Africké dobrodružství

Hned z Lisabonu nabrala Rally pořádně obrátky. Sotva jsem na mostě stačil vyfotit Macíkovu Liazku už byla zastávka na rychlostní vložce k Portimau. Stihl jsem jen ty nejposlednější motorkáře, střední pole aut a největší dusno bylo, když se přiřítily kamiony. Po počátečním nadšení lidé uskakovali před řítícími se obry a úspěch sklidila vedle Kamazu také naše Tatra s Alešem Lopraisem.


Při příjezdu kolem Fara mi nedalo nevzpomenout největšího evropského motosrazu a už jsem stáčel řidítka Jawy ke klubovně motoklubu Faro. Zrovna ten den vyhrál etapu Portugalec z nedalekého Algarve, který má mezi členy motoklubu přátelé a klubovnu mnohokrát navštívil. Byla sobota večer a členové zde slavili tři krále. Společná večeře s přáteli byla skvělým završením pěkného dne, znamenalo to ale do rána pokračovat do přístavu Algeciras, který jsem si vybral místo oficiální Malagy kam směřovala Rally.

Po vylodění se to nočním a ledovým (doslova a do písmene, na silnici byla námraza až do odpoledních hodin) pohořím Rif nedalo stihnout a tak jsem to v půli cesty stočil do prvního bivaku v Quarzazate. Vůbec jsme se letos v Maroku nijak neohřáli až dnes v Boujdouru na okraji západní Sahary se počasí trochu lepší jinak letos zima, mráz a déšť. A to jsem ještě nezmínil noční bouři v bivaku na letišti v Tan-Tanu, kde stany létaly vzduchem jak papír a po ránu bylo vše včetně nás pokryto pořádnou vrstvou prachu. O tom, že se nikdo nevyspal je snad zbytečné mluvit. A v této nezáviděníhodné situaci odstartovali brzo ráno ještě za tmy a v zimě závodníci do jedné z nejtěžších etap koridorem do Zoueratu.
Já se ale odtrhuji a jako vždy jedu podél Atlantiku k Mauretánské hranici za Cap Barbas, jedinému možnému místu, kde se dá zase k Rally připojit. To zda to ale tentokrát stihnu do Ataru je ve hvězdách. Po defektu zadní pneu a následné výměny drátů jsem ve skluzu a nynější podezření nebo spíše trpění na internetu v Boujdouru, kde je příšerné připojení můj odstup od Rally ještě zvětšuje.

Včera přes Saharu podél pobřeží byl děsný protivítr, který také na rychlosti nepřidá a navíc se podepisuje na spotřebě, což je v místech, kde je dojezd k benzínkám i 200 km dost nepříjemné. Spotřebu musím hlídat, protože při nádrži 17 l je to honička. Předem se omlouvám za případné odmlčení, protože v Mauretánii to bude se spojením ještě horší. Díky za podporu o které vím jen z SMS, protože komentáře nestíhám číst a znovu všechny ujišťuji, že Jawa nejede závod, pouze doprovod a to ještě jen určité úseky a pokud dojede až do Dakaru, tak bez fotky na rampě se to neobejde. To ale pochopíte až sem dojedete a budete si to chtít oslavit stejným způsobem, protože je to osobní vítězství, které se závodem nesouvisí. Promiňte mi mé vysvětlování, ale myslím, že valná většina z vás to chápe. Díky za podporu a během čtvrt hodiny sedáme s Lenkou na Jawu 650 Dakar a vydáváme se vstříc posledním 500 km západosaharské silnice vedoucí na Mauretánskou hranici. Jo a Lence patří i moje poslední věta. Při odjezdu z Lisabonu se mi nepodařilo k někomu umístit náhradní pneu, tak jsem je na její úkor vezl 800 km až do prvního afrického bivaku, kde se jich ujal závodník Olin Brazina, který již Dakar oficiálně jel a nesmí zde chybět ani letos, i když v soukromé roli.
Ale zpět k těm pneu Mitas, díky kterým Lenka neměla místo na levé stupačce, ale zvládla to i tak. Alespoň se ukázalo, že koleno je po úrazu již v naprostém pořádku. Tak tedy vzhůru na Saharu.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE