Yamaha FZ1 Fazer (2007)

Kilometráž pěkně na polovic…...
14.-15.08.2021

Vyjde to, nevyjde to, mám spustit nedočkavý těšení nebo mám hlad držet na uzdě…. Až v pátek večer zavírám dveře doupěte za mládětem mizejícím na víkend. Konečně. Teda to jsou letos prázdniny, mankote. A to jsem si bláhově myslela, že bych se stihla provětrat ještě v pátek po práci, ta naivita je mor. Musím aspoň do těch dvou dnů před sebou nacpat, co půjde. A hlavně musím vyjet brzy, vedro hlásí vražedný. Takže místo do klasický mapy nakukuju do předpovědní mapy, abych měla lehkou představu, kde se vyhnout nejvyšším teplotám. Je mi jasný předem, že sobota je děsně krátká, a jsem totálně bez šance stihnout chuťovky, o kterých vím. Tzn Hořice a jejich třista zatáček a jubilejní motosraz v Lukové a ještě toulačku. Jsem hrozně vyhládlá, takže toulačka všechno ostatní s přehledem válcuje. Všechno nachystaný, dokonce helma i Venda umytý, brzy do pelechu a brzy z pelechu, ranní kofeinovej kotlík a tradiční střevní tsunami před cestou. Bez toho by to snad nešlo. Něco málo už mám najeto :), ale stejně se pokaždý tak ukrutně těším, a stejně jsem pokaždý tak plná nervozity, jako by mě čekala první jízda. Jestli tohle jednou pomine, bude to v prdce a nemám na motce co pohledávat. Ráno ještě lehce upravím páteřák, poněvadž je zbytečně dlouhej, a můžem. Vendo, mazej z ložnice! První kotva v Žamberku, plním nádrž a vzuch se jen vaří, protože čerpačka je obsazená příznivcema Harley-Davidson Glide. Posílám do sebe kafe ve snaze nakopnout v sobě nějakou energii. Teplota leze nahoru, počet účastníků provozu taky, to bude náročnej den. Směr východ nemá cenu předjíždět, šňůry aut jsou nekonečný v obou směrech, pozornost je na maximu. Kafe si vybírá svoji daň, v Hradci je rychlá zastávka a tuhle čerpačku pro změnu obsadily Velorexy. Nemůžu se dostat do tý správný pohody, v hlavě mi šrotuje metrák nesmyslných myšlenek, cítím únavu a teplota pořád míří vzhůru. Musím se co nejdřív dostat do hor, tam bude fajn. Hradec Králové nechám za zády, hryznu Jičín, Turnov, Železný Brod, v Plavech na malý benzínce se kácím ve stínu do trávy. A ještě se pořád musím usmívat, poněvadž poslední obec Držkov je ideální pro průjezd hubatou Fenou. Už je mi na duši mnohem líp, zase cítím pevný spojení s Vendou, konečně se vkrádáme do hor, provoz je mnohem přijatelnější, před sebou spoustu zatáček a taky semaforů. Ve Rtyni se schválně ohlížím, jak Krkonoše lemují obzor. Vím, že se zase vrátím, je to parádní kraj. Tyyyjo, to jako vypadá, že už beru směr dom? No to ne! Žamberk prolítnu a nedá mi to, musím se jet podívat, jak frčí motosraz v Lukové. Vůbec nemám ponětí, kde se to koná, takže dvakrát v Lukové musím zdechnout motor, abych slyšela kulturní rachot, a jela pátrat tím správným směrem. Oo oouuu….. tohle je teda velký. Parkoviště plný plechovek, areál plnej motorek, stanů, lidí, kouře z grilů, povyku, muziky, moderátor právě láká aktéry na nějakou soutěž. Sedím na Vendovi na kraji silnice a zvnějšku tu akci sleduju. Vypadá to na královskou zábavu, točený bych si dala hned, jenže mně se samotný do tý jámy lvový jít nechce. No nic, třeba příště. Ještě ztrestáme pár kiláků, i když už je dávno po večerdovi. Návrat je tradičně za tmy, Venda spí pod hvězdama, já s dovolením v doupěti. Jsem k.o..
