BMW R 1200 ST (2006)

Pondělí 10. června

Ráno bylo zase horké. Zpocení jsme zase nabalili na motorky všechny naše věci a vyrazili jsme vstříc Albánii. Hranice jsme překročili v Sukobinu a jeli jsme ke Skadaru. Tam jsme chtěli zajet k pevnosti Rozafa, a pak ke starému mostu u Mes. Rozafu jsme jen vyfotili, protože jsme nevěděli, kde pořádně zaparkovat, a pak jsme byli z té Albánie docela zmatení. Všude nepořádek a zápach. Provoz, kde si každý dělá co chce a my v tom všem jen pár minut. K dalšímu cíli mostu, mě navigace naváděla zkratkou, která končila na nějaké skládce. Přesněji řečeno, kdyby tam nebyla louže veliká jako rybník asi bychom to projeli, ale takhle jsem se neodvážil. Motorka vypadala rázem jako koule bahna. Zvolili jsme tedy jinou cestu a nakonec jsme po dalším bloudění našli správnou silnici, kde si každý dělá co chce a je jedno jestli je to chodec, cyklista, nebo automobilista a do toho všeho díry vedle děr a výmoly a kameny. Most jsme nakonec našli celkem v pohodě a motorkama jsme na něj v podstatě skoro najeli. Byla tam i parta muslimských děvčat, která nás požádala abychom jim udělali společné foto. Potom už jsme se vydali nahoru ke Kopliku a dál k Černohorským hranicím, kde jsme chtěli odbočit na silnici SH20 a pak dál k Vermoshi. Tam jsme chtěli překročit hranice a dojet k Plavskému jezeru. Cestou jsme zabloudili a jeli cestou necestou, silnice skončila a pokračovala jen šotolina. Podle mapy jsme byli úplně jinde než jsme měli být a tak jsme to otočili a po poradě generálního štábu jsme se rozhodli, že cestu na Vermoshi vynecháme. Důvod byl jednoduchý, nemohli jsme si z časových důvodů dovolit ztrátu, a protože jsme si nebyli jisti, zda přechod ve Vjeterniku je funkční, rozhodli jsme se opustit Albánii a pokračovat Černou horou. Před Podgoricou jsme si dali pozdní oběd, který znamenal zase úplné přejedení a pokračovali jsme směr Kolašin krásným údolím řeky Morača. Bylo zde mnoho omezení, protože všude byla práce na silnici a dokonce jednou jsme čekali u jedné zátarasy třičtvrtě hodiny, protože jak nám vysvětlila jedna parta mladých kluků v starém mercedesu, prý tam dělají nějakou konstrukci do tunelu. Vyčkali jsme tedy až nás pustí a pokračovali jsme dál, přičemž, jsme čekali ještě několikrát u dalších úseků oprav místní komunikace. Jízda tímto kaňonem byla velmi zajímavá, protože okolo byly vysoké skály, dolů veliké strže a co chvíli díky tomuto mi navigace hlásila ztrátu signálu. Blížili jsme se pomalu, ale jistě krásnou hornatou krajinou k Berane, kde jsme měli v plánu přespat. Po příjezdu do městečka, jsme však plány přehodnotili, jelikož zdejší obyvatelstvo a prostředí se nám nezdálo příliš nakloněno. Pokračovali jsme tedy dál směr Rožaje, a protože se den nachyloval rozhodli jsme se, že hned jak uvidíme nějaké pěkné místo ubytujeme se. A povedlo se. Kousek před Rožaje jsme v jedné vesničce uviděli ukazatel na Kemp Zeleny raj. Zajeli jsme tam tedy a postarší chlapík nás vítal se slovy guten Tag. Uměl bezvadně německy, hned nás zval a řekl, že si stany můžeme postavit na zahradě kde chceme. Také nám řekl, že specialitou jeho kuchyně je gril a dal nám na výběr ze tří jídel. Samozřejmě každý z nás si vybral něco jiného. Také chlapík nacpal lednici místním pivem Jelen a pustil nám balkánské písničky ze svého dost špatně hrajícího magneťáku. Panovala tu perfektní atmosféra, kterou ještě umocňovalo štěně haskiho, které poněkud šilhalo. Chlapík sedl do prastarého opelu kadet a dojel pro ingredience na jídlo, za chvíli byl zpátky a už se nosilo na stůl. Moc jsme si pochutnali a popíjeli pivo. Začala se však dělat pořádná zima. Já jsem z toho moc radost neměl, protože jsem měl spacák, který spíše připomínal povlečení na peřinu. Byl jsem docela znaven dnešní cestou, a tak jsem se v kompletním motooblečení uchýlil do spacáku a přehodil přes sebe ještě bundu. Asi za hodinu mě vzbudilo chrchlání balkánské muziky a čeky mluvený rozhovor. Vylezl jsem tedy ze spacáku a zjistil jsem, že sem přijeli češi ve fábii, kteří projíždí balkán. Byl to táta s dcerou a byli hrozně v pohodě. Pokecali jsme o zdejších lidech, o přírodě, kultuře a popili jsme kořalku. Potom už jsme se pomalu rozešli do svých ubikací. Dnešní noc byla velmi chladná a já s tím spacákem jsem si to moc užil. Bůh žehnej motooblečení, které mi pomohlo nezmrznout 3 stupně tepla nebyly nic moc.