BMW R 1200 ST (2006)

Pondělí 2.7.
Ráno jsme se probudili do nádherného dne, a tak jsme si byli jistí, že dnes už to do té Albánie zvládneme. Došli jsme si na snídani, která byla královská a stoly se prohýbali pod nejrůznějšími lahůdkami z vajec, ovoce a masa. Takové snídaně mám moc rád. Pak už to byla klasika. Obléct, sbalit, zaplatit a hurá do sedla. V plánu jsme měli projet trasu okolo Skadarského jezera, a tak jsme mířili pořád podél moře dolů na jih až do Petrovace a tam jsme odbočili na M2, a jeli do nahoru do vnitrozemí. Stoupali jsme od pobřeží nahoru a měli nádherné výhledy na moře. Přejeli jsme vrcholky a objevily se opět nádherné výhledy tentokrát na nížiny na druhé straně hor. Vše bylo hezky zelené a my se pomalu blížili k jezeru. Pak se nám jezero ukázalo. Je nádherné a je obrovské. Sjeli jsme až k jezeru, kde jsme se napojili na silnici P16, která vede podél jezera až k albánským hranicím. Hned na křižovatce je mnoho ukazatelů na různé atrakce spojené s jezerem a místní se snaží urvat každou duši na některou zábavnou, poučnou, zajímavou nebo dobrodružnou atrakci. Jiní na to jdou přes jídlo a jiní přes pití. Prostě malý Disneyland. Prokličkovali jsme tou spoustou lákavých nabídek a pokračovali po uzoučké silnici stále kolem jezera. Výhledy byly opět nádherné, jen jízda na tak úzké silnici je celkem adrenalin, protože nevíte, kdo na vás za zatáčkou vykoukne třeba s náklaďákem. Naštěstí je zde provoz malý, a tak to celkem jde. Z jedné strany hory a z druhé nádherné veliké jezero a okolo tu a tam lidské obydlí a okolo něj vinice a záhony se zeleninou a ovocné sady. Přesně taková místa rádi navštěvujeme. Občas zastavíme a děláme fotky, protože je to tady kouzelné. Zastavili jsme asi v polovině této silnice na odpočívadle, které bylo docela veliké a byla tady informační cedule. Bylo to tam jako v pohádce. Slunce pálilo, provoz minimální a nad námi kdesi v kopcích zvonily zvonečky pasoucích se koz a ovcí, a aby té nádhery nebylo málo pod námi byl malebný areál pro turisty. To jsou místa, která se prostě musí vidět osobně jaké mají silné kouzlo okamžiku. Pokračovali jsme tou nádherou po menší svačince a pití dál a blížili se k hranicím. Tahle silnice vede až téměř na hranice aby se tam téměř o 180 stupňů otočila ve výšce 916 metrů nad mořem a mířila zpátky do vnitrozemí. Jeli jsme pořád dál a tak jsme zase přejeli sedlo a zase začali sjíždět zpátky dolů, kde jsme se opět napojili na silnici M2.4 která míří přímo k hraničnímu přechodu. Zajel jsem na benzínku a vzal plnou nádrž a koupil nějaké občerstvení a colu. V klidu jsme si vychutnávali krásy dnešního dne a pozorovali místní, jak neřeší absolutně žádné dopravní předpisy. Pak už jsme sedli na mašinu a hurá rovnýma nohama do Albánie. Na hranicích byla podezřele veliká kolona, a tak jsme to nějak prokličkovali v tom ukrutném horku až skoro k celnici. Pak už šlo vše ráz na ráz, jen Albánský celník nás překvapil záludnou otázkou kam jedeme. No Jíťa mu řekla, že do Albánie, ale on ne, že to je málo, tak jsme řekli, že do Duresu. S touto odpovědí se spokojil usmál popřál šťastnou cestu a my vyjeli vstříc Albánii. Mířili jsme po nám již známé silnici ke Skadaru, Okolo silnice jsou vidět honosné vily zbohatlíků, ale i staré chatrče chudých a všude políčka s kukuřicí a jinými plodinami. Také mešity s minarety jsou všude kam se člověk rozhlédne. Už z dálky jsme viděli pevnost Rozafa, vloni jsme byli nahoře a je to nádherná monumentální stavba. Dnes je to pro nás jen směrový bod. Přejeli jsme řeku Buna a pod Rozafou jsme na kruhovém objezdu najeli směr Tirana a Dures. Podél cesty je zase spousta pouličních prodavačů, nás zaujal mladík, který dlouhým nožem kuchal velikou rybu, ostatní ryby měl v takových malých vaničkách. Pokračovali jsme dál po E762. Provoz byl typicky albánský, velmi silný a auta všech možných fází rozkladu se řítila všude okolo nás. Nejsou výjimkou traktory koňské povozy a různé mopedy doma postavené. Vedro bylo hrozné, a tak jsme ujížděli a těšili se až budeme mít tuhle část cesty za sebou. Než si na tento typ dopravy člověk zvykne chvíli to trvá a do té doby si připadá že mu zbývá jen pár chvil než se něco semele. Po