řetízků v kombinaci s kůží, prsa nahá a docela sexy, občas překvapivě pevná a kolem pasu jen závoj z kozí kůže. A když jsem jim sáhl na prsa, tak se na tom žádné ženě nezdálo nic divného, vzala si prso do rukou také, a jen se zeptala: "Co tam mám, co tam vidíš, ukaž mi to znova". Nevidí v tom nic erotického a to mě možná i vyhovovalo. Šíleně totiž páchnou tou mastí, prachem a do toho smíchané bakterie za řadu let, co se nemyli. Chodí bosi.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE