Africké dobrodružství

Přestože už jsme zase v Nouakchottu, musím se ve vzpomínkách vrátit zpět mezi Dogony. Jejich prostý styl života mi až vyrazil dech. Život v horách mezi kamením není snadný, ještě že je zde dostupná nejhlavnější nezbytnost pro přežití - voda. Těch vesniček jsme prošli víc než dost, viděli výrobu suvenýrů pro turisty, tkání látky, chov krav a koz.

Hlavní atrakcí jsou pro nás však jejich hliněné domy a chýše, které jsou vlastně sýpkami pro skladování surovin. Posledním místem mezi zastávky v dogonské části obrovského státu Mali byla škola. Tedy vlastně přístřešek, kde v lavicích, které jsem si sám vyzkoušel, sedělo asi 15 dětí, přestože jen ve vesnici, ke které škola patří, jich musí být alespoň 200. Zařízení tvořila mimo hrubě tesaných lavic pouze tabule a ukazovátko (které funguje i jako rákoska) pana učitele. Naše přítomnost zřejmě děti tak rozrušila, že spočítat 25+15 byly schopny jen s pomocí pana učitele.

Ještě kousek cesty před hranicí jsem trochu pozávodil s velbloudem a již se blíží změna. To, že jsem v jiném státě, jsem poznal ihned podle jiných patníků. Vlastní celnice však leží až 20 km ve vnitrozemí. Konečně celník podle mých představ. Žádný nabubřelý tlusťoch, dožadující se dárků za každou cenu, ale mladý usměvavý kluk, který zapíše vše co je třeba a v relativně krátkém čase je vše vyřízeno. Víza jsme totiž kupovali až zde na hranici. Za prvé nemusíte nikde lítat po ambasádě, za druhé je to levnější a za třetí zde nepotřebujete fotku. Za deset euro na osobu se mi tedy otevřela brána do státu, o kterém jsem se ve škole učil jako o horní voltě, a mimo to, že to byla holandská kolonie o nevím o státu, který se nyní jmenuje Burkina Fasso, zhola nic. Právě proto jsem ale zde. Ne abych studoval zdejší historii, jezdil po památkách, ale poznal zdejší lidí a jejich život.

Hned po pár kilometrech za celníci mě čekalo první překvapení. Poprvé v Africe jsem měl platit za silnici. Ne, nešlo o žádnou dálnici, ale hlavní spojnici mezi největšími městy. Opravdu symbolický poplatek 16 Kč za 200 km měl přispět na obnovu silniční sítě, no tímhle tempem to půjde pěkně dlouho. Silnice ale byla podstatně kvalitnější než v sousedním Mali a výběrčí daně se stejně jako celník ukázal jako veselý člověk. Záhy jsme zjistili, že takových je zde většina. Zčásti je to způsobeno přívětivým prostředím, lepšími podmínkami k životu, ale v neposlední řadě i volnějším přístupem k alkoholu. V každé vesnici je několik barů a výběr alespoň ze tří druhů piva. Víno je zde za babku a nejvíce mě překvapil výběr šumivých vín. Mimo jedné vesnice, kde vařili místní pivo, jsem ale za celou dobu neviděl nikoho opilého.
Přestože jednostopé vozidlo je zde běžným dopravním prostředkem, všude, kde jsme se objevili s Jawou, jsme způsobili pozdvižení. Tak velký motocykl zde není běžnou záležitostí, jako všude v těchto zemích jsou nejčastější kubaturou padesátky, potom pro nás neobvyklé osmdesátky a stovky a v poslední době přibývá stopětadvacítek. Lokalita původu je nasnadě - Made in China. Jen letité kousky nesou značku Honda nebo Yamaha. Rozruch jsme způsobili i s naším způsobem ubytování. Stan je zde známá věc, ale berberský a ne ten náš. Skládání stanu se neobejde bez údivu. Největším překvapením je moment skládání nosných tyček stanu. To obecenstvo přímo šílí. K nejhezčím zastávkám patřilo vždy setkání s místními, které se neobešlo bez pozvání na jídlo a v každé vesnici se s námi chtěli fotografovat. Jak takové foto v obležení burkiňanek vypadá, vidíte na foto.

Pokud proniknete do zdejšího způsobu života, rychle poznáte, kde je nějaký trh. Jestliže jedete na večer a proti vám, klidně nějakých 30 km před vesnicí či městem, jedou vozíky tažené oslíky, ženy nesou na hlavách koše, kbelíky či pytle, potkáváte množství lidí přesunujících se na kolech nebo na malých motocyklech, můžete si být jisti, že někde před vámi končí trh. Předjíždíte-li v dopoledních hodinách tyto proudy lidstva, potom směřujete stejně jako oni přímo do centra dění. Neklamnou známkou blízkého trhu jsou také kola a mopedy ověšené množstvím hospodářských zvířat. Jsem na ledacos zvyklý, ale takovéto množství slepic a ovcí nebo koz naskládaných na motocyklů jsem tedy viděl poprvé.

Koukněte na kratičké video od Jardy

Mnohem lepší je, alespoň pro mě, sledovat tento prostý život, než se vydávat do víru velkoměsta. Od návštěvy hlavního města Burkiny - Ouagadougou mě mnozí odrazovali, ale znáte to, člověk se musí přesvědčit sám. Hektické a vcelku moderní město se širokými ulicemi, moderní výstavbou a téměř evropskými obchody mi nic neříkalo, proto jsme se s ním velmi brzy rozloučili. Vrcholem všeho pak byla návštěva náměstí - zřejmě revoluce, které mi připomnělo u nás nedávno minulou dobu a také politické smýšlení dnešní africké zemičky, která je mi jinak velmi sympatická, ale již pryč odtud, Bobo-Dioulasso volá.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE