BMW R 1200 ST (2006)

6. den čtvrtek 13. července
A je tu opět ráno, tentokrát jsme si přivstali, protože jsme se chtěli projít po břehu jezera a obdivovat za bílého dne krásy tohoto místa. Při focení nás oslovil starší chlapík s tím, že nás vyfotí abychom měli nějakou pořádnou fotografii. Rádi jsme nabídku přijali a on nás s velikánským úsměvem fotografoval. Nakonec se nabídl, že má v přístavu loďku a jestli chceme udělá nám soukromou plavbu po jezeře. Z počátku jsme nechtěli, protože cesta je před námi dnes dlouhá, ale nakonec jsme si to rozmysleli, protože to byla příležitost udělat fotky Ohridu z jezera. Starý mořský vlk nás přivedl ke své bárce a už jsme pluli. Bylo to báječné, slunce pálilo, jezero bylo průzračné, a námořník nabízel cigára z krabičky s měkkým obalem. Takový žvára jsem viděl naposledy na učňáku a to už je hodně let. Potom nabízel i domácí rakii z pet lahve a kafe, které vařil na vařiči v konvičce rovnou na lodi. Vyprávěl kde se co nachází, kde je co zajímavého a bylo to naprosto perfektní. Tahle plavba na loďce se nám strašně líbila, protože ten námořník nebyl vůbec vlezlý a otravný jak občas tito lidé bývají, ale byl neskutečně milý usměvavý a sympatický. Pak už jsme pospíchali do apartmánu, kde jsme se sbalili, vrátili paní domácí klíče a vyrazili zpátky do Debaru, kde jsme na kruháku na kterém nám včera došel benzín pokračovali tentokrát směrem k Albánským hranicím. Trochu jsem zabloudil, když jsem zapomněl odbočit, ale rychle jsem chybu napravil a už jsme se blížili k hranicím. Minuli jsme nějaké pozorovací a obrané věže a už tu byla hranice. Hraniční přechod Eperme je docela zastrčený, a tak tudy jezdí jen pár aut a kolony se nekonají. Za chvilku jsme byli na Albánské straně, kde byl houf Albánských celníků, kteří si nás nevšímali a věnovali se zábavě ve formě kecání a kouření jedné cigarety za druhou. Jeden celník si od nás vzal doklady a za chvilku už jsme ujížděli vstříc Albánským zatáčkám. Jeli jsme po SH6 směrem na Peshkopi. Silnice je to bez nějakých krkolomných výmolů, ale je hodně hrbolatá. V době kdy tuhle silnici stavěli si s rovinou evidentně moc starostí nedělali, a tak jsme jako na houpačce a do toho jedna zatáčka za druhou. Obecně co jsme v Albánii projeli staré asfaltové cesty, jsme zjistili, že hrboly jsou všudypřítomné, a protože krajina je zde hodně kopcovitá, tak aby nemuseli silnici vést pořád z kopce a do kopce, tak silnice často kopírují vrstevnice a jsou samá zatáčka. Peshkopi je naše dnešní první větší Albánské město a je to pořádný blázinec. Všude mraky lidí, psů, zvířat a vozidel všech možných druhů a stáří. U silnice je spousta různých tržnic se zbožím všeho druhu a hromady a hromady melounů. Projeli jsme městem a po pár kilometrech jsme odbočili na starou původní silnici vedoucí do Kukes. Příroda je zde nádherná, silnice pěkná, všude se pasou domácí zvířata. Provoz je minimální, zatáčka střídá zatáčku a výhledy jsou dech beroucí. Dojeli jsme až k nové hydroelektrárně, kdy se z ničeho nic objevil hotel jménem Gjoka vypadající jako palác. Zastavili jsme tam na pozdní oběd a dali si jehněčí, které bylo vynikající. Číšníci byli sympaťáci a moc se nám tam líbilo, hlavně jsme nechápali, kde se tu vzal uprostřed takové pustiny takový palác. Pokračovali jsme po výborném jídle dál až do Kukes, kde jsme viděli první benzinovou pumpu s názvem Kastrati a Kozlem ve znaku. Je to v Albánii nejčastější benzinová stanice. Z města jsme vyjeli na novou čtyřproudou silnici, která vylepšila stávající část SH5 a nyní je to A1. Po pár kilometrech jsme z této silnice sjeli a pokračovali po SH5. Už zase malou silničkou, která je až na hrboly parádní. Nedá se jet moc rychle, protože je úzká a jsou na ní neustále zatáčky, takže je to jízda na dvojku až trojku. Všude jsou kopce a hory a nádherné výhledy a scenérie. Řidiči ostatních aut nám mávají a usmívají se od ucha k uchu, troubí a jsou strašně milí. My pokračujeme po SH5 dál a řežeme jednu zatáčku za druhou. Den se pomalu krátí a my máme v plánu přespat někde v Puke, je to městečko o kterém jsme si mysleli, že je celkem veliké a že tam nebude s ubytováním problém. 15 kilometrů před Puke jsme minuli krásný nový hotýlek a pokračovali. Po příjezdu do městečka jsme byli celkem v rozpacích, hotel na náměstí byl zavřený, také zde byla nějaká objížďka a liduprázdno. Dali jsme se tedy do hledání ubytování. Když už jsme si mysleli, že nic nenajdeme potkal nás starší pán a plynulou angličtinou se nás ptal jak nám může pomoct. Slovo dalo slovo a za chvilku už jsme měli jasno kde budeme spát. Ještě jsem dojel na benzinku Kastrati natankovat plnou a už jsme si to jeli po prašné cestě k penzionu Hani Perparim Laci. Vjeli jsme do dvora, kde bylo až nečekaně hodně aut, která nebyla v nejhorším technickém stavu jako obvykle, dokonce i jeden nový eskový Mercedes. Penzion Hani je kouzelný docela hodně veliký turistický resort, mají zde i několik chatek. Ubytovali jsme se a první fór byl, že koupelna byla společná s toaletou tak, že sprcha byla nad toaletní mísou. Bylo to celkem komické ale vůbec nám to nevadilo. Umyli jsme se, dali si zase výbornou večeři plnou místních rajčat a sýra a pozorovali přírodu okolo a nádherný západ slunce. Albánie nás nadchla svou krásnou přírodou, bezvadnými, strašně milými lidmi a takovými zvláštně stavěnými silnicemi, to se musí zažít.