BMW R 1200 ST (2006)

5. den středa 12. července
Ráno bylo zase jako vymalované, slunce pálilo, ptáci švitořili a mi balili své věci na motorku. Posnídali jsme croisanty co nám dal pan domácí a oblékli se. Motorka byla pod stínem stromu, proběhlo loučení a my se vydali vstříc dalším zážitkům. Všechno šlo dobře až nato, že ukazatele mě nenavedli na dálnici A1 , a tak jsme pokračovali po okreskách směr Davidivac, s cílem najet na dálnici někde cestou. Leč někde se stala chyba a na nájezdu mě to přivedlo přesně opačným směrem, a tak jsme dojeli zase zpátky do Vranje. Byl jsem z toho nevrlý, ale co se dalo dělat, nejvíc mě štvala časová ztráta. Ve Vranje jsme najeli správným směrem, a pak už šlo vše jak na drátkách a my ujížděli k hraničnímu přechodu Preševo. Tohle je přechod na hlavním tahu a podle toho vypadala fronta, ale naštěstí vše docela rychle postupovalo, a tak jsme se sice zdrželi, ale ne tolik jak by se mohlo zdát. Hraniční kontrola proběhla klasicky, ukažte pasy ,,hmm'' dobrý šťastnou cestu, a tak jsme za chvíli jeli po dálnic směr Skopje, kde jsme se chtěli podívat do centra na sochu Alexandra Makedonského zvaného veliký, slavného to muže v dějinách lidstva. Dnes jsme chtěli přejet Makedonii až dolu, a tak jsme zvolili tyto přesuny po dálnici. Až sem pojedeme někdy příště určitě Makedonii projezdíme víc, protože je to nádherná země. Před Skopje jsem zastavil na benzince abychom doplnili zásoby tekutin. Nakoupil jsem několik lahví vody, a taky jednu limonádu. V té jejich hatmatilce jsem nevěděl co kupuju, barvu to mělo jak ranní moč a chuť to mělo jako kdysi žvýkačky pedro a sladké to bylo neskutečně, ale byla ta limonáda nádherně vychlazená. Potom už jsme pokračovali do srdce tohoto velkoměsta. Provoz houstnul, přibyly semafory a horko se stupňovalo. Kilometr za kilometrem jsem se drali blíž k centru. Začaly se objevovat autobusy hromadné dopravy, které si Makedonci asi nakoupili od Londýňanů, protože po Skopje jezdí mraky starých červených Londýnských dvoupatráků. Komu se nechce jet do Londýna aby viděl tyto autobusy, má možnost v hlavním městě Makedonie. V centru jsme malinko bloudili, motorka už taky po tom popojíždění a teplotách blížících se opět 40 stupňům říkala, že by si dala chvíli odpočinku, a tak jsem zastavil kousek v uličce ve stínu naproti Muzeu města Skopje. Jíťa se zeptala na náměstí místní dámičky, která řekla, že jsme v podstatě nejblíž náměstí kam se dá dojet. Takže jsme dojeli přesně tam, kam jsme potřebovali aniž by jsme to poznali. Sundali jsme bundy, vzali helmy a už jsme si to špacírovali pěší zónou k náměstí. Minuli jsme muzeum matky Terezy a za chvíli jsme byli na náměstí. Socha Alexandra je gigantické sousoší. Na obrovském podstavci okolo kterého je několik vojáků, je na koni s hrdě vytaseným mečem tenhle slavný vojevůdce. Na fotkách to tak nepřijde, ale je to dech beroucí. Poznatek z Makedonie je také ten, že Makedonci asi ujíždějí na sochách, protože všude jsou hromady soch a sousoší v životní i nadživotní velikosti. Obdivovali jsme také krásy kamenného mostu a pevnosti, která je naproti náměstí přes řeku. Také se nám nějaký prodejce snažil prodat slamáky a nechtěl pochopit, že jako motorkáři opravdu nemáme, kam ty slamáky dát, tak nakonec začal nabízet sluneční brýle a zase nechtěl pochopit, že jako brýlatým nám jsou sluneční brýle k ničemu. Po této procházce městem jsme se vrátili zpátky k motorce. Oblékli jsme se zase v tom šíleném vedru a vyrazili dál na cestu. Navigace mě vedla neomylně, a za chvíli už jsme byli zase na dálnici směřující k Tetovu. U Tetova se dálnice stáčí dolu na jih. Během jízdy po dálnici jsme projeli několik mýtných bran a nikde nebyla žádná fronta a vždy jsme platili kartou naprosto v pohodě, takže pro ty z vás co zvažují cestu Makedonií, vše tam funguje v tomto směru parádně. Dolu na jih vede dálnice naprosto rovně asi 30 kilometrů, na mapě to vypadá hrozně vtipně, spíš jako přistávací dráha pro letadla. Asi v půlce této roviny jsme zastavili na benzince, kde byla restaurace a dali si baštu. Pak už jsme pokračovali dál. Před Gostivarem dálnice končí a dál pokračuje klasická silnice, která už se klikatí. Za Novým Selem jsme odbočili doprava a pokračovali k Mavrovu jezeru do národního parku Mavrovo. Vjeli jsme do krásně kopcovité krajiny a i provoz docela zeslábl. Před Mavrovem je kostelík svatého Cyrila a Metoděje, dvou učených chlapíků, kteří nám do Čech přišli radit s tím jak se máme modlit. Dnes si jejich památku připomínáme státním svátkem, takoví to byli důležití pánové. Pokračovali jsme dál po hlavní silnici, ze které bylo mnoho odboček do vesnic v parku, které leží vždy vysoko v horách, že