BMW R 1200 ST (2006)

neděle 1.7.
Probudili jsme se do prosluněného dne a začali balit. Čas kráčí, a tak bylo potřeba se posunout zase dál. Cíl dnešního dne byl dojet co nejvíc na jih, a tak jsme se rozloučili s paní domácí, a než jsme nastartovali už se s námi loučil celý zbytek rodiny. Přáli nám šťastnou cestu, bylo moc milé, jak nám mávali. Zamířili jsme zpátky k Benkovaci, kde je nájezd na dálnici. Mraky se začaly honit a vypadalo to opět na nějaký déšť. Občas spadla kapka, ale nic trvalého, a tak se jelo dobře. Cesta ubíhala a na ukazatelích se nám Dubrovník stále přibližoval. Asi sto kilometrů před Dubrovníkem jsme sjeli z dálnice a pokračovali už po hlavní silnici směr Rogotin a Ploče, kde jsme se napojili na Silnici 8 a pokračovali k Bosenským hranicím přes Klek. Výhledy do úrodných nížin kolem řeky Neretvy byly úžasné, protože tam byla zelená políčka a okolo klasické vyprahlé území. Bosenský hraniční přechod byl banalita a už jsme si to mířili skrz Neum opět k Chorvatským hranicím. Výhledy na moře a město byly opět parádní. Hraniční přechod byl zase záležitostí chvilky. Silnice vede podél pobřeží a je stále na co koukat. Počasí zde u moře bylo opět o něco přívětivější, a tak nás slunce a modrá obloha doprovázely stále dál. Cesta už tak rychle neutíká, protože silnice vede mnoha krásnými jadranskými vesničkami, kde se však nevyplácí jezdit moc rychle, protože chorvatští strážci zákona jsou velmi pečliví a důslední. Projeli jsme nám již známé Slano a blížili se k Dubrovníku. Zatáčka sem, zatáčka tam a už jsme viděli to veliké přístaviště a most. Tentokrát v přístavu žádné obrovské záoceánské parníky nekotvily. Projeli jsme městem po hlavní silnici a užívali si tepla a výhledů dolů na staré město a lodě plující na moři okolo. Naše cesta však vedla stále dál vpřed směr Herceg Novi. Na hranicích jsme se zase nezdrželi a přivítala nás Černá Hora. Měli jsme namířeno Ke kotorskému zálivu, kde byl v plánu trajekt, který nás dostane rychle na druhou stranu. Jeli jsme tedy po pobřeží a užívali si tepla a slunce. K trajektům jsme přijeli akorát včas. Začalo se zrovna naloďovat, a tak Jíťa rychle koupila lístky a už jsme byli na lodi. Plavba trvá chvilku, a tak jsme neměli moc čas obhlídnout tu vysloužilou loď, která zde rok co rok křižuje tuto úžinu. Vše běželo jako na drátkách. Na druhé straně zálivu jsme vyjeli a mířili po Jadranské magistrále k Budvě. Tentokrát jsme žádnou kolonu jako vloni nechytli, a tak jsme se plynule dostali až do Budvy, kde jsem si chtěl před jedním kruhákem podřadit, a jak jsem chytil spojku tak motorka chcípla. Říkal jsem si ,,no a je to v háji, dojeli jsme“. Zkusil jsem nastartovat a chytla, tak jsem měl obrovskou radost. Jíťa se mě ptala co se děje, tak jsem jí říkal, že už jsem myslel zase na nejhorší. Naštěstí motorka jela, tak jsme jeli dál až do městečka Sveti Štefan, kde jsme zastavili hned u silnice u Hotelu Adrovic. Den se nachyloval a my měli za sebou pořádnou dávku kilometrů. Řekli jsme si, jestli budou mít v hotelu volný pokoj bereme ho, protože výhledy na ostrůvek, na kterém je nalepený domek na domku a celé je to obehnané hradbou je okouzlující. Pokoj měli, a tak jsme se rychle ubytovali, trochu zkulturnili a šli si zaplavat do moře. Moře bylo nádherně teplé a oblázková pláž nádherná. Koupání v průzračném moři bylo krásné zakončení dnešní cesty. Slunce se pomalu blížilo k obzoru, a tak jsme se šli projít po pláži a dělali jsme fotky. Ostrůvek s domečky je soukromý a přístupový most hlídají gorily, které nemají slitování a nepustí vás ani na kraj mostku kvůli fotce. Jinak to je když se přižene nějaká limuzína, to se pak můžou přetrhnout. A to byla chvíle, které jsme využili a rychle si udělali fotky u mostu. Vrátili jsme se do hotelu a dali si večeři. Já si dal chobotnici a byla skutečně senzační. Dneska jsme se posunuli o pěkných pár stovek kilometrů jižněji, což nám udělalo velikou radost, protože Albánie už je za rohem.