Africké dobrodružství

Ještě alespoň snímkem se vrátím k mému defektu, který měl za následek i výměnu drátů, ale to jak vidíte zvládne šikovný marocký řemeslník i v podmínkách pro nás těžko pochopitelných. Cesta z Tan-tanu posledního místa, kde jsem se s rally rozloučil, vedla jako vždy podél Atlantiku, protože oficiální průjezd rally do Mauretánie vojenským kordonem zaminovaným pásmem je možný jen pro závodníky a jejich oficiální doprovod. Navíc začíná v těchto místech náročný terén, který by se stejně nedal ve dvou zvládnout, ale jednou bych rád toto místo viděl. Nezbylo tedy než jako pokaždé zápasit s kilometry /je jich 1500/ a větrem západní Sahary. Na posledním obydleném místě 80 Km před Mauretánskou hranicí natankovat dostatečné zásoby benzínu, protože situace v Mauretánii je v tomto směru stále stejná tedy neuspokojivá. Co je horší, že už tento nešvar, nedostatek benzínu pronikl i na západní Saharu. Už na Cap Barbas jsme dojeli s velkým zpožděním, když jsme odjížděli od jedné benzínce k druhé v naději, že tam už snad benzín bude. Byl až na Capu Barbas, kde ho však je třeba vzít na příštích 550 km do hlavního města Nouakchottu, protože spoléhat na to, že bude cestou může jen bláhový snílek. Vypuštění etapy v Ataru bylo tedy předem jasné.

Na letošní ročník jsem vzal sebou kamaráda Petra, jehož Honda Transalp tak trochu připomínala zásobovací motocykl, ale i já jsem na Jawě vezl mimo nás a zavazadel dostatečné množství pet láhví levného Saharského benzínu. Z počátku to byla docela idylka, jak ukazují fotografie zapadlého Transalpa v Mauretánské poušti a nádherné spaní v úchvatném místě mezi dunami. Také bezproblémový výjezd Jawy na dunu, samozřejmě odstrojené a s podhuštěnými pneu. Nevím co na Mitas e-09 říká Ivo Kaštan, který s nimi v tuto chvíli jede závod, ale já jsem nadmíru spokojen.
Dokonce jsem s nimi ve startovním poli zahlédl i sympatickou blonďatou Švédku Annie Seel.


Další den se vcelku brzy po ránu zvedla silná písečná bouře - vůbec si s námi letos to počasí hraje nepěknou hru - a po jízdní fotografii Holanďanů jedoucích s CV2, známýma „kachnama“ se zvedla bouře. Písek sekal do tváří, viditelnost se snížila na desítky metrů a silný protivítr dával tušit, že spotřeba benzínu se zvedne minimálně o čtvrtinu. S tím jsem v propočtech nepočítal, i když jsem věděl, že se sedmnáctilitrovou nádrží moc parády neudělám. Pokud na nové silnici vedoucí středem Mauretánské pouště vyrostly nové čerpací stanice, tak s benzínem se na nich nepočítalo. Ten zde při troše štěstí lze koupit za troj i vícenásobek, ale i to byla tentokrát utopie. Při dolévání posledních dvou pet láhví jsem věděl, že jeden z nás do Nouakchottu nedojede. Nakonec jsem to byl já, komu se 65 Km před hlavním městem zastavil po vyjetí poslední kapky motor. Řešení bylo několik, čekat na pomoc, ale to by mohla byt otázka i několika hodin nebo Jawu zapřáhnout za Transalpa, ale to bychom nemuseli dojet oba dva. Vše vyřešil okolo jedoucí náklaďák, který zastavil po mém prvním zamávání. Pár minut po domluvě, jejímž výsledkem byla vidina vydělaných 20 Eur, byla Jawa vynesena několika páry rukou a nebýt nezbytných policejních kontrol, tudíž dalšího zdržení, jeli jsme vesele vstříc hlavnímu městu.
Zde na rozdíl od loňska byl tentokrát benzín hned u první čerpací stanice a dokonce k dostání za oficiální cenu 260 ugií, tedy nějakých 23 korun. V tu chvíli jsem už věděl, že co nejtěsnější sledování Dakaru je pro mě letos historií, protože jen blázen by se v těchto podmínkách vydal do 1200 Km vzdálené Nemy, kde jsem měl v plánu rally zastihnout. Zpoždění a nejistota benzínu, která mě zde zastavila na dva dny už v roce 2004 byla dostatečným zdůvodněním a nakonec i vypuštění poslední etapy o společný odjezd z bivaku v Senegalské Tambacoundě má svůj racionální základ. Hned po Dakaru sem totiž pojedu cestou do Mali znovu, a tak se teď přesunu přímou cestou, kde si do příjezdu dakarské kolony mezitím v klidu /to je v Africe silné tvrzení/ vyřídím potřebná víza. Věřím, že děním na trati vás mimo jiných oficiálních informací dostatečně zásobuje na tomto webu Vierka Kaštanová, takže ode mě nyní čekejte spíše cestovatelské zážitky než dění kolem Dakaru.

Dnešní den patří prohlídce Nouakchottu a věřte, že to stálo zato. Nikde jinde jsem neměl možnost vidět tak rozdílné světy. Chudoba se tu snoubí s bohatstvím na každém kroku, neskutečnému množství obchodu s nejnovějšími modely mobilních telefonů protiřečí nepořádek v ulicích. Z posledních sil jedoucí auta těsně před rozpadnutím, mramorové chodníky na jedné straně a desítky centimetrů prachu s nevonícími odpadky na straně druhé. Prohlídka bazaru, které se většinou běžný turista vyhne je také lahůdkou, ale jak říkám člověk má vidět vše, proto si to užíváme do pozdního večera. Potom ve zdejším slušně fungujícím Cyber Cafe posílám tuto reportáž, ještě mažeme řetězy, kontroluji hladinu chladící kapaliny a zítra vyrážíme z Nouakchottu vstříc Senegalu.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE