BMW R 1200 ST (2006)

Čtvrtek 5.7.

Ráno jsme zase dostali královskou snídani. Ještě jsem stihl v předním světle vyměnit jednu žárovku, protože už mě docela dlouho kontrolka upozorňovala, že nesvítí a nebavilo mě pořád tu kontrolku přehlížet. Vydali jsme se po E65 směr Berane a Zaton. Dnes bylo v plánu dostat se až do Srbska do národního parku Tara. Dál jsme pokračovali po E763 k hraničnímu přechodu Dobrakovo. Černo Horská hranice byla prázdná, a tak jsme jí projeli za chvilku. Jeli jsme moc pěkným kaňonem k srbské hranici a tam už malá fronta byla, ale vše šlo rychle. Jen Srbští celníci trvali na tom, že si musíme sundat helmy, to zatím nikde nechtěli. Za chvíli už jsme byli v Srbsku. Projevila se chudoba tohoto státu. Vše je tak nějak staré, ošklivé, neudržované a působí takovým zvláštním dojmem, protože tu a tam je nějaký dům veliký, výstavný a opravený. Jsou to takové obrovské protiklady, které jsou všude po balkáně, ale zde se mi to zdálo nejmarkantnější když pominu Albánii to je prostě jiný svět. Jeli jsme stále dál Kaňonem řeky Lim, který je úžasný. Stále po E763 přes Brodarevo směr Prijepolje. Také jsou zde vidět hodně hřbitovy, bílé náhrobní vysoké kameny, to vše často u silnice. Na autobusových zastávkách vylepená parte . Je to dost zvláštní. Z Prijepolje jsme jeli směr Nova Varoš a dál k Zlatarskému jezeru. Tam jsme si dali v restauraci na stráni nad jezerem občerstvení a pití. Voda v jezeře byla čistá, a já tak mohl pozorovat ryby v jezeře. Cesta pokračovala i nadále po E763 do Zlatiboru, a dál do Čajetiny, kde jsme sjeli na E761 a jeli směr Kremna. Národní park se blížil, vše začínalo být takové opravenější a zelenější. Po silnici 403 jsme měli namířeno do Mitrovace v samotném srdci národního parku, kde jsme chtěli přenocovat. Malá klikatá silnice nás vedla krásnou přírodou podobnou naší Šumavě, jen zde nebylo tolik penzionů a turistů a cyklistů. Celé to tu zatím vypadá daleko víc přirozeně a přírodně než u nás na Šumavě, kde už se vše podřídilo turismu. V Mitrovaci jsme se ubytovali v hotýlku Vinska Kuča. Starší stavbička s kouzelnou atmosférou. Bylo ještě dost času, a tak jsme se rozhodli dnes ještě dojet do Bajiny Bašty pro benzín, protože nefungující ukazatel paliva a nájezd kilometrů blížící se čtyřem stům kilometrů na nádrž mě nenechával chladným. Jaké bylo překvapení, když jsme na křižovatce z Mitrovace našli zátaras s tím, že silnice je uzavřena. No zapomněli jsme si přečíst že je uzavřena jen do sedmi hodin, a tak jsme se vydali podle oranžových šipek s nápisem obilazak (objížďka). Projeli jsme Mitrovacem a najeli na pěknou hliněnou silnici. Všude okolo byly cedule upozorňující na medvědy a hliněná silnice se změnila na kamenitou. Nořili jsme se stále hlouběji do lesa. Stále jsme byly v příliš veliké nadmořské výšce přes tisíc metrů a mě něco říkalo, že to nebude jednoduché. Jeli jsme v podstatě jen na jedničku a poskakovali přes kameny a vymleté strouhy dál. Nikde ani živáčka. Pak jsme přijeli na kraj kopce a viděli sráz dolů. Říkám ,, my musíme dolů to bude mazec“ Přišla první serpentina, kamení a zase kamení a klesání prudké jako střecha. Takový offroad jsme nikdy nejeli. V hlavě se mi točily černé myšlenky co když dojde benzín, a tak jsem udělal tu blbost, že jsem vypnul motor, no ale protože svítily světla, tak jsem pro jistotu vypnul i zapalování. V tom šíleném kopci jsem si uvědomil, že to byla blbost největší. Naše motorka má elektronický posilovač duálních brzd, a tak jsme se ocitli na téměř nebrzdící motorce v šíleném kopci plném hlubokého písku a kamení. S vypětím všech sil se mi podařilo tu váhu nějak zastavit aniž bychom se vyváleli. Pot hrůzy se ze mě lil a mezi půlkama bych mohl v tu chvíli štípat desítku kulatinu. Nastartoval jsem a jelo se dál. Netrpělivě jsem s metry se kterými jsme klesali vyhlížel nějaké známky lidské činnosti a doufal, že v nouzi nám někdo benzín poskytne. Po několika kilometrech jsme najeli na uzoučkou asfaltovou cestičku a začalo se pomalu vše v dobré obracet. Po dalších několika kilometrech jsme najeli na silnici a jeli k řece Drina. Stále jsem byl nervózní, ale už byly vidět auta a lidé. Najeli jsme na 172, a v pořádku dojeli na benzinku v Bajině Baště. Ulevilo se nám a měli jsme nezapomenutelný adrenalinový zážitek. Paní co obsluhovala benzinku mi chtěla natankovat, tak jsem jí nechal. Když tam načerpala 15 litrů řekla, že je nádrž plná, tak jsem jí vzal pistoli z ruky a dalších 5 litrů tam dolil. Nevěřícně koukala kam ten benzín pořád mizí. V nádrži jsme tedy měli zhruba litr benzínu. To bylo o fous. Pak už jsme sedli na mašinu a jeli zpátky do Mitrovace. Tentokrát druhou stranou po normální silnici 170, a pak silnicí, po které jsme jeli odpoledne 403. Bylo už po sedmé hodině, a když jsme přijeli do Mitrovace, zábrany se zákazem už byly pryč. Už jsme se tomu jen smáli. V našem hotýlku jsme si objednali večeři a víno a krásný den zakončili skvělým jídlem a pitím. Večer, když padla mlha a citelně se ochladilo jsme se šli projít po okolí. Nedaleko byl nějaký dětský tábor a děcka radostně skotačila a křičela. Tohle místo stojí za návštěvu, je zde nádherně všem mohu doporučit.