BMW R 1250 GS (2021)

Třetí noc za námi, byla poměrně výrazně teplá, no co chceme, jsme přeci u moře. Spal jsem se spacákem pod sebou. Pozdě večer jsme si ještě s Milanem a Láďou otevřeli Republiku a spolu s Colou a dobrým salámem jsme ji ztrestali, takže se nám i poměrně dobře usínalo. Snídani jsme tentokrát řešili nákupem pečiva v místním kempovém obchůdku. Již poměrně brzo ráno se z něho linula vůně čerstvého pečiva. Po osmé hodině jsme již stáli ve frontě a hromadně kupovali čerstvě dopečené croissanty – čokoládové, s marmeládou, pudinkem …….. vynikající, ježíši ty byly tak dobré. Boule za ušima, prostě sladká fantazie. Navíc kluci využívají zdejšího automatu na kávu, takže spokojenost všech je na vrcholu.
Domlouváme, co podnikneme. Dopolko navštívíme město Piran (správně je to ten Piran), pak prostě půjdeme k moři na pláž, a v baru si budeme dávat pivko, či nějaké drinky a budeme se jen tak poflakovat. Něco krátce k městečku na pobřeží, které znovu navštívíme.



Na slovinském pobřeží leží několik pozoruhodných měst. Nejvýraznějším je město Piran. Přístav, který se velmi podobá Benátkám. Na rozdíl od nich se v Piranu můžete potápět, koupat v moři, ale i procházet historickými částmi města se středověkou atmosférou, nebo podniknout výlet k solným polím Sečovlje. Malé město na pobřeží jaderského moře, Piran, je označováno jako „nejitalštější“ přímořské město Slovinska. Není divu, protože benátská vláda se tady začala rozpínat už v roce 1283 a následovaly změny, které zapříčinily současný italský vzhled města. Nejpatrnější je benátská architektura na měšťanských domech a náměstích v italském stylu. Vztahy mezi obyvateli Piranu a italskými sousedy nebyly v minulosti nejlepší. K tomu přispělo i odvezení jednoho z „istrijských klenotů“ – obraz Panna Marie se svatými od Vittore Carpaccia – do Itálie v roce 1940. Jednou z dominant města je Tartinjev trg, oválné náměstí s mramorovou dlažbou doplňuje bronzová socha světoznámého houslisty Giusseppe Tartiniho. Ve městě lze navštívit i Tartiniho rodný dům a prohlédnout si můžete i virtuosovy housle. Naproti Tartiniho domu stojí kostel sv. Petra. Pozornost věnujte středověkému skvostu – Piranskému kříži, další dva jsou potom v chorvatském Splitu a v Kotoru v Černé hoře. Na náměstí je toho více, na čem by mělo turistovo oko spočinout. A to na dvou kamenných vlajkových sloupech z 15. století s nápisem v latině a reliéfem sv. Marka se lvem u vstupu na náměstí, ale i sv. Jiří. Právě ten je patronem města. V Piranu jsou k mání i věci, které v našich končinách nenajdete. V prvé řadě nemáme moře. Slovinci ho také moc nemají, jejich přístup k moři je jen 46 km dlouhý. I přesto je v Piranu hodně příležitostí k mořským radovánkám. Samozřejmostí je koupání se v moři přímo z městské promenády nebo využijte možnosti plavit se na lodi až do chorvatské Rovinje nebo Italského Trieste. Milovníkům vyhlídek a panoramat doporučujeme vystoupat strmými uličkami k městským hradbám a vyšplhat na některou z opevněných věží. Výhled, který se Vám naskytne, budete dlouho uchovávat ve svých vzpomínkách. Na požitkáře čeká v Piranu velká nabídka příjemných restaurací, kaváren a taveren s výborným slovinským a italským jídlem.
Po půl desáté vyrážíme. Hlavním cílem jsou zbytky staré pevnosti, věže a hradby. Měly chránit město před útoky jak z moře, tak i z pevniny. Je to v podstatě nejvyšší bod města. Z pevnosti jsou nádherné výhledy na moře a na vlastní městečko. Pak postupně úzkými uličkami města směřujeme k nábřeží. Obdivujeme místní architekturu, domy převážně z bílého kamene, uličky místy široké tak 100 cm. Všude přítomný velmi příjemný chládek. Asi věděