BMW R 1200 ST (2006)

4. den úterý 11. července
Ráno nás probudilo blafání lodí plujících po Dunaji a blankytná obloha bez jediného mráčku. Došli jsme si na snídani, která byla zase perfektní. Tentokrát jsme měli výbornou omeletu a spoustu dalších laskomin. Sbalili jsme všechny věci a vyrazili vstříc dalším zážitkům. Nejprve jsme se jeli podívat na obrovskou vytesanou hlavu ve skále nazývanou Decebalus, podle kdysi nejvýznamnějšího panovníka Banátu, který bojoval proti pronikání Římanů na své území. Tuto sochu nechal vytesat bohatý rumunský obchodník a má úctyhodné rozměry. Na výšku měří skoro 43 metrů a na šířku potom 32 metrů. Vyfotili jsme tuhle obří hlavu a pokračovali v cestě. Vrátili jsme se zpátky do Orsové, kde jsem natankoval a pokračovali jsme k hrázi přehrady Železná Vrata, kde je hraniční přechod do Srbska. Když jsem chtěl odbočit k celnici ukazovala mi celkem ošklivá rumunská celnice, že mám jet dál a tak jsem pokračoval, ale cesta k přechodu nikde. Rozhodl jsem se proto otočit a pln zášti k této škodolibé ženě jsem se vrátil a objel jí. Potom už vše šlo jako na drátkách. Letmá ukázka pasů na rumunské straně, letmá ukázka pasů na straně Srbské, a hurá Srbsko vítej. Posunuli jsme si čas zase zpátky o hodinu abychom měli správný velitelský čas a pokračovali v cestě. Srbsko nás přivítalo neskutečně vyprahlou nezajímavou krajinou. Jeli jsme po silnici číslo 35 na Negotin a mě neustále udivovalo jak strašně vyprahlou krajinou jedeme. Srbsko mi od počátku připadalo jako velmi chudá země, kde novější auta jsou jen vzácností. Pokračovali jsme stále po 35 až do Zaječaru, kde jsme chtěli navštívit starý římský most, který jsme marně asi hodinu hledali. Zajeli jsme proto na benzinku, aby jsme se trochu osvěžili a dali si kávu. Potom už jsme nabrali směr starou římskou pevnost Felix Romuliana. Tu jsme našli na první pokus. Překvapilo mě, že na parkovišti bylo pouze jedno auto. Horko bylo strašné, a tak jsme uvítali, když nám paní v pokladně uschovala bundy a helmy u sebe. Foťák se zase činil v Jítiných rukou a my jsme obdivovali velkolepost tohoto římského díla, které se dochovalo v parádním stavu. Po prohlídce jsme pokračovali dál a mířili jsme stále po třicet pětce k městu Niš. Zhruba v půlce cesty do Niše si u mě horko a slunce vybralo svou daň, a mě se začalo dělat špatně. Pálily mě oči a měl jsem co dělat abych zastavil a lehl si do trávy pod strom. Jíťa se o mě perfektně starala jako vždy a dávala mi pít vodu a iontový nápoj, aby se mi udělalo lépe. Nakapala mi do očí nějaké povzbuzující kapky prospal jsem se trošku a mohli jsme pokračovat dál. Silnice vede celou cestu nezajímavou krajinou a jediná výhoda je, že není rozbitá, jen tu a tam hrbol. V Niši Jíťa naplánovala další kulturní vložku, a tou byla zeď v níž jsou zastavěné lebky tureckých útočníků, ke kterým nebyl osud příliš milostivý. Jako každé balkánské město bylo nacpané auty, ale protože Srbsko je opravdu chudá země všude jezdí staré zástavy, a západní auta jsou taky velmi starého data výroby. Moderní auta byla jen výjimkou. Bylo mi horko a neměl jsem moc náladu pařit se při prohlídce zdi v níž jsou lebky, a tak jsem si hověl pod stromem na parkovišti a Jíťa šla fotit. Bohužel se vrátila s nepořízenou, že se nesmí fotit, a tak fotky lebek nemáme. Pokračovali jsme potom dál přes Malošište a Leskovac, kde jsme si na Benzince dali zase pauzu, protože Srbsko nás totálně zničilo svým velmi horkým klimatem. Po odpočinku jsme pokračovali dál až do Vranje, kde jsme měli v úmyslu se ubytovat. Zase jsem hledal nějaký hotýlek s bazénem, ale v Srbsku je to velmi těžké. Chudoba a minimální turizmus nám moc v hledání vhodného místa k přenocování nepomohly. Když jsme tak projížděli centrem Vranje a marně hledali nějaký trochu slušný ubytování, napadlo mě se někde zeptat nějakého domorodce. Zastavil jsem před nějakou kavárnou, kde jsme se zeptali celkem hezké blondýnky jestli by o něčem nevěděla a ona nám přivedla mladýho týpka, který se ochotně nabídl že nás zavede do skvělého apartmánu. Jíťa jela s ním v jedničkovém naleštěném golfu a já za nimi. Propletli jsme se jednosměrnými uličkami a už jsme byli u chlapíka, který byl rád že nás může ubytovat a nabízel pokojík. Na tu srbskou bídu to bylo slušné, a tak jsem zaparkoval motorku na dvoře, vytáhl z kufrů zavazadla a šlo se bydlet. Pomalu se mi vracela dobrá nálada, dali jsme si sprchu a šli do města. Srbsko to ale není jen tak ledajaká země. Všude spousta lidí, mraky obchůdků s všemožnýma výrobkama, nespočet kaváren a kiosků plných cetek, ale restaurace? To je problém, a tak se mi zase nálada začala kazit. Naštěstí jsme ale jednu restauraci nakonec našli, a tak se mi nálada opět zlepšila. Spát jsme šli totálně vyčerpaní a spali jsme jako když do vody hodí.