Africké dobrodružství

Vítám všechny čtenáře, kteří zůstali věrní tomuto nekonečnému a hlavně nepravidelnému seriálu, ale poslední dny to opravdu nebylo jednoduché. Již jsme sice s Jawou i Lenkou v druhém největším městě Burkiny - Bobo Dioulassu, ale musím se vrátit o týden zpět, kdy jsme dorazili do hlavního města Mali - Bamaka. Tam jsem vám připravil předchozí reportáž a od té doby, co jsme jej opustili, jen jedeme, sbíráme zážitky a hlavně ne a ne najít Internet. Když se to náhodou podaří, nejde síť nebo elektrický proud, jsme přeci v Africe. Tři dny v Bamaku byly tak akorát, abychom si trochu uspořádali myšlenky, dali se trochu z těch malijských pist dohromady, vyprali prádlo a hlavně nasáli atmosféru města, které mi již loni učarovalo svou pestrostí. Už z Nouakchottu jsme od naší přítelkyně Olívie měli kontakt na nejlepší a nejlevnější ubytování v Auberge Djamilla. Hned první večer byl zpříjemněn místní muzikou. A hlavně, koho jsme zde nepotkali, jako Argentince a jeho přítelkyni Mexičanku, kteří jsou se svým Transalpem již pátý rok na cestě kolem světa. Když jsme se setkali ve Faru 2006, nevěřil bych, že je ještě někdy uvidím. Svět je prostě malý. Bamako to nejsou jak vidíte jen široké a v noci osvětlené bulváry, o kterých jsem se rozepisoval již vloni, ale také špinavá předměstí a ještě špinavější zákoutí. Občerstvení z hrnců je přímo u silnice stejně jako motoservis, kam byste si po chvilce pozorování mechaniků motocykl jistě nedali. Za ten rok se zde provoz opět znásobil, město je zahaleno oblakem smogu, zvířeného písku a prachu. Ještě setkání s dogonským přítelem Sánou Tellym a rychle pryč. Jawě se dostalo pouze ošetření řetězu a vcelku zbytečná se ukazuje kontrola chladicí kapaliny. Po týdnu cesty při teplotách, které přesahují na slunci hravě čtyřicítku, nedolévám ani půl deci a právě z chladícího okruhu jsem měl před cestou největší obavy.


Dlouhou cestou od jedné malijské vesničky k druhé potkáváme opět střelce s jejich neskutečně dlouhými puškami v tradičním oblečení, připadají nám jak z jiného století. Fotka na mostě přes řeku Koni mohla být tou poslední, kterou jsem udělal a kterou bych vám mohl poskytnout. Při přejezdu již třetího auta naloženého po zuby ozbrojeným vojskem jsem totiž zatoužil po zvěčnění tohoto okamžiku. Maskování stylem, že fotím Lenku na mostě, ale nezabralo, což jsem si uvědomil v momentu kdy zaskřípaly brzdy a z vozů se ke mě přiřítila šarže.

Rázným způsobem se dožadoval fotoaparátu, což jsem stejně rázně odmítl. Chtěl jsem mu ukázat, že fotografii smažu, ale i on byl jako předchozí střelci z jiného století a mluvil něco o zničení filmu. Když černá ruka chytila fotoaparát za objektiv a začali jsme se o něj přetahovat, věděl jsem, že je zle, to nemůže foťák dlouho vydržet. V tu chvíli mě napadla jediná myšlenka. V zájmu záchrany fotoaparátu jsem vše vsadil na jedinou kartu a kousl ho do černého předloktí, které drželo foťák. Ve chvíli, kdy pustil foťák, ale už volal na pomoc ozbrojence. Ukazuji na samopal a ta moje čelo ať mě třeba zastřelí, ale foťák, že nedám. Situaci vyřešil až rozumný velitel jednotky, který se mezitím vrátil ve velitelském voze. Teprve až po jeho odjezdu se mi rozklepala kolena.

Kde by mě napadlo, že při průjezdu Segou stihneme ještě festival africké hudby a tance na Nigeru, o kterém jsme se dověděli před malijskou ambasádou v Dakaru od Američana Tonnyho, žijícího v Praze.
Samozřejmě, že cestou jsme často také stavěli u tradičních muslimských modliteben, takže u odbočky na Djene už jsem měl těchto staveb nafoceno tolik, že se mi k té největší a nejznámější ani nechtělo zajíždět a více času jsem raději věnoval mystickému Mopti.

Před námi je ale ještě další noc ve stanu na vyhlídnutém místě, vzdálené hýkání oslů i večerní zpěvy táhnoucí se z okolních vesnic. Ráno již automatické balení stanu před zraky mnoha náhodných diváků, navěšení brašen Lojzo na Jawu, která chytá na první dotek startéru a již je to tady.
Mopti - tohle město na soutoku řek Koni a Niger je odvěkou nástupní stanicí do snad ještě mystičtějšího Timbuktu. Dnes už tam sice vede silnice a jezdí i pravidelná hromadná doprava, lodní spojení je však stále hojně využíváno. I my jsme mohli využít tohoto spojení, samostatný Pirog vypravený jen pro nás včetně jídla by vyšel „na pakatel“. Třídenní plavba by přišla na 700 Eur. Zkusmo jsem cenu stlačil až na 500, to už chtěl kapitán zálohu, aby mohl jít koupit benzín a ráno, že prý vyrazíme. Moc by se mi to líbilo, ale možná příště a po ose, takže konec smlouvání a vyrážíme původním směrem, kterým je dogonská oblast.

Je to stopadesát kilometrů dlouhý horský pás, táhnoucí se podél hranic s Burkinou. Tradiční způsob bydlení v horských obydlích postavených pod převisy je dnes již pouze ukázkou pro turisty. Kamenitá, nehostinná oblast je domovem statisíců Dogonů žijících dnes v horských vesnicích ve svých typických chýších, ale o tom až příště...

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE