BMW R 1200 ST (2006)

7. den pátek 14. července
Vstávání proběhlo klasicky, bylo zase krásně, nebe bez mráčku a my si pochutnali na výborné snídani. Penzion se pomalu probouzel do dalšího dne a já nanosil naše věci zase na motorku než bude slunce zase upalovat za živa. Ještě jsme udělali nějaké fotky a vydali se na další část našeho letošního putování. Pokračovali jsme po SH5 dál ke Skadaru. Silnice je pěkná, klasicky houpavá plná zatáček. Všude spousta nádherných výhledů, chvílemi se jede po nějakém hřebeni, kde to pořádně foukalo a bylo to celkem nepříjemné. Krajina je zde nádherná, hodně skalnatá, strmé srázy, lesy a kaňony. Naprostá paráda. Sjeli jsme dolu k řece Drin a přijeli jsme do Mjede, to už je takové malé předměstí Skadaru. Provoz zhoustl a zase to začal být ten správný albánský blázinec a chaos. Probíjeli jsme se dál, přejeli jsme Drin a do Skadaru přijeli hezky od jihu. Měli jsme plán dojet se podívat na Pevnost Rozafa, zříceninu středověkého hradu tyčícího se nad městem, a tak nás navigace vedla neomylně uličkami až k známému smetišti, kde jsme to před několika lety otáčeli, protože tu byly velikánské louže a nikdo netušil jak jsou hluboké a co v nich je. Letos však byla situace jiná. Jeli jsme z druhé strany a všude panovalo neskutečné horko, takže po kalužích nebyly nikde ani památky. Vedl jsem motorku jistě cestou lemovanou hromadami odpadků, někde to doutnalo, všude strašně prachu, samá díra. Cesta to byla dobrodružná, ale za chviličku už jsme jeli známou silničkou k pevnosti. Vjel jsem na parkoviště a tam mi hlídačka řekla ať jedu dál, že je to ještě daleko a u hradu je prý ještě jedno parkoviště, kde je ještě volno, protože jsme přijeli brzo dopoledne. Vydal jsem se tedy dál. Cesta je dlážděná z po letech naleštěných kamenů a vede do neskutečně strmého kopce. Samotné parkoviště je také v hrozitánském kopci. Místní hlídač mě hecoval ať jedu dál až na konec co nejblíž hradu, a tak jsem jel s půlkama sevřenýma až úplně nahoru. Zastavil jsem, oddechl a říkal si, že ještě bude legrace v tom kopci motorku až pojedeme dolu otočit. Pro tuto chvíli jsme se vysvlékli z bund a vydali se k hradu těch posledních několik desítek metrů do stejně strmého kopce pěšky. Foťák cvakal slunce pálilo a my se šplhali nahoru. V bráně nás přivítal usměvavý chlapík a nabízel se, že nám pohlídá helmy a bundy. S radostí jsme jeho nabídku přijali, zaplatili vstupné a už jsme prozkoumávali tuto zříceninu. Je to masivní středověká pevnost a v době své nejvyšší slávy jí asi byl velký problém dobýt. Fotili jsme co jsme mohli a vystoupali až do jádra hradu, kde je zastřešená budova a v ní je za poplatek malé muzeum vývoje hradu a politické situace. Z vyhlídkových míst se naskytují neskutečné výhledy na město a jeho blízké a daleké okolí. Vše jsme si prošli a obdivovali na jakém místě jsou lidi schopní postavit tak obrovskou kamennou pevnost. Poledne se blížilo teplota dosahovala zase závratných hodnot a my sešli k motorce. Za ty dvě hodiny co jsme byli nahoře, se parkovišťátko proměnilo k nepoznání. Stánky s cetkama, auta jedno na druhém a dokonce autobusy vozící sem turisty a následně couvající ten kopec dolu. Oblékli jsme se a za pomoci několika místních obchodníků a hlídače se mi podařilo v tom kopci motorku otočit a neupadnout při tom. Pak