Africké dobrodružství

Tak první dějství dohráno, sošky Tuaregů předány. Jsem rád, že jsem mohl být i tentokrát u toho velkého divadla na břehu Růžového jezera, ale tentokrát nebyl ten můj dojezd zdaleka tak růžový jako tomu bylo v minulosti. V Mauretánii jsem si tentokrát z důvodů, které jsou popsány v předchozí části, moc neužil. Proto mě už tedy nelákalo nic jiného než co nejpřímější cesta rovnou do Dakaru. Jak známo, trajektovému přechodu v Roso, kde vládne banda úplatnejch podvodníků, o čemž jsem se v minulosti přesvědčil na vlastní kůži, je lepší se vyhnout. Možná cesta je podél řeky Senegal na most do Saint Louis. Tam jsem také zamířil řídítka Jawy Dakar a přál bych každému si užít těch 85 km offroadové cesty, kde se střídá tvrdé jílové pole, písek, kamení, občas nějaká ta zeleň a k tomu krásné výhledy na řeku, jezera, rybářské pyrogy a vesnice. V té poslední před hranicí mi asi v deset večer ještě ke všemu samozřejmě došel benzín, takže stan postavený poblíž návsi to jistil a ráno došlo na shánění drahocenné tekutiny - jsme přeci pořád v Mauretánii, kde je benzín nad zlato. Blízkost senegalské hranice však ale asi hraje svou roli, takže ráno byl připraven místním obchodníkem desetilitrový kanistr za vcelku běžnou cenu a po zaplacení poplatků (7 euro) za přejetí mostu jsme se octlii v Senegalu. Zbývajících 25 km do Saint Louis již narozdíl od roku 2004, kdy jsem tuto přesunovou trasu absolvoval v sedle Hondy XRV750 společně s dakarskými závodníky, již pokrývá nový asfalt. Zbývajících 250 km do hlavního města je již hráčka, odmyslíte-li si ten šílenej provoz, který vládne ve zdejších vesnicích a městečkách. Proplétám se tak mezi povozy, auty, osly, kozami, ovcemi a samozřejmě chodci stále blíž k cíli. Tento provoz je pouze slabým odvarem toho, co mě čeká v Dakaru. Po pátečním ubytování mi to ale nedá a začínám uvažovat o tom, že by bylo škoda nevidět ještě alespoň závěr posledního speciálu, a tak se v sobotu ráno vydáváme s Lenkou do 250 km vzdáleného dojezdu posledního dakarského speciálu.
Určitě to stálo za to, především těch posledních zhruba 10 km po písku až před cíl etapy. To už ale stavíme u auta Karla Lopraise, který čeká na Alešův dojezd, ale stejně fandí každému projíždějícímu motorkáři. Už na asfaltu na spojovací etapě do Dakaru jsme potkávali ty nejlepší a mezi nimi samozřejmě na perfektním místě Martina Macka, chvíli za ním Davida Pabišku a také Ivoše Kaštana. V samotném cíli jsme stihli trochu zmoženého, ale šťastného Pepu Macháčka. Skandování s českými příznivci při dojezdu Aleše Lopraise nebralo konce, ten kluk jede jak Ďas a konečné třetí místo mu sluší.
Zde také nakládám opět své Mitasky, které mi celou dobu vozilo auto Olina Bražiny a které budu potřebovat na další cestu. Pozdě v noci opět v Dakaru, je to pomalu stejný trap jako mají závodníci. Člověk se ani nestačí vyspat a ulici už duní motocykly, které se přesunují k Růžovému jezeru, kde je čeká poslední prezentace před zraky tisíců diváků, tak honem za nimi. Ještě, že to tu znám. Na jedné z odboček už mě zase všudy přítomni pořadatelé z řad senegalské policie směřují na start poslední etapy. Ne ne pánové, tu jízdu dunovým polem, kde kolem mě lítaly závodní auta, jsem si už vytrpěl v sedle stopětadvacítky Jawy. Zajímavé je, že jim vůbec nevadí, že za mými zády vidí spolujezdkyni, klidně by mě hnali do ostře etapy. I tak je jízda k Růžovému jezeru malým dobrodružstvím. Skandující vesnice, rozbité silnice pokryté tu větší tu menší vrstvou písku a tentokrát i nehoda, která ucpala silnici a objíždělo se pískem - vše je nutným zlem a zároveň odměnou pro poslední den mezi dakarskými borci, kteří dojeli tento nejtěžší světový maratón.

