Yamaha FZ1 Fazer (2007)

Práce, práce a práce a dotyk Beskyd…...
08.-11.09.2021

Mám před sebou ještě týden svobodný samoty a v sobě odhodlání toho využít, i když to budou třeba jen časový drobky. Že chodím do fachy, mi absolutně neva, jen to trefně skloubit. A navíc, hoši na dvou kolech si musí čuchnout k práci, aby věděli, že jejich život není jen průlet, a chlastat na čerpačkách po celý republice. Nejsem majitelem ropnýho vrtu, tudíž se na jejich žrádlo musí někde vydělat. Nevím, jak to mají ostatní, já si prašule musím odmakat. Pondělí, úterý počasí nic moc, ovšem ve středu ráno jde na řadu hřebeček. Má kufr a já potřebuju dostat do práce věci na převlíknutí a přezutí. Je úplně vedlejší, že jedeme jen za třetí roh a vůbec ne na toulačku, nervozitu a nedočkavý těšení mám v sobě jak před dovolenkovým tripem. V cukuletu jsme na parkovišti (PAOLO Moto – www.paolo.cz ) a já si po celej den v sobě hýčkám chvění, co ve mně čtyřvál startuje. Zhruba hoďku před koncem pracovní doby mi dojde, že se za chvíli zase svezu, a vzrůšo mě brní až v prstech. Tohle je prostě neskutečná záležitost. Nepřenosná, těžko se někomu vysvětluje, jen se užívá a uvědomuje. Pro hřebečka to není až tak neznámá situace, protože kdysi mě vozil do Kolbenky, ovšem teď končím mnohem později, takže dvousetkilometrový návraty nejsou na pořadu dne. Aspoň protáhnout přes Potštejn a Vamberákem k doupěti. Hřebečku dík, jedeš skvěle. Čtvrtek, Vendo přestaň se flákat v ložnici, do roboty, otroku! Je čas na kůži, rezonanci organismu a kravál z laďáku, kterej probere ty, co ještě nebo už chrápou. Bože, to je nálož emocí….a to jedu fakt jen do práce, úchylka je rozvinutá do značných rozměrů. Bbbrrrrnnn….. a zaparkovat, aby mohl u obchodu patřičně machrovat. Během dne přichází kolega, že teeeda dneska bylo slyšet, že jsem přijela na něčem jiným. Provede vizuální kontrolu a Bestii pochválí. Ty kráso, s tím strojem, co už je takhle sebevědomej až hanba, za chvíli nebude k vydržení. Mu snad budu muset za chvíli vykat nebo co. Opakuje se tradiční bod varu všech tělních tekutin minimálně hodinu před zavíračkou. Cestou dom odbočuju do Záchlumí za svým dvorním našeptávačem, ale na dvoře nemá auto, tak jen chvilku blbnu s jejich čtyřnohým hlídačem přes bránu. Je strašně legrační, jak se umí šklebit, když má radost. Ten pes, ne kamarád. Houpnu do sedla a nechám Venouše proletět vesnicí, aby si místní mohli opravit opadanou omítku. Doupě je tenhle týden luxusní motorkářská nora, všude motohadry, helma, batoh, hrnek od kafe, rádio a v sobě vrcholný blaho. Venda čeká venku, v noci citelně padá teplota, v pátek ráno naposledy svobodně startujem do práce. Je nádherný počasí a Bestie se na slunku leskne jak psí kulky. Vůbec nechápu, proč se tohle přirovnání používá. Chovala jsem hovawarty, leskly se jim občas vyceněný zuby, ale kulky ani když přijela fena na krytí. V pátek většina zákazníků dorazí na motorkách a Venda si užívá svoje chvíle slávy. Ani se k němu přehnaně nehlásím, abych mu nesrážela hrdost, že musí tancovat, jak jeho ženská pískne. Nervozita, nedočkavost a usměvavej čumák se mě drží celej den. Je přece pátek! V momentě odjezdu už mám mraveniště z celýho těla. Návrat je trasový opáčko i s druhým pokusem přepadovky v Záchlumí. Tentokrát úspěšně a je strašná sranda. Po bouchnutí pěstmi, záchvatu smíchu a vychrlení první laviny vět se dozvídám, že jedu ale úplně nevhod, děsně zdržuju a celou tu dobu manželka v pokoji drží u sebe části postele, který má sešroubovávat, a ne se mnou žvanit. Prostě klasika. Beru kramle dokud mám s celou rodinou dobrý vztahy, ale za tu zastávku to prostě stálo, chichii. Na displeji Vendy mě zaujme ani tak ne nádrž zející prázdnotou, jako nenápadně blikající poslední čárka stavu paliva, a přitom nesvítí žádný varovný hladový oko na vedlejším budíku. Má ho vůbec? Asi nechci čekat, až se mi Venda předvede nápisem „Odteď tlačit k nejbližší čerpací stanici“, a v Žamberku dostane nažrat. V doupěti na kompu zkontroluju všechny radarový záložky, je to fajne beze změny. A otevřu mapu, nalovím její dopravní verzi a …. a napadá mě, jestli do ní mám zkusit dělat křížky jako v piškvorkách, poněvadž je to jedno kolečko vedle druhýho. No jasně, prohrála bych předem, zavřený úseky silnic se zákazem vjezdu jsou úplně všude. Tak kam….. Ty kráso, vždyť já jsem ještě letos nebyla aspoň poblíž Beskyd! Musím se tý překrásný milovaný krajiny minimálně dotknout, víc za jeden den nestihnu. Sepisuju si tradiční papírový itinerář a sobotní plán tím dozrál. Děsně se těším, děsně! Ráno žádnej kalup, nechám slunko zapracovat na vyšší teplotě, tankováním se zdržovat nemusím, s sebou krom nejnutnější klasiky nic nepotřebuju, vychutnávám si předstartovní stav, při kterým bych rozbila všechny lékařský měřáky, protože jejich stupnice končí na míle daleko od mýho rozpoložení. Waauuuu…...klíček, startér, plexi…..“we are Venom“….juchůůů! Cestu už zná nazpaměť i Venda. Klidný tempo přes Českou Třebovou, paráda kolem Svitav na Moravskou Třebovou, v tunelu Hřebeč ohluchnu. Neškodilo by kafčo na Molce u Mohlenice, jenže je zavřená v rekonstrukci, tak kotvím o kousek dál na červený. Žádný velký meškání, jen srovnat kosti, zhltnout kofein, s pískem, mrknout do mapy, hlavní body jsou na očích v itineráři a houpnout do sedla. Beskydy čekají! Na hraně Olomouce při vjezdu na dálniční obchvat zbystřím stát za krajnicí chcíplou motorku s nešťastným chlapíkem. Okamžitě zastavuju a pouštím výstražný světla. „Ahoj, co se děje?“ „Ahoj, nestartuje, úplně mrtvá. Už takhle zlobila, ale minule dobrý, a teď, sotva jsem vyjel, budu muset potupně zavolat dom, aby pro mě přijeli.“ „To je divný. Zkus klíček… Totál mrtvý, nejde tam šťáva. Jako by byla vytřískaná baterka nebo v háji kabel….“ Rozhodí odevzdaně rukama, jakože to je prostě v řiti. Jenže šikula s sebou vozí základní nářadí (bych se měla nejspíš poučit), sundá sedlo a už má usměvavej čumák. Na baterce jsou uvolněný kontakty, jen je dotáhne a….JO! Motor zavrčel na první nakopnutí, nevím, kdo z nás dvou měl větší radost. Loučíme se a já mám moc dobrej pocit, že jsem tu sounáležitost mohla někomu oplatit. Letem dálničním světem přes Přerov, Hulín, Otrokovice do Zlína. Třída Tomáše Bati je nekonečná, provoz odpovídá krajskýmu městu, číhám na možnost...jo, Molka. Vydrhnout helmu nad kýblem vody po srážce s moravským broukem, co měl minimálně předchozí dva dny svíčkovou, obídek pro Vendu, kofein pro Fenu, lavice pod slunečníkem pro záda….tvl, to je boží…. Bílý Karpaty mám na pravoboku, Hostýnsko-vsetínskou hornatinu na levoboku, Javorníky před sebou, Moravskoslezský Beskydy na dosah. O oouuuu, miluju tenhle kraj. Opouštím Zlín s pohledem na typický Baťovy domky pro dělnickou třídu a čeká mě dnešní odměna a zhruba stokilometrovej cíl. Venom, tě předem upozorňuju, že pojedem jak s hnojem, poněvadž já si budu krmit duši, a hodlám ji nacpat až po okraj ale ne s koncovkou „Vy jste se zase kochal, že jo, pane doktore?“. Když míjím ceduli Slušovice, vybaví se mi příhoda, na kterou už roky nanesly vrstvu prachu. Na jedný pracovně-lékařský prohlídce se mimo jiné testoval i sluch a jeden kolega, kterej nadmíru zodpovědně dodržoval pitnej režim, a beztak mu v řečišti koloval ještě zbytkáč, neskutečně zaperlil. Sestřička v jednom rohu ordinace zašeptala „Slušovice“ a kolega z druhýho rohu místnosti zahalekal „slivovice!“. Jsem nějak odbočila. Od Valašský Polanky je to jedna velikánská paráda. Pohrávám si s myšlenkou vzít to přes Karolinku a Hutisko-Solanec, jenomže to bych si z ráje udělala maraton, vím, že bych se tam zasekla, a cestou dom to doháněla. Příště. Líznu Vsetín a dávám pozor, kudy mě objížďky pustí do Rožnova pod Radhoštěm. Čas plyne líně, cesta je neskutečně pohodová, počasí luxusní. V pravou chvíli na silnici osiřím a pomalu projíždím z Rožnova do Frenštátu pod Radhoštěm. To, co vidím kolem sebe, mě úplně boří na atomy, strašně silnej zážitek z krajiny, emoce vyšponovaný na max z Vendy, z nulovýho stresu, z obří pohody. Tak přesně pro tohle jsem si sem jela. Waauuuu…… ještě na kraji Frenštátu zastavuju na Molce a dlouze se ohlížím...díky, díky moc…..