V neděli opouštím pelech ještě dřív. Důvod je jasnej – jedenáctka! Juchůůů! Tentokrát ne příjezdová ale v opačným směru a kam dál, to se teprve uvidí. Venda snídá tradičně v Žamberku, na parkovišti je na ranní hodinu nezvykle motorkářsky plno a jeden z pilotů přichází a Vendu si fotí. Tak doufám, že neměl mezi zubama mouchy ze včera. Myslím Vendu, ne toho motorkáře. Mizíme a až za Šumperkem se plechovky odporoučí směrem k Velkým Losinám, my zahryzneme opuštěnej Skřítek a já se nemůžu zbavit dojmu, že ta jedenáctka je snad čím dál kratší, poněvadž jsme strašně rychle v Opavě. Vendu čeká oběd, mě velký kafe, srovnat kosti, vymyslet trasu. Horko je děsný, jsme schovaní v prťavým stínu, ale je to marný. Na řeč přijde neskutečně vitální babča, která na parkovišti cumlá nanuka, aby nepokydala interiér auta, a hudrá, že syn taky jezdí na motorce, a vůbec nemůže pochopit, že jezdím sama. Je s ní děsná sranda a než jí nařídí okamžitý odjezd, znám z vyprávění skoro celou rodinu, historii i chorobopis. Vzápětí zvoní telefon. Safra, naši. „Ahoj babi“ „ahoj, nic se neděje, nic nepotřebujeme, jen si říkáme s dědou, jestli jsi v pořádku“ „ano ano, v nejlepším“ „kdepak jsi?“ Chvíli váhám, co mám říct, ale pak na pruďáka ze mě vypadne „v Opavě“ dramatická pauza „v Opavě???“ Je mi jasný, že je to šokuje, protože pro ně je daleko i protilehlá hranice okresu. Tón hlasu se mění na výzvědnej, jsou přesvědčený, že tam nejsem jen tak pro nic za nic a především, že tam nejsem sama, a to je ten důvod, proč tam jsem. „copak že seš až v Opavě?“ „jen tak“ „jo jen tak jo? Tam seš s někým?“ Nebudu jim tvrdit, že s Vendou, protože by ho zvali na kafe a buchtu s vidinou oltáře. „nejsem tady s nikým. Prostě včera jsem byla v Turnově, dneska jsem v Opavě“ načež mě mamka totálně odbourala „děvče, děvče, už dál na východ nejezdi, v Afghánistánu je peklo na zemi, vracej se určitě směrem na západ!!!“ Jsem si poprskala telefon v záchvatu smíchu. Tak dobře, v Opavě cestu zlomím k jihu, abych se držela v bezpečný mírový zóně. Za Fulnekem zastavuju za krajnicí a ověřuju si v mapě nájezd na dálnici. Okamžitě v zrcátkách vidím, jak za mnou zastavuje motorka, jestli mám nějakej problém. Ty kráso, tohle já prostě miluju! S autem se to člověku nikdy nestane, s autem tě spolkne netečná anonymita. Komunita motorkářů s cejchem zvrhlý a bezohledný zvěře je naprosto fantastická, semknutá, výjimečná….a já do ní patřím. Ukazuju, že je všechno o.k., a moc děkuju. Na dálnici doháním časový manko z Opavy a natáhnu to po ní až do Prostějova. V jediným stínu benzínky mezi kamionama rychle sonduju v mapě a bez zdržování pokračuju na Boskovice, vedro je ukrutný, jsem durch mokrá. Boskovice, gáblík pro Vendu, kafe pro mě, tradičně bavím osazenstvo očistou helmy, poněvadž v helmě dojdu ke kýblu s vodou u stojanu, uškubnu kus papírový utěrky, namočím v tom kýblu, v předklonu umyju mrtvoly z plexi, suchým papírem otřu a je to. Nevím, proč to všude budí tolik rozruchu. U kafe žvaním s chlapíkem, co zaparkoval svůj stroj za můj. Jede z Karlových Varů a cestou míjel smrtelnou nehodu motorkáře s traktorem. Aaaachjo……. Vendo, popojedem a budeme si dávat zatraceně bacha na traktory, jsou poslední dobou horší jak zubatá s kosou od hnoje. Těšila jsem se na milosrdnej stín po devatenáctce do Bystřice nad Pernštejnem. Jenže odtud to furt není průjezdný na Poličku, mankote. Takže objížďka a neznámá cesta z Rozseče nad Kunštátem přes Olešnici a Bystré. No do řiti! Prdel mám na kaši, Venom je nasranej, že není žádný enduro, cesta děsběs. Z Poličky upouštím přetlakovej ventil a nechávám otáčky i rychlost i adrenalin stoupat a stoupat…. Účinná terapie…. Je neděle, zpropadená neděle, čas není vůbec můj kámoš, ale stejně nemůžu v Český Třebový odbočit dom. Nemůžu. Prostě nemůžu. Jsem nekonečně hladová a moc chci ještě být „...we are Venom…“…ještě aspoň chvíli… je jedno jak bude krátká… aspoň chvíli… tak honem přes Lanškroun na Štíty. V Bukovicích musím na pár minut zastavit, necítím zadek, teda vlastně cítím ale jakože dost, tvl, Baník! A dostávám nápad. Bože, ty moje nápady jsou na pár facek. Vendo, pojď, bude legrace. V Pastvinách se snažím dojet co nejtišeji na malý plácek, jenže Venda má buď záchvat smíchu nebo kašle nebo nevím čeho, ale rozhodně neumí mít tichej projev. Spoléhám na to, že si ani babi ani děda nepamatují, že, když mě na motorce viděli naposledy, byla černá. Zaparkuju bestii za krajnicí a jdu pomalu k chalupě. A pro jistotu už z dálky volám „ahoj babi, nelekni se mě“ „no ahoooj, já to hned říkala, že jsem slyšela motorku“ No ty kráááso, jsou statečný a berou realitu docela dobře, ale radši nechci vědět, co si fakt myslí. „jednak jsem vás přijela ujistit, že jsem v pořádku zpátky, a druhnak vás musím uklidnit, že na Hané afghánci nejsou od severu k jihu“ „no to jsme ráádi, že jo dědo“ Já to věděla, že bude sranda. Odmítám kafe, sednout si i se svlíknout, poněvadž jsem splavená jak myš, a kůži mám na sobě přilepenou jak obleček z latexu. „jak to, že nám neříkáš, že chceš jet až do Opavy??!!“ „právě kvůli tomuhle! je úplně zbytečný, abyste si dělali starosti, takže je lepší, když nic nevíte“ „seš hrozná“ „chichiii, ale vaše a lepší to se mnou těžko bude“ Chvilku klábosíme a já slibuju, že se z doupěte nahlásím. Snažím se zabránit tomu, aby mě šli vyprovodit. „hele, babi, tady mě ze dvorka uvidíš a přísahám, že mě uslyšíš, fakt“ Děda se mnou musel až k silnici a cítila jsem, že je na mě hrdej. Mávla jsem na ně, Venda zaburácel a teď už jsme fakt museli dom.
Kdybych se vědomě sebevíc snažila spravedlivě rozdělit kilometry mezi dva dny, líp by se mi to nepovedlo. To budou zase sny…. Zase budu mít pár dnů nepřítomnej výraz…. Zase mi je tak dobře…. Zase mi bude ještě pár dnů rezonovat čtyřvál v celým těle…. A zase budu mít odhadem ještě dvě tři hoďky zalehlý uši….
Miluju být „...we are Venom…“...díky za tohle všechno, ty moje bestie….


14.08.2021 – 475 km
Trasa: Žamberk, Solnice, Hradec Králové, Jičín, Turnov, Železný Brod, Tanvald, Kořenov, Jablonec nad Jizerou, Vrchlabí, Trutnov, Úpice, Náchod, Žamberk, Česká Třebová, Luková, Lanškroun, Štíty, Olšany, Králíky, Žamberk

15.08.2021 – 475 km
Trasa: Žamberk, Králíky, Šumperk, Opava, Hradec nad Moravicí, Fulnek, Přerov, Prostějov, Protivanov, Boskovice, Olešnice, Bystré, Polička, Litomyšl, Česká Třebová, Lanškroun, Štíty, Králíky, Pastviny, Žamberk