Africké dobrodružství

Tak neutekl ani týden a my, tedy já, Lenka a Jawa jsme již v hlavním Maijském městě - Bamaku. Těch zhruba 1500 km stálo zato. Možná se vám ta doba zdá na 1500 km dlouhá, ale jsme v Africe a teď už si cestu užíváme coby turisté. A pokud chcete něco vidět, nafotit a taky naplno prožít je třeba zastavit, posedět, popovídat s místními. Ze sedla motocyklů se moc zážitků neposbíráte. Také je třeba dát občas jídelní pauzu a tedy ochutnat něco z místní kuchyně. Chawarma na kterou jsme si zvykli v Dakaru je již minulostí. Sendvič je tím nejjednodušším řešením, ale neobáváme se ani fazolí, rýže, masa, ryb, salátu, vejce a samozřejmě navrch studená Coca-Cola, která je k dostání i v té nejposlednější vesnici, i když tam nemůžete očekávat to správné vychlazení.

Potom taky, jak vidíte mezi dírami v asfaltu, cesta moc neubývá. Někdy bych se tam schoval i s Jawou a nechci ani domyslet co by se stalo kdybych jednu z nich přehlédl a naplno do ní vletěl. Cestou si také stačím s klukama kopnout fotbálek pro udržení kondičky, ale v tom prašném prostředí jsem brzy vyřízenej.

Občas přijde i pěkně téma na focení, taková místní pista a navíc vesničanky to si nemohu nechat ujít. Nebo takové setkání u studny, kde je celá vesnice, ženy perou prádlo, děti se myjí a do toho my s motocyklem, který zde vidí jen spolu s náhodným turistou. To je potom fotek.
Při nádrží o objemu 17 litrů také přichází velmi často na řadu tankování. Pokaždé to znamená také odpoutat tankruksak Lojzo. Naštěstí je zde mimo benzínové stanice možnost i natankování z lahví nebo jak vidíte z pětilitrového válce, který se nejdříve ze sudu ručně natankuje. Cena je různá - většinou okolo 650 senegalských franků, kterými se platí i v Mali, což je cena okolo 1 Eura, narazíte však i na vyšší požadavek. Věrní čtenáři mých reportáží si možná vzpomenou na loňské foto mezi květy, které jsem posílal Lence, dnes je zde se mnou a může si sama přivonět.

Samostatnou kapitolou je v Africe hromadná doprava. Něco už jste mohli shlédnout v dakarském příspěvku, ale v Mali na to jdou ještě jinak. To se na náklaďák udělá plechová nebo dřevěná nástavba a dálkový autobus je na světě. Samozřejmostí je využití každičkého místa, takže na střeše někdy mezi zavazadly můžete spatřit i černé obličeje.

Poslední dobou se malijské pískové pisty změnily v docela slušné evropské asfaltky, přesto se však na úseku mezi Diemou a Bamakem nevyhnete 70 km právě nefalšované pisty. Jet po ní sám téměř bez zavazadel jako jsem to zažil loni a nyní ve dvou s třemi zavazadly je podstatný rozdíl. Místa, kde jsem si to loni hasil stodvacítkou nyní projíždím třicítkou a stejně se divím, že se pod námi motocykl nerozpadne. Práva africká roleta jde projet buď hodně rychle nebo pouze pomalu. No a když máte navíc štěstí jako my, že potkáte při focení kolegů na malem motocyklu, které jsou zde hlavním dopravním prostředkem je to radost. Navíc si všimněte spolujezdce a jeho zavazadla. Muž s puškou přes rameno je zde běžným jevem. Těsně před Bamakem se nám ještě poštěstilo a v Kolokani byl trh, který stálo za to si detailně prohlédnout. Nebudete věřit, ale našli jsme tam mezi množství zboží i český výrobek - duše do jízdního kola značky Rubena. Potom už jen něco dobrého k zakousnutí a můžeme pokračovat do přelidněné a slunečním žárem rozpálené metropole, malijského Bamaka.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE