Yamaha FZ1 Fazer (2007)

Všehodruhový emoce…...
04.-05.09.2021

Začalo to úplně blbě...a skončilo odřenou prdelí…. Teda Vendo, že se nestydíš.
Mám dva týdny svobodu...tvl…. V překladu kočka je z baráku a myš má pré…. Tak ještě jinak. Proč to dělat jednoduše že. Prázdniny končí a mláděti dovolená u slaný vody začíná. No se mnou ne! A proč by to i v jiných oblastech mělo být jednoduchý že. Sice jsem si zažádala o den dovolený na pátek, jenže z úplně ne zrovna dobrýho důvodu. Na obzoru je pohřeb a staříčci se rozhodli, že účast je nutná, tzn. jsem jejich doprovod. Zvládli to na výbornou. A můj plán byl jasnej: až splním rodinný povinnosti a vrátím se do doupěte, musím do sedla. No jo, jenže…. tyhle události zvládám bez problémů, ale tentokrát mi zůstalo v hlavě viset tolik divných myšlenek a v duši tolik divných pocitů…. v tomhle stavu na Vendu nesmím, to by nemuselo dopadnout nejlíp. Počkám do soboty, bude určitě víc fajn a v sobotu jsou dvě akce: sraz v Kameničný a sraz Triumphů. Obě nedám, Kameňák znám a jít si pošimrat fantazii pohledem na britský siry by mohla být ta pravá ozdravná kůra. V sobotu ráno mám furt rozbitou duši na padrť, sakra, v hlavě mi zní věty, co jsem slyšela o den dřív, v hlavě mám smutný tváře, co jsem viděla o den dřív. Představa, že chci být hned od rána součástí Triumph předváděčky, jde do háje. Nechci ztratit další drahocennej volnej den, musím to smutno ze sebe vytoulat a Ty, Vendo, mi musíš pomoct. Sice s děsným zpožděním, ale vyrážíme, a na dlooouho jediná zastávka je v Ústí nad Orlicí. Jen natankovat a zkontrolovat gumy a pryč. Špatně se soustředím a chvílema se přistihnu, že si nepamatuju úsek za sebou. Je to cesta dobře známá a taky rychlá, nechce se mi nikde zevlovat s chcíplým motorem a nechce se mi ani fotit. Tam někde hluboko je malej cíl, zkusit vidět aspoň pár Triumphů, protože budou jen kousek za Třemešnou. Jenomže Venda letí na úplně jinou stranu a žádný cíle ho nezajímají, prostě vzal moji terapii do svých ventilů. Bestie jedna, ví jak na mě. Tož si tak míříme ke Dvoru Králové a já zjišťuju, že valíme na Českou Třebovou, Vysoké Mýto, Chrudim...Čáslav...Kolín….Bože! Úplně na druhou stranu! Pravděpodobně je to tudy ke Třemešný nejblíž nebo co. Za Poděbradama mě z robotickýho letu probere uzávěra a ty kráááso adventure objížďka. No jasný. Dymokury a road racing v tom má určitě prsty, ale to zjistím až později. Silnice sice prověřila pevný dotažení všech šroubů a šroubků a snad jsem se stejným počtem spojovacího materiálu na Vendovi na objížďku vjížděla jako ji opouštěla, ale přetnout v lesích Jakubský rybník nebylo špatný. Kotva na MOLce v Jičíně, gáblík pro Vendu, s pískem, kofein pro mě. Jeden nestačil, padly dva kelímky. Venku na lavičce sedí motorkář v kůži, na sobě a na motce nemá snad jedinou mouchu a chrlí na kohokoli, kdo se mihne v dosahu – závody v Dymokurech. Ne že by je jel, ale zmáknutá teorie. Kdokoli se v jeho dosahu ocitl, po chvilce prchal. Venom cenil chrupáky, vlčice na mně se ježila, nejvyšší čas zmizet. Říkám si, že Triumphy bude nejlepší obklíčit, jenže veškerý plány jsou dneska marný a nejmarnější. Šestnáctka je od Horky u Starý Paky mrtvá silnice, co naplat, musíme to švihnout přes Jilemnici, Vrchlabí