už jen za potlesku přihlížejících jsme začali sjíždět opatrně na té naleštěné dlažbě dolů. Volali na mě ať jedu hlavně pomalu, že by to jinak dopadlo špatně. Jejich rady jsem s radostí přijal, tohle byla za celou dovolenou pro mě řidičsky nejtěžší zkušenost. Sjeli jsme dolu a najeli na hlavní silnici vedoucí městem. Všude bylo obrovské množství aut, traktorů, povozů, cyklistů, motocyklistů, chodců a náklaďáků. Prostě pravý balkánský chaos, kde si každý dělá co chce. Má to však jednu výhodu, lidi okolo vás mají dokonalý přehled o veškerém dění. V tomhle zmatku jsme se prokousávali jedním kruhákem za druhým. Po pár kilometrech však moje letitá garminka zhasla a už nenaskočila. Zastavil jsem proto po chvíli pod stromy, abych se podíval co s ní je a zjistil jsem, že je tak rozehřátá, že skoro nejde udržet v ruce. Asi zřejmě důsledek toho, že při prohlídce hradu jsem jí měl hned pod černým víkem kufru a okolní teplota atakovala zase 40 stupňů. myslel jsem si že je to v háji a zbytek cesty už asi budu muset koukat po značkách a mapách. Vydali jsme se dál a za nějakou chvíli už jsme pomalu vyjížděli na periferii města a jeli směr Koplik. Potkali jsme kolonu asi 10 prastarých mercedesů s nápisy autoškola jedoucích jako vláček a tlupu chlapíků v oranžových vestičkách, před kterými jel pomalinku náklaďák a oni sbírali odpadky. To bylo poprvé co jsem na Balkáně viděl, aby někdo uklízel odpadky. Kousek za městem jsem zastavil na benzince Kastrati aby jsme si odpočinuli a taky jsem si říkal, že třeba pokud ta moje stará garminka vychladne třeba se zase rozběhne. Dali jsme si salát a nějaké maso a hodně vody a užívali si krásného dne. Po skoro hodině odpočinku se navigace zapnula a já se zaradoval. Neopustila mě kamarádka moje cestovní, a tak jsem jí vložil zpátky do držáku a už jsme ujížděli po nové silnici do Kopliku. Před Koplikem jsme odbočili na SH21 a vydali se na bájnou silnici vedoucí do Teth. Silnice je zprvu starší ale v parádním stavu. Jeli jsme vstříc horám a pohled na okolní kopce dával tušit něco výjimečného. Zajížděli jsme hlouběji mezi hory a stoupali jsme pomalu až do Boge, odkud vede dál úplně nová silnice. Serpentina střídá serpentinu, výhledy famózní a stoupali jsme stále výš. Dojeli jsme bílou octavii se středočeskýma značkama a při předjíždění jsem si říkal odkud pak ti krajani jsou. Letěli jsme nahoru a Jíta fotila, zastavovali jsme a fotili a prostě to byla nádhera. Vyjeli jsme až do sedla, kde silnice končí. Zastavili jsme a začali fotit všechno možné i nemožné. Za chvíli přijeli i ti češi s octávkou. Byl to pár a hned se nás ptali odkud jsme. My jim říkali, že ze Sedlce- Prčice a oni že jsou z Benešova, takže skoro sousedé. Paní se s námi chtěla vyfotit, a tak jsme si udělali pár společných fotek. Sdělili jsme si plány, že chceme všichni dojet až do Teth. My jsme už nelenili a vyrazili na cestu. Kdo tudy jel ví, že tahle cesta je parádní vzrůšo. Úzká kamenitá, bez svodidel se srázy do údolí kam člověk ani nedohlédne. Statečně jsme mířili dál a dál. Já byl v úplné euforii. Jíťa fotila a natáčela a postupovali jsme dál. Nemáme však enduro, a tak jsme museli jet pomalu. Po několika kilometrech a nějaké té serpentině jsem vyčerpaný a žíznivý zastavil na oddech. A začali jsme přemýšlet jestli to je úplně dobrý nápad. Protože