BMW R 1200 ST (2006)

Středa 12. června

Ráno bylo sychravé a nevlídné. Došli jsme se osprchovat, a pak už rychle všechno sbalit a vyrazit na cestu. Po včerejší obědosnídani jsme se rozhodli dnes najíst včas, a tak jsme se domluvili, že v Žabljaku se nasnídáme. Pomalu jsme se tím studeným počasím blížili k Žabljaku a z dáli už na nás vykukoval Durmitorský park v celé své kráse. Zasněžené hory vypadaly úchvatně. Ve městě jsme zastavili u malého řeznictví s občerstvením a dali si vydatnou snídani v podobě hromady klobás a hromady opečené slaniny. K tomu jsme si poručili horký čaj abychom trochu rozmrzli a posílení a zahřátí jsme se vydali na dnešní další cesty. Venku se zatím počasí relativně umoudřilo a oteplilo se, a tak jsme mohli vyrazit. Hned za městem jsme si museli proklestit cestu skrz stádo ovcí, které šlo po silnici na pastvu, a pak už jsme si to mířili k Durmitorskému průsmyku. Byla to nádhera, a jak jsme stoupali výš, tak se snižovala i teplota a okolo ubývala tráva a přibývalo štěrku a sněhu. Silnice byla parádní a my si to užívali na 100%. V sedle jsme se vyfotili, Kája nám sdělil, že jsou krásné 3 stupně a my se vrhli vstříc druhé straně sedla. Výhledy a scenérie ani nemá cenu popisovat, to ani nejde a ani fotky nedokážou vystihnout tu nádheru, to se prostě musí zažít. Razili jsme si cestu skrz ohromné vyfrézované závěje sněhu a byla to nádhera. Jíťa měla foťák neustále v ruce a fotila a natáčela co to šlo. Ještě teď jí obdivuju, jak to v tý strašný kose všechno dokázala. U jedné opuštěné salaše u cesty jsme se zkoulovli a pokračovali jsme dál k vesničce Trsa. Tam jsme se otočili a dali jsme si celou tuhle krásu znova, tentokrát opačným směrem. V sedle jsme znova zastavili a udělali ještě pár fotek. Cestou zpátky k hlavní silnici jsme potkali partu našich známých cyklistů, jak si to šlapou k sedlu. Pokračovali jsme dál po R-18 na Moraču. Byla to opět cesta kaňonem a co chvíli nám poprchávalo, ale naštěstí né moc. Z Morači jsme jeli směr Kolašin a dál podél řeky Tara k městu Mojkovac, kde jsme pokračovali pořád dál podél Tary. Za Kolašinem jsme si dali zase vynikající oběd, tentokrát já a Kája jsme si poručili pstruha, který byl naprosto dokonalý a Jíťa si dala nějaký stejky. Cestou jsme přijeli opět k tomu obrovskému mostu a pokračovali jsme zase do Žabljaku, kde jsme hodlali přespat. Ubytovali jsme se v penzionu za příznivou cenu, protože dnes bylo zimy a deště přeci jen trochu víc než bychom si přáli. Po horké sprše jsme si dali loka rumu a šli jsme na nějakou tu večeři. Padla zase láhev vína, na pokojích rum a šlo se spát.