a Hostinné, pak už jen Nemojov, Les Království a Hotel pod Zvičinou. No, na to, že sraz začínal v deset ráno v Hradci Králové, kam to mám padesát kiláků, jsem tam dorazila o půl šestý večer po kilometrech dvěstěsedmdesáti. Veňas, nějaký divný, ne? Zábava v plným proudu, na parkovišti plno britských krasavců, prostředí perfektní…..jen na mě zase až moc lidí na to, abych tam vlezla sama. Trocha šprýmování na parkovišti od kolemprocházejících motorkářů….byla jsem tam s Vendou jak pěst na oko. Nooo, takže kapánek srovnám kosti, spáchám pár fotek a beru kramle. Za mě se pověsí pár odjíždějících motorek a dělá mi příjemnou společnost až do Jaroměře. Odtud už jen Hradec a jedenáctka završená Vamberákem. U doupěte ztichne čtyřvál ve tmě osmý hodiny večerní a na noc pod hvězdama venku osiří. Já zatím u kompu vymýšlím neděli, protože je taky úplně celá svobodná. A do toho zacinká zpráva od Afriky (už ji nemá, ale navěky ho s ní budu mít spojenýho), že na neděli plánuje s bandou pohodovou toulačku, a jestli se nechci přidat. Sákryš, to byl čerstvej vítr do plachet. Po tom pátečním smutku a jeho sobotním dozvuku nějak potřebuju někam zapadnout a tohle bude ideální. Takže co nejdřív na pelech a co nejdřív z pelechu, ať to stihnu i s ranním krmením Bestie na červený v Žamberku. Na startovním stanovišti v Lukavici u obecního úřadu jsem s předstihem. Afrika se svojí Hondou přiletí za chviličku po mně, zdravíme se s pusou od ucha k uchu a už meleme. Hned nadšeně obhlíží Vendu na denním světle, poněvadž ho viděl jen v přítmí jeho ložnicovýho parkingu v den koupě, a tak ho pobídnu „se projeď“. Neváhá ani okamžik, zaburácí vesnicí a vysmátej se vrací a ukazuje mi pod vyhrnutým rukávem husí kůži. Chichii, no jo, tyhle efekty Venda umí. Během pár minut se sjíždí dohromady pět motorek a Afrika mě představuje „jsem si říkal, aby to bylo genderově vyvážený, tak s námi pojede moje bývalá sousedka….ale má z nás teda nejsilnější motorku…“. Čekám, až si všechno důležitý sdělí, poněvadž, až jim do toho promluví Venda, už se neuslyší. Start a beru třetí flek v hroznu, vycházkový tempo a naprostá bezstarostnost o trasu, jen se vezu. Ze Žamberka přes Bartošovice v Orlických horách lemujeme státní hranici a v Orlickým Záhoří vklouzneme do Polska, zastávka na parkovišti mezi komplexy hotelů a vleků Zieleniec, další brzda o kousek dál na parkovišťátku „Odpočinkové místo Duszniki-Zdrój“ vyhlídkové místo na Stolové hory. Na rodnou hroudu se vracíme přes Náchod a plán přes Hronov hatí uzávěra. Jenže vedoucí zájezdu v navigaci trvá na Hronovu, tudíž se do něj dostaneme přes šílený silnice, a pokračujeme přes trochu míň šílený silnice na sever. Stav písku v mý nádrži klepe na kritickou hodnotu a začíná být tím jediným, na co myslím. Na konci Police nad Metují zaostřím na malou čerpačku a opouštím bandu, to se prostě nedá. Sotva zastavím, práskne mě do očí cedule na dveřích WC „mimo provoz“. Tak to teda ne. Vlítnu dovnitř naprosto zoufale a obsluha mě pustí na dvounulku pro personál. Moje vděčnost nezná mezí a prodavač se upřímně baví. S pusou od ucha k uchu vycházím ven k Vendovi a tam...tam čeká Afrika! No páni! Ve stručnosti mu objasním důvod a mizíme, o kousek dál čeká zbytek motorek. No teda, díky