už teď se celý klepu z těch pohledů do hloubky strží. Nakonec jsme se rozhodli to otočit s tím, že někdy příště až nepojedeme sami tam určitě dojedeme. Otočil jsem mašinu a jeli jsme zpátky. Byl ve mě pocit zklamání, protože jsem to nedokázal , ale na druhou stranu jsem měl fakt dost. Kdyby jsme jeli s partou asi bych to dal, ale takhle sami dva, prostě jsem se podělal. Tahle cesta je opravdu pro dobrodruhy a cesta do Teth z druhé strany od Skadaru je prý ještě adrenalinovější. Tak kdo ví, třeba to dáme příště. Cestou jsme potkali ty čechy. Zastavili jsme se a pán se ptal jaká je cesta dál, že může jet maximálně na jedničku a je to peklo, říkal jsem, že v serpentinách je to místy pořádně vymleté a kamenité. Tak se mě pán ještě zeptal jestli půjde se někde otočit s autem. Řekl jsem že zrovna za zatáčkou je plácek, kde by to šlo. Po další asi půl hodině jsme dojeli zpátky do sedla. A Já zase pil jako velbloud a měl jsem toho až až. Zase jsme udělali fotky a vyrazili dolů, s myšlenkou, že příště už do Teth prostě musíme dojet. Vrátili jsme se opět na kruhák u Kopliku a pokračovali po SH1 k přechodu Hani Hotit , před přechodem jsme však na kruháku odbočili k benzince, kde jsem vzal plnou nádrž, aby jsme mohli pokračovat po SH20 podél hranic horama k Vermoshi. Napili jsme se, odpočinuli a vydali se na cestu. Silnice SH20 je už kompletně vyasfaltovaná, a tak cesta ubíhala rychle. Krásné výhledy skvělý asfalt, naprostá paráda. Vyjeli jsme do sedla, kde je udělaná vyhlídková plošina. Dělali jsme fotky a všimli si, že několik lesů v dálce naproti hoří. Den se pomalu nachyloval, a tak jsme sedli na mašinu a začali sjíždět serpentinama dolů do údolí. Bylo to úžasné a výhledy dech beroucí. Připadal jsem si zde trochu jako v menším evropském Grand Canyonu, opravdu úžasné a vřele doporučuji každému. Sjeli jsme postupně až dolu. Nová krásná silnice vede po dně kaňonu a okolní kopce se vypínají do obrovských výšek. Sem tam jsme potkali krávy, koně, prasata, ovce a kozy, které si pochodují prostě kde chtějí. Malé vesničky jimiž jsme projížděli, a které jsou rozesety okolo silnice působí až pohádkovým dojmem, celou scenérii jen malinko kazí ta moderní úplně nová silnice, jinak by si člověk připadal, že se vrátil v čase minimálně o 100 let. Dostali jsme se až k odbočce do vesnice Vermosh, a protože už se slunce pomalu blížilo k vrcholkům okolních kopců začali jsme hledat ubytování. Prozkoumali jsme terén, aby jsme věděli jaké jsou možnosti a nakonec jsme zavítali do kouzelného hotýlku Gergj Frani. Příjezdová cesta byla klasická polní cesta a vítalo nás stádo prasat a selátek. Starý pán nám přišel otevřít branku v plotě a už jsme byli na dvoře, kde stál nově přivezený americký pick-up a své teritorium hájící velikánský krocan, který neustále frkal a měnil barvu své hlavy od rudé přes bílou až do modré. Pán nás provedl a nabídl možnost ubytování. Byli jsme jediní hosté, a tak se nám věnoval královsky. U terasy bylo veliké betonové koryto plné pstruhů, a tak nám dva klepnul a upekl, také nám udělal domácí hranolky a sýr s rajčaty, no hostinu jsme měli královskou. Seděli jsme, pili, fotili a vstřebávali dnešní dojmy. Dnes byl asi na zážitky nejhojnější a bylo to skvělé. Uléhali jsme do postele unaveni a s pocitem, že dnes jsme zažili výjimečný den.