levé straně se tyčily hory. Okolo silnice, když nebyla zástavba byla obdělávaná políčka. Jeli jsme stále dál až do Lezhe. To je větší město, takové mraveniště, kde jsou občas k vidění bizardní stavby typu obrovských vil s korintskými sloupy a různými sousošími před nimi. Není výjimkou, že taková sousoší bývají pozlacená. Dokonce i čtyřspřeží v nadživotní velikosti celé zlaté jsme viděli. Najeli jsme na dálnici. Cedule zakazující vjezd pomalým vozidlům a zvířatům asi všichni ignorují, protože jsme na dálnici potkali snad všechny, kdo byli vyznačeni na ceduli a mají zákaz. Zastavili jsme se na benzince a dali si trochu ledové vody a odpočinku. Tato nervy drásající cesta mi dávala opravdu zabrat. Ve Fushe Kruje jsme sjeli z dálnice a pokračovali k Duresu. Doprava stále houstla jak jsme se blížili k centru Albánie to je přístav Dures a Tirana, která je také nedaleko. Je zde také mezinárodní letiště, a tak je zde i moře taxíků. Probíjeli jsme se tím mumrajem stále dál až do Vore, kde jsme najeli na S2 a jeli do Duresu. V Duresu jsme najeli na S4 a jeli podél pobřeží k penzionu, který jsme měli zarezervovaný. Vedro bylo k zalknutí, a my se blížili ke sjezdu a v tom se navigace vypnula a bylo vymalováno. Prostě se přehřála. Motorka taky vydávala zvuky ne úplně libé, protože teplota motoru byla také na hranici přehřátí. Sjel jsem tedy na předpokládaném sjezdu co jsem si pamatoval z navigace a zastavil abych se s Jíťou poradil co a jak, protože jsem vůbec netušil, kde se ten penzion nachází. Jíťa říkala, že musíme na silnici která vede přímo u pláží. Nastartoval jsem tedy a jeli jsme po paměti a hledali ceduli Vila Kapiten. Bod byl, že penzion je hned u kruhového objezdu a to už je slušná navigační pomůcka. Při jednom odbočování zase motorka při podřazování chcípla a mě málem zase křísili, naštěstí stejně jako v Budvě naskočila znovu. Dostali jsme se na silnici hned u pláže a jeli na sever. cestou jsme se pokoušeli ptát jestli někdo neví, ale řeč Albánců je naprosto odlišná. Všichni kroutili hlavami. Stánkařů a prodejců různých cetek bylo všude plno, a tak jsme se prodírali tím davem až ke kruhovému objezdu a tam na nás koukala cedule Vila Kapiten. Paráda, to by bylo, tohle jsme zvládli na jedničku. Zajel jsem na zahradu za plot a celý šťastný propocený a vyřízený jsem motorku postavil na stojánek. Tohle bylo peklo. Pak už vše běželo jak na drátkách. Jíťa šla vyřídit ubytování a já začal vybalovat věci z motorky. Paní majitelka byla moc milá, malinká, těhotná blondýnka co uměla anglicky, a tak vše šlo jak po másle, dokonce i mávla na číšníka, když mě viděla jak táhnu tašky, a on ke mně přiběhl popadl tašky a vynesl mi je na pokoj. Než jsem stačil vyndat peníze a dát mu tuzér, byl pryč no jeho škoda. Pokoj jsme měli prostorný s balkónem. Dostali jsme na baru pití na uvítanou a šli jsme se umýt, osprchovat a vybalit si věci. Moc se nám tu líbilo. Dali jsme si koupel a oblékli se do plavek. Moře jsme měli pár metrů od hotelu. Paní majitelka s námi na pláž poslala číšníka, aby nám zajistil na pláži lehátka. Přešli jsme silnici a byli jsme na pláži, šli jsme okolo plážového baru, kde místní nadsamci pouštěli taneční muziku balkánského typu. U lehátek v první řadě u moře jsme se zastavili a číšník s místním bezzubým dědulou, který dělal ostrahu pláže nám zajistil nerušený pobyt. Byla to paráda a u moře jsme byli až skoro do noci. Jediná nevýhoda byla, že v moři plavaly takové malé průhledné medůzky. Kontakt s nimi byl celkem v pohodě, připomínalo to pohlazení kopřivou a žádné reakce se nedostavily. Sem tam jsme se s nimi mazlili byl to pro nás nový zážitek, nebylo to tak příjemné, jak bych si přál, ale bylo to zase jiné. Moře a pláž bylo překvapivě čisté. To jsem opravdu nečekal. Co bylo také zvláštní, že na pláži bylo minimum lidí. To nám parádně vyhovovalo. K večeři jsme paní domácí poprosili o nějakou specialitu, a tak jsme dostali obrovskou pánev plnou mořských plodů v neskutečně lahodné omáčce. Nic lepšího jsem snad ještě nejedl a k tomu jsme si poručili lahev albánského vína. Spát jsme šli dlouho a u sousedního hotelu se konala nějaká diskotéka, takže atmosféra bujarého letoviska byla perfektní.