moc! Olala, prožívám superlehkost bytí a zatraceně lepší svezení. Krajina je skvělá, kopírujeme Adršpašsko-teplický skály a v úvodu Dolního Adršpachu odbočujeme k Hotelu Javor, banda moc dobře ví proč – oběd. Já stihnu spolknout dvě kafe a s krajní nedůvěrou zírám na servírovaný talíře. Určitě blbě vidím, protože ta kombinace je hodně zvláštní, ale během konzumace si nedovolím ani ceknout. Prej vyhlášenej „Pavlišák“! No tvl...smažený řízek, knedlík, zelí….mankote. Popojedem. U jednoho z mnoha železničních přejezdů mě při čekání na vlak vyblejskne Afrika na telefon, tak snad jsem se pod clonou a nákrčákem se zoubkama tvářila sympaticky, chichii. Dotkneme se Trutnova a v Úpici je další adventure vložka po silnicích, na který už asi ani nezbyly číselný označení. Chápu, proč mají někteří účastníci zájezdu cendura. Z Libňatova přes Hořičky k Český Skalici a před Vysokovem kotva na čerpačce. Prej na poobědovou kávu. Co naplat, musím si dát po dvou kofeinech k obědu další kofein po obědě. Před sebou chronicky známou čtrnáctku až do Vamberka, před zatáčkama, který jsou na smlsnutí, nechávám čelo bandy pokaždý trochu poodjet, aby mohl Venda do nich vlítnout trochu rychleji, krááása. Ve Vamberku přesedláme na jedenáctku a v Žamberku se zájezd rozpadá a každej míří dom. Jedu Afriku vyprovodit a chvilku klábosíme a já mu za dnešek moc děkuju. Naprosto přesně se trefil do toho, co jsem moc potřebovala- mít pocit, že někam patřím, a to se mu beze zbytku povedlo. Díííky! Je mu jasný, že se jedu ještě proletět, jak říká „pro svoji dávku adrenalinu“, jen musím nakrmit plnotučně Vendu. Je to jen takový stokiláčkový komínový kolečko na vyklusání koní pod kapotou. V Lanškrouně se hlásí písek, tak si při tý příležitosti kupuju kafe. Automat zřejmě usoudil, že už jsem ho dnes měla dost, tak mi načepoval jen sladký horký mlíko. Stejně jsem ho do sebe kopla a vzápětí mi bylo jasný, že do doupěte budeme spěchat. Laudon, přes Štíty do Olšan, přes Králíky do Žamberka a hned za tepla Vendu na parkovací místo. Je čtvrt na osm večer, myslím, že se víkend přece jen povedl. I když mám zase odřenou prdel od hrany sedla, díky Bestie….. I když se v noci nevyspím, protože budu mít myšlenky roztoulaný na všech projetých silnicích, díky moc Bestie…. I když budu minimálně dva dny mimo realitu a v čumáku nepřítomnej výraz s přihlouplým úsměvem, za všechno Ti ty moje Bestie tuze děkuju….

04.09.2021 – 384 km
Trasa : Žamberk, Česká Třebová, Litomyšl, Vysoké Mýto, Chrudim, Čáslav, Kutná Hora, Kolín, Číněves, Jakubský rybník, Záhornice, Chotěšice, Kopidlno, Jičín, Nová Paka, Horka u Staré Paky, Jilemnice, Vrchlabí, Kunčice nad Labem, Hostinné, Nemojov, Bílá Třemešná, Dolní Brusnice, Hotel pod Zvičinou, Dvůr Králové nad Labem, Jaroměř, Hradec Králové, Vamberk, Žamberk

05.09.2021 – 373 km
Trasa : Žamberk, Lukavice, Bartošovice v Orlických horách, Orlické Záhoří, Zieleniec, Kudowa-Zdrój, Náchod, Babí, Pavlišov, Studénka, Hronov, Police nad Metují, Teplice nad Metují, Adršpach, Chvaleč, Trutnov, Úpice, Radeč, Maršov u Úpice, Libňatov, Hořičky, Česká Skalice, Vysokov, Náchod, Nové Město nad Metují, Dobruška, Vamberk, Lukavice, Žamberk, Libchavy, Česká Třebová, Lanškroun, Štíty, Olšany, Králíky, Žamberk