Africké dobrodružství

Jak už je na takovýchto cestách pravidlem, potkává se člověk s nejrůznějšími cestovateli i „cestovateli“. S jedním z těch opravdových jsem se potkal při odjezdu z Ouagadougou. Irský chlapík z Killkenny, které jsme shodou okolností vloni navštívili (takže jsme brzy našli společnou řeč), si to namířil na svém BMW F 650GS Dakar až na nejjižnější cíp Afriky do Kapského města. Předloni jsem potkal Angličana na Enfieldu se stejným cílem a těch, co to jedou autem či spíše džípem, je nepočítaně. Je to určitě velké dobrodružství a pokud na něj máte půl roku, jako tento Ir, tak to musí být paráda.

Nedlouho poté jsem měl možnost, jak už jsem se zmínil v předchozím článku, seznámit se s výrobou místního piva. No u nás by to nepil ani pes, ale jeho přístupnost daná především cenou dělá své. Zatímco třetinka vychlazeného Flagu stojí nějakých 20 Kč, přijde půl litr tohoto moku na necelých 5 Kč. Divte se potom, že jim tak chutná. Na vesnicích, kde se toto pivo vaří, a to je snad v každé, se snad nic jiného nepije. Z nafoceného seriálu výroby máte možnost vidět vaření piva. To už zase jinde jsme, to je jiná vesnice. Po více jak měsíci na cestách se každé ráno podobá jako vejce vejci, jen přihlížející se mění. Nevěřili byste, jak dlouho se vydrží černoch dívat. Po sbalení našeho Colemanu Nevada z nabídky chlumeckého Bikercrownu se přesouváme na některou z mnoha barových židliček. Ne že bychom se hned po ránu oddávali alkoholovému opojení, ale právě zde najdete nejobvyklejší nabídku občerstvení, třeba sendvič, kávu nebo čaj a samozřejmě pořádně vychlazenou Coca-Colu. Z nabídky kolem procházejících prodavaček můžete svou snídani doplnit třeba o banán, pomeranč nebo sušenky ze sezamových semínek o kterých jejich prodavačky hrdě prohlašují, že obsahují vitamin A, B, C, i D.

No a hurá do dalších kilometrů. Nějaké peníze z mýta se asi přeci jen vybraly, nebo také jak je zde zvykem přispěla Evropská Unie, a už se zde proměňuje další úsek pisty v asfalt. My jsme si to ještě měli možnost vychutnat po právě rudě zbarvené pistě, pro vás už tu bude nový asfalt. I takováto jízda má svou výhodu. Po padesáti kilometrech pistou nemáte na jídlo ani pomyšlení, protože máte již žaludek plný písku a samozřejmě i nosní sliznici a oči a každý záhyb oblečení, vzduchový filtr a i celá Jawa dokonale splynula s okolním prostředím. To rybáři mají jiné starosti. V bahnité louži vyloví všechny ryby ještě dříve, než stačí vyrůst do rozumné míry. Neustálým bičováním hladiny svými sítěmi plundrují i to málo, co tam ještě zůstalo, ale nějak se přeci živit musí. Pořád je to lehčí obživa než štípání dřeva na otop, které je vystaveno podél silnic. Prvně v životě jsem se také dostal do oblasti bavlníkových poli. Vše co o tom vím, je obsaženove známém tradicionalu. Tentokrát jsem se mohl přesvědčit na vlastní oči, jak nelehká je to práce, Burkinské ženy to však zřejmě berou s úsměvem.
Druhé největší město Burkiny - Bobo Dioulasso je proti hlavnímu městu pohlazením na duši. Jak foto naznačuje, na hlavních třídách sice je to též trochu uspěchané, ale stačí zajet do vedlejší ulice a topíte se v záplavě zeleně. Na doporučení již 20 let zde žijícího francouze jsme využili služeb kempu Cásá Africa poblíž letiště a nelitovali jsme. Jednou za čas je třeba dát se trochu dohromady, vyprat prádlo a třeba si dát i oddych s každodenním stavením stanu. Za cenu 9 Euro jsme měli k dispozici naprostý komfort. Dvoulůžkový pokoj s větrákem a dokonce vlastní sprchou, no neberte to. Společné WC na chodbě, voda jen studená, ale to je při odpoledních teplotách okolo padesáti stupňů spíše výhodou. Bobo bylo také na naší cestě a dokonce i v mém cestovatelském životě nejjižnějším bodem, kterého jsem dosáhl, k rovníku scházely už jen pouhé čtyři stupně.

Při našem dvoudenním pobytu (ale vydržel bych zde mnohem déle) jsme nemohli vynechat významný muslimský chrám a jedinečným zážitkem byla i prohlídka místního tržiště. Nabídka zboží převyšuje poptávku a to, co vidíte na snímku, nejsou motocykly a kola na prodej, ale parkoviště strojů. Vždy se divím, jak si každý najde ten svůj?

Po dvou dnech v Bobu přichází loučení, ale o nic nepřicházíme. Cestou k Malijské hranici máme možnost cestou sledovat práci na rýžových polích, které brzy střídají písčité pláně a na nich stovky velbloudů. Pak už jen hranice Burkiny Fasso a rozloučení se státem, kde těch pět dní a 800 najetých kilometrů rozhodně stálo zato.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)