si člověk říká jak tam mohou vůbec něco v těch kopcích stavět. Silnice vede krásným údolím a okolní kopce se vypínají do úctyhodné výšky. Příroda je zde okouzlující. Na konci parku jsem měl naplánovanou vložku mimo asfaltovou silnici, a tak jsme odbočili na silnici R2246. Několik kilometrů je nový asfalt, ale pak končí a pokračuje stará asfaltka, kde jsem odbočil příliš brzo na šotolinovou a museli jsme se po chvíli vracet. Pokračovali jsme ještě kousek, kde jsem zase špatně odbočil a pokračoval po asfaltu ale otočil jsem to a pokračoval po R2246 šotolinou. Jelo se parádně gumy fungovaly perfektně, a my se pomalu blížili k prvním serpentinám, občas kamen občas vymletý kus cesty, ale bylo to super. Projeli jsme serpentiny, vedro bylo hrozný a motor se zase začínal hřát, protože rychlost jízdy byla do 30 km/h. Přejeli jsme serpentiny a pokračovali dál už trochu rychleji, cesta se zhoršovala a čas nelítostně utíkal. Pak přišlo další rozcestí, podél potůčku vedla cesta po které jsme jeli, a doleva byla další cesta od pohledu nepoužívaná zarostlá plná kamení, pokračoval jsem dál podle potůčku až mě zase navigace prozradila, že tudy prostě ne. Zastavil jsem, a řešili jsme co dál. Den se pomalu nachyloval, v navigaci cesta po které jsme jeli asi po kilometru končila, a tak jsem motorku otočil a zastavili jsme u toho rozcestí. Já počkal u motorky, kde jsem odpočíval protože jízda byla celkem náročná a Jíťa se šla podívat nahoru po cestě jak to vypadá dál. Asi za 10 minut byla zpátky se slovy, že cesta je opravdu hodně kamenitá a sami v tuhle dobu by jsme taky nemuseli dopadnout dobře. Rozhodli jsme se tedy vrátit, a k Ohridskému jezeru přijet od Debaru. Vydali jsme se tedy zpátky. Šotolina byla super a já si to i přes velké úsilí moc užil. Vrátili jsme se tedy na hlavní a pokračovali do Debaru okolo Debarského jezera. V Debaru jsme minuli benzinku a já si říkal mám najeto 370 kilometrů to bychom mohli tankovat až v Ohridu, leč asi po kilometru uprostřed města na kruháku motorka škytla a byl konec. Dostrkal jsem motorku za kruhák a řešil co dál. V hlavě mi proběhlo spousta hororových situací, hlavně to jak volám odtah na nejjižnější cíp naší dovolené, ale nakonec jsem usoudil, že došel benzin. Vzal jsem prázdnou petku a okolo jel biker na GSX-R 1000 bez helmy v tričku a žabkách jak to mají místní ve zvyku. Zastavil a dali jsme se do řeči co potřebuju. Už jsem k němu skoro nasedal na mašinu, když se přiřítil týpek v Passatu, a co že to potřebuju. Já říkám že benzín. Slovo dalo slovo a už jsme jeli zpátky na benzinku. Kluk uměl německy, a tak jsme si pár slov vyměnili. Benzín jsem koupil a on mě dovezl zpátky k mašině. Říkal, že kdybych cokoli potřeboval, že jezdí okolo každou chvilku, tak stačí mávnout. Dal jsem mu nějaký eura za ochotu a poděkoval. Vylil jsem benzín do nádrže motorka naskočila a já se zaradoval. Rychle obléct a s motorkou zpět na benzinku. Na benzince jsem vzal plnou, a když jsem chtěl platit ne a ne najít doklady s kartami. Zaplatila tedy Jíťa a já byl zoufalý z toho, kde jsem to nechal, jediné vysvětlení bylo, že mi musela vypadnout u toho kruháku, když jsem naléval benzín. Vrátili jsme se tedy, a ta dokladovka tam ležela na zemi. Nic v ní nechybělo. Přiběhl ještě nějakej chlápek, že má hospodu naproti a že si všiml, že máme asi nějaký problém. Kdybychom potřebovali, tak je k dispozici. Přišlo mi, že všichni jsou neskutečně ochotni pomoct, bylo to prostě skvělé. Poděkovali jsme mu a pokračovali do Ohridu. Silnice vede nejprve okolo Debarského jezera, a pak okolo jezera Černý Drin až do Strugy, kde provoz znatelně zhoustl. Slunce už zašlo za obzor a do Ohridu už jsme dojeli za šera. Museli jsme najít ubytování, já to neřešil a zamířil do samotného centra k hotelu hned u jezera, cestou na nás něco volala nějaká panímáma, ale já jí nevěnoval pozornost. Zastavil jsem u hotelu že se půjdeme vyptat na ubytování, a než jsem si sundal rukavice byla tu ta zadýchaná paní, že má ubytování, ať se na hotel vyprdnu. Říkala že i motorku uklidíme z očí, a tak jsem se za ní vydal už po tmě. Bydlení to bylo nedaleko přes ulici, celkem to šlo a cena byla slušná, jen ta klimatizace kterou slibovala nefungovala. Zaparkoval jsem mašinu a šli jsme se vybalit a umýt po celém dni, který byl nabitý zážitky. Večer jsme se šli projít k jezeru, bylo všude spousta lidí, muzika hrála, prostě turistický resort jak se patří. Dali jsme si večeři a vše bylo super. Nakonec jsme ještě navštívili jeden bar u jezera, kde jsme si dali drink Ohrid Lake a to byl smrťák, asi dvě deci vodky, mililitr tonicu a kapka curacaa, vše završené vlaječkou Makedonie. Spalo se nám po tom umrtvovači báječně.