Stanový tábor, VIP oddělení jednotlivých týmu a partnerů akce, slunečné počasí, opravdu růžové jezero a především dojezdová rampa, kam se upínají zraky všech přítomných diváků. Samozřejmě se čeká na ty nejlepší, kteří sklízejí největší obdiv, ale vítězi jsou všichni, kteří dojeli až sem. Největším hrdinou z pohledu nás motorkářů je samozřejmě Pepino Macháček. Vrátit se po několikaleté odmlce a ve svých padesáti to natřít všem těm mlaďasům je opravdu unikátní dílo. A to si ještě Pepa, který si rampu nadmíru užíval, neodpustil parádičku pro diváky. Převržená čtyřkolka sklidila větší aplaus, než kdyby v klidu odjel s chladným srdcem.

Po problémech, které cestou stíhaly Ivoše Kaštana a o kterých jistě víte ze zpravodajství Vierky, může být Ivo se svým umístěním na přelomu padesátky nakonec jistě spokojen. Překvapením pro mě byl neustále se zlepšující David Pabiška, který to myslí s Dakarem vážně a je div, že hned první účast na svém snu, který si sní od svých 14 let, dovedl takto úspěšně zúročit. No a co potom 15. místo Martina Macka? Jasně, že se od něho čekal úspěch, ale Dakar je Dakar. Umístění v prestižní patnáctce je však obrovským úspěchem a také důkazem toho, že češi na Dakar patří. Škoda jen, že tu chyběli ještě další dva, kterým jsme také fandili - dvojice že stejného týmu Randýsek a Kubíček, dojet tak všichni, tak by to byla z pohledu českého fandy naprostá bomba. Tím ale naše radost nekončila, vždyť nevídaný i když právem zasloužený úspěch (svou odpovědnou přípravou a nasazením) zaznamenala i česká posádka osobního vozů Mitsubishi, Mirek Zapletal a Míla Janáček. Mezi velmi radostné okamžiky na pódiu patří i úžasné 9. místo Jardy Katriňáka. Tento sympatický Slovák si své místo na slunci musel opravdu poctivě vydřít. Teprve čtvrtá účast na Dakaru se pro něho stala radostnou. Předchozí podniky nedokončil, ale tentokrát to již opravdu stálo za to. Tímto úspěchem překonal i překrásné historické 10. místo našeho Standy Zlocha. Finálem potom bylo třetí místo v kamiónech již zmíněného Aleše Lopraise s navigátorem Gilarem. Škoda, že si tuhle odměnu nemohl letos dopřát Martin Macík, kterého zradila jeho nemládnoucí Liazka. Šampaňské dostříkalo, dobroty jsou snědeny, slunce se schovává za večerní mráčky a na rampu vyjíždí i Jawa 650 Dakar, která byla částečně u toho. Sice nenajela tolik kilometrů jako závodní speciály, ale za těch 5200 km v těžkých podmínkách a navíc ve dvou s množstvím bagáže pro další cestu si tuto odměnu právem zaslouží. Je to vlastně i vzpomínka na Pavla Orta, který tento nejuznávanější maratón jel v roce 1988 s Jawou 500 Rotax.

No a když už jsem to dopřál v roce 2005 naprosto sériové stopětadvacítce Jawa Dakar, tak její velký bratr na to snad má také právo. Ještě pár metrů pískem kolem růžového jezera, mušličku na památku a Dakar 2007 je minulosti. Jsem rád že jsem byl opět u toho a děkuji všem, díky kterým bylo možné můj další bláznivý nápad ze seriálu s Dakarama na Dakaru uskutečnit.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE