BMW R 1200 ST (2006)

Středa 27.6.

Vzbudili jsme se do slunečného rána, dali jsme si vydatnou snídani a začali se balit na cestu.. Byl velký nárazový vítr a v televizi jsem zahlédl informaci, že dálnice jsou uzavřené pro motorky z důvodu velkého větru. No řekli jsme si, že uvidíme jak to půjde, a tak jsme se sbalili a vyrazili na cestu. Tentokrát jsme vymysleli, že pojedeme podél moře po magistrále E65. Slunce svítilo, bylo teplo, ale ten vítr byl opravdu nepříjemný. Moře bylo docela neklidné a byly vidět i docela veliké vlny. Jeli jsme stále dál a bojovali s nárazy větru, které mi dávaly velmi zabrat, nic podobného jsem doposud nezažil a nebylo to vůbec nic příjemného. Projeli jsme vesnici Ribarica a pokračovali dál směrem Karlobag. Tam jsme projeli městečkem ale, na výjezdu z města stáli policajti a zastavili nás s tím, že dál nás podél pobřeží nepustí, že je příliš silný vítr a motorkáře si na svědomí nevezmou. Poslali nás do vnitrozemí. A tak jsme to otočili a vymýšleli náhradní cestu a plán. Vrátili jsme se do Karlobagu a najeli na silnici 25 směrem Gospič. Silnice se rychle zvedala do hor, a tak jsme stoupali stále výš a měli krásný výhled na moře. Já si to moc neužíval já bojoval s větrem jako o život. Docela nám ale cesta ubíhala, dokonce jsme předjeli trojici Maďarů kteří, z toho větru měli evidentně větší respekt a jeli doslova krokem. Byla to taková zvláštní nesourodá skupinka týpka na enduru, na silnici a na chopru. Vyhoupli jsme se do sedla a vítr začal ustávat, zato se však nebe zahalilo do hustých tmavých mraků a výrazně se ochladilo. Místy byla i trochu mlha. Velebit jsme tedy projeli s počasím, které nebylo nakloněno motorkaření a pokračovali zase dolu do vnitrozemí přes Brusane do Gospiče, kde jsme odbočili doprava na silnici 50 směr Sveti Rok. Počasí se trochu umoudřilo a bylo vidět, že tak špatné počasí je hlavně nad Velebitem. Pokračovali jsme tedy dál a kousek za Gospičem jsme si všimli takového obrněného auta, které je památníkem na proběhlou jugoslávskou válku. Zastavil jsem tedy u památníku a prohlédli jsme si tohle vozidlo připomínající tento konflikt. Svítilo nám k tomu i sluníčko, a tak jsme udělali několik fotek a vydali se opět na cestu. Po několika kilometrech mě Jíťa začala dávat najevo abych zastavil, křičela že jí něco bodá do ramene, že je to šílená bolest. Zastavil jsem proto a rychle jí pomáhal z bundy, kde na nás vykoukl čmelák, který byl zadečkem připíchnutý k Jíťě. Strhl jsem ho tedy z ní, ale nechal jsem ho být. Jíťa sice protestovala a se smíchem říkala, že se jí pokusil zabít a mělo by to být oko za oko, ale byli jsme rádi, že to byl jen čmelák. Dali jsme si tedy nějaké pití trochu energetických tyčinek a pokračovali dál až do Gračacu, kde jsme najeli na nám už známou silnici z naší dovolené za indiánskými idoly Karla Maye. Najeli jsme tedy na silnici 27 mířící směl Zadar a Šibenik. Tahle silnice vede podél pohoří a výhledy do údolí a kaňonu řeky Zrmanja je úchvatné. Sjížděli jsme tedy pomalu k městečku Obrovac, nad kterým se tyčí krásná zřícenina hradu a začali stoupat na druhou stranu za řekou. Počasí nám docela přálo a vítr se dal zvládat. Výhledy na velebit byly opět nádherné a mi pokračovali přes Kruševo dál směr Šibenik. Cestou jsem zastavil abychom si udělali pár fotek s tímto pohořím za zády a pokračovali jsme po silnici 27 stále dál až do Benkovace, odkud jsme pokračovali směr Polača. Podjeli jsme dálnici a mířili k městečku Biograd na moru, kde jsme najeli na jadranskou magistrálu a jeli do Šibeniku. Před šibenikem jsem si všiml hustého dýmu a zrovna nad to místo přilétalo hasičské letadlo a vypustilo nad hořící krajinou obrovské množství vody. Pohled je to fascinující. Projeli jsme Šibenikem a dojeli do městečka Brodarica, kde jsme si naplánovali další nocování. Jíťa byla chudák celá bolavá od konfrontace se čmelákem, a tak jsme zajeli k moři a zastavili u restaurace. Číšník byl velmi milý a dokonce mi z kuchyně přinesl ukázat ryby a já si vybral jakou chci připravit. Vybral jsem si škarpinu a byla vynikající. Přes booking jsme si našli v tomto místě ubytování. Po jídle jsme se tedy vydali o kousek vedle ubytovat. Majitelé apartmánu byli opět strašně milí a na uvítanou nám paní domácí donesla dva džbánky červeného vína. Byli jsme po dnešním dnu velmi utahaní, protože souboje s větrem byly neuvěřitelně vyčerpávající. Navíc Jitce docela oteklo rameno a dost jí to bolelo. Měla strach, aby to všechno zvládla, a protože jí nebylo dobře šla spát brzy. Zbyly na mě tedy dva džbánky červeného, tak jsem se musel pochlapit a pozdě v noci když jsem konečně vše dopil jsem šel spát. Byl to velmi náročný den.