“I´ll be back…“ a není to výhrůžka. Je čas prásknout do koní, Venda na to čeká jak na smilování, budiž. Příští koryto, kelímek a písek v Opavě, takže kolem Kopřivnice, Novýho Jičína, přes Fulnek a Hradec nad Moravicí až do příšernýho labyrintu uzávěr a rozkopaných ulic a oranžovek Opavy. Na červený všechno splněný a já lehám do trávy a nade mnou nebe modrý jak z reklamy na přímořský letovisko. Sákryš, jeden mrak tam na mě mohl čekat, je po pátý odpoledne, bude to se sluncem přesně proti hra „kdo z koho“. Ještě mířím s pískem, paní zrovna vytírá příslušný dvounulky a já ucedím „a sakra, jdu v nejblbější dobu“. A ona „to nevadí, jděte klidně na invalidy“. Co?! Na invalidy?? Tvl, to je jak znamení. Na žádný invalidy jít nechci už z principu „to je dobrý, počkám“. Asi v obavě ze zapatlaný čerstvě setřený podlahy mě s hadrem v ruce popožene „jen běžte!“. Cedulka panáčka na vozíku mi visí v hlavě ještě hodně dlouho, budu na to cestou pamatovat. Na řadě je jedenáctka, juchůůů, jedenáááctkaaaa! Skvělá cesta, provoz malej, letíme rovinky, soustružíme zatáčky, božííí…..boží necelých padesát kiláků. Blížím se k vracečce ve Václavově u Bruntálu a už z dálky vidím blikat výstražný světla, motorkářka mává k zastavení. Dooooprdele, všechno špatně. Parkuju za krajnicí, vypínám motor. Pár metrů přede mnou motorka pod autem, motorkáři vytáhli jezdce z pod auta a jeden z nich mu právě dává srdeční masáž. V hlavě mi proletěla věta „jděte klidně na invalidy….“. U pár nehod (i smrtelný) jsem zasahovala, naštěstí ne jako účastník ale jako jeden z prvních na místě, pokaždý spolehlivě zafunguje adrenalin a člověk bez zaváhání ví, co má dělat, a okamžitě to dělá. Tady se mi v pouhý roli čumila zvedl žaludek a snad půl hoďky jsem rozdýchávala sama sebe s vrytým obrazem masáže srdce ve svý hlavě. Nevím, jestli silná empatie, ale cítila jsem, že tohle je prohranej boj o život, prostě jsem to věděla, i když se chlapi kolem motorkáře strašně snažili. V pár minutách byli na místě všichni...záchranáři, hasiči, policajti…..nikdo to nevzdával, ale někdy to prostě nestačí….mrzí mě to….. Rychle vznikla objízdná trasa, nemůžu pro nikoho nic udělat, takže vyklidíme pole. Vendo, viděl jsi to? Tvl, to už není znamení, to je zvednutej prst, možná pěst….. Ruka z heftu, tempo silně poznamenaný zážitkem, hodina pokročila, teplota jde dolů a při příjezdu ke Skřítku zjišťuju, že je po pořádným slejváku, a serpentýny plavou jak divoká řeka. Návrat je jak test trpělivosti, opatrnosti, respektu a pokory. Všeho mám v sobě vrchovatě a do Šumperka se dostávám ztuhlá zimou po sedmý hodině. Jen si na parkovišti srovnám kosti a jdem zahryznout posledních šedesát kiláků. Venda rozbíjí plížící se tmu svými světly, nechávám ho vrčet jak nasranýho predátora, aby odradil případný kožichy od nápadu jít se projít přes asfalt. Doupě a dvacet minut po dvacátý hodině. Mám hlavu plnou k prasknutí, plnou všeho, co jsem viděla, slyšela, jaký vůně cítila, čeho jsem byla svědkem, co mě rozesmálo, dojalo, dostalo… Vendo, díky… Jsi pekelnej stroj…. Zprostředkováváš mi toho tolik, že budu zas několik dnů a nocí na cucky. Od zítra musím fungovat v doupěti, safra, to bude těžký, protože realita…. Realita? Co to jako je? Tak asi tak. Ještě nějakou chvíli budu v režimu „we are Venom“….

09.-10.09.2021 – 154 km
Trasa : Žamberk, Dlouhá Třebová (PAOLO Moto – www.paolo.cz), Vamberk, Žamberk, Dlouhá Třebová (PAOLO Moto – www.paolo.cz), Vamberk, Záchlumí, Žamberk, Dlouhá Třebová (PAOLO Moto – www.paolo.cz), Vamberk, Záchlumí, Žamberk

11.09.2021 – 501 km
Trasa : Žamberk, Česká Třebová, Moravská Třebová, Mohelnice, Olomouc, Přerov, Hulín, Otrokovice, Zlín, Vizovice, Valašská Polanka, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, Frenštát pod Radhoštěm, Příbor, Nový Jičín, Fulnek, Opava, Václavov u Bruntálu, Dolní Moravice, Malá Štáhle, Rýmařov, Šumperk, Králíky, Žamberk