BMW R 1200 ST (2006)

Úterý 11. června

Ráno bylo mrazivé, a tak jsme nikdo nepohrdl horkou sprchou. A poté co jsem se opět navlékl do motooblečení a začal balit věci a stan už mi bylo teplo. Rozloučili jsme se s panem domácím, nastartovali jsme mašiny a už jsme si to mířili ke kosovským hranicím, kde jsme měli v plánu těsně před hranicemi odbočit na vedlejší silničku a dát si trochu enduro cest. Než jsme dojeli ke zmíněné odbočce jeli jsme nádherným kaňonem plným tunelů. Svítilo sluníčko, na obloze bylo pár mraků, prostě idyla. Po odbočení vedl asfalt kousek za vesnici, a pak už byla jen kamenitá cesta. Podle mě to byla asi původně cesta vydlážděná kamením, protože kameny na ní byly docela pěkně poskládané. Byla to paráda a já, natož Kája jsme si to náramně užívali. Občas jsme potkali kravku a pomalým tempem jsme dojeli až do další vesničky, kde už bohužel opět začala silnice. Kája tam byl první, a tak zjistil, že na křižovatce stojí stavařská buňka, ze které vyšel celník, který se ho jal lustrovat, marně se mu snažil Kája vysvětlit, že jsme Černou Horu neopustili, a že nás nemusí lustrovat, že už razítko o vjezdu máme a další nepotřebujeme. Celník byl neoblomný, a tak lustroval a lustroval. Mě po příjezdu čekala stejná anabáze. Okolo buňky se pásly krávy a sešli se zde asi tři místní chlapíci, aby se podívali co to k nim do vesnice přijelo za turisty. Byl to hraniční přechod Vuča a my měli strach abychom neměli později problémy s tím, že máme v pasech dvě vjezdová razítka a výjezdní jen jedno. Kája byl zkontrolovaný, a tak popojel za vesnici aby nedráždil místní zvířectvo. Mě se pak ještě ptali, jak se mi jede a ukazovali na tu kamenitou cestu, nato jsem jim odpověděl, že německý stroj je dobrý stroj, a že velmi dobře. Pak padla ještě otázka co znamená číslo 1200 na nádrži. Já jim sdělil, že obsah motoru, načež začali uznale pokyvovat hlavami a přáli nám šťastnou cestu. Pokračovali jsme tedy po silnici přes Biševo a zpátky do Rožaje. Za rožaje jsme zase odbočili na vedlejší cestu R-20 a jeli jsme zase krásnou kopcovitou krajinou okolo říčky Trpeska rijeka, která tekla hluboko pod námi. Tak jsme se dostali zpátky do Berane a odtud jsme si to namířili na sever okolo řeky Lim. Blížilo se poledne, a tak jsme již notně hladoví zastavili u restoránu. Paní nám vyšla naproti a srdečně nás zvala dál. Sedli jsme si tedy na terasu s výhledem na řeku, kde co chvíli proplouval člun s vodáky, kteří na nás mávali. Paní nám nabídla jídlo, a my se začali těšit zase na ty kopce masa a hranolků. Musím uznat, že tahle snídaňo obědová pauza se nám zase povedla, jídlo na jedničku a atmosféra taky. Za chvíli přijel tranzit plný černohorských dělníků, kteří svým pokřikováním na sebe od protějších stolů krásně dolaďovali atmosféru. Nakonec při odjezdu se nás ještě ptali, jak funguje navigace co jsme měli na motorkách a kolik taková motorka asi stojí. No měli jsme strach aby nás neokradli tak jsme jen řekli hodně, nasedli jsme a jeli dál. Mířili jsme k městu Pljevlja a cestou jsme narazili na úsek, kde rozšiřovali a stavěli silnici. Jet po rozmoklém bahně nebylo nic příjemného, ale zase to byl adrenalin. Nad Pljevljou se nám otevřel né úplně krásný pohled na povrchové doly nevím na co. Po těch krásných scenériích to byl pohled opravdu k uzoufání, a tak jsme ujížděli pryč směr Žabljak. Honily se okolo ošklivé černé mraky, a tak když kousek za Pljevljou začalo pršet, zastavili jsme před restoránem a dali jsme si kávu. Déšť byl docela vydatný a i policisté co stáli přes silnici se zašli před ním schovat sem pod střechu. Asi za půl hodiny to přešlo a my pokračovali dál v cestě. Projeli jsme Mijakoviči a jeli jsme už opět krásnými horami k Žabljaku. Bylo už docela pozdě, a tak jsme u obrovského mostu přes řeku Tara zahnuli do leva ke kempu, kde jsme si pronajali na noc chatku, protože to vypadalo na déšť. Vybalili jsme se a dojeli jsme si naproti přes most na večeři, kde jsme zase dostali kopce jídla. Po návratu zpátky do kempu, jsme zde potkali tlupu cyklistů z Čech a Slovenska, které vezli autem do Žabljaku. Asi tři se už nevešli, a tak s námi poseděli před recepcí a paní co tu byla nám nalévala rakiji a víno. Krásně jsme pokecali o zdejší přírodě a kluci cyklisti nám poradili ať nezapomeneme projet Durmitor přes vesničku Trsa. Pak už se začalo šeřit a my šli spát. Tentokrát byla Jíťa dost opilá, protože ta rakije a víno jí moc chutnalo.