BMW R 1200 ST (2006)

středa 4.7.

Ráno jako malované nás přivítalo a úsměvy majitelky a číšníků byly taky moc milé. Snídaně byla zase skvělá. S krajany jsme se rozloučili a vyrazili na cestu. bylo už zase neskutečné horko.Navigace nás vedla zkratkou přes chudinské čtvrti, a bylo to velmi zajímavé srovnání s bohatým pobřežím. Silnice v katastrofálním stavu, rozpadlé domky a malá políčka. Jeli jsme přes Sallmone a dál na Vore, kde jsme najeli na SH 52 a dojeli do Fushe-Kruje, kde jsme najeli na dálnici A1. A mířili směl Skadar. Provoz na těchto silnicích byl hodně hustý a nájezd na dálnici byl zacpaný kolonou. Nějak jsme to prokličkovali a po dálnici uháněli vpřed. Někde na půli cesty byla silniční kontrola. Za mnou jelo auto, a tak jsem nezastavil, neměl jsem chuť dávat peníze albánským policistům, nechali mě tedy být a auto zamnou to asi odneslo za mě. Kousek před Mabe jsme zase vjeli do kolony, která však byla způsobená dost ošklivou bouračkou. Za chvíli už jsme míjeli dvě úplně rozmlácená auta. Pohled to byl fakt nic moc. Rychle jsme jeli dál do Skadaru, kde jsme najeli na SH 1 směr Hani-Hotit a jeli dál podél Skadarského jezera. V Hani-Hotit jsme chtěli natankovat na benzince, kde jsme tankovali vloni, ale byla zavřená, tak jsme se museli pár kilometrů vracet. Byla to trochu zajížďka ale nic hrozného. Najeli jsme tedy na SH20 nám již dobře známou nádherně opravenou silnici. Stoupali jsme nahoru do sedla, kde jsou vyhlídkové plošiny a tam jsme se zase fotili. Jíťa se s fotoaparátem vyznamenávala. Já byl sice nevrlý, protože mě focení nebaví, ale doma si pak fotky moc rád prohlédnu. Opět se nám ukázaly nádherné scenérie, které se nám asi nikdy neomrzí. To člověk musí zažít. Póza střídala pózu a bylo to krásné. Pak už jsme zase sedli na mašinu a pokračovali krásnýma serpentinama dolů na dno kaňonu. Je to opravdu dech beroucí zážitek. Vlevo, vpravo vysoké skály a uprostřed nádherná nová silnice bez výmolů. Každý, kdo navštíví Albánii by si měl tuhle silnici projet, protože je to neopakovatelný zážitek. 60 kilometrů ryzí krásy. Měli jsme ještě čas, a tak jsme jeli dál až na hranice, kde jsme potkali český motorkářský pár. Prohodili jsme pár slov kam kdo jedeme a pokračovali jsme každý svou cestou. Jeli jsme po silnici P9 až k jezeru Plav, kde jsme pokračovali směr Andrejevica. Začaly se však honit mraky, a tak jsme se v Andrejevici rozhodli, že už dnes bylo cestování dost, a že zmoknout úplně nepotřebujeme. Zastavili jsme se před hotelem na náměstí, kde jsme už několikrát jedli na zahrádce a vždy jsme si moc pochutnali. Dali jsme si jídlo a doufali, že mraky odejdou a ještě kousek bychom mohli popojet. Po jídle už bylo vidět déšť doslova před branami města, a tak jsme se rychle šli ubytovat. Na parkoviště za hotelem jsem dojel už za slabého deště. Než jsem vše vybalil pršelo už pořádně. Dali jsme si tedy sprchu a počkali až déšť přejde. Nebyla ještě tma tak jsme se po dešti vydali na procházku městem. Výhledy na okolní kopce jsou krásné, ale městečko jako takové moc hezké není. Večer jsme si ještě v hotelové restauraci dali nějaké to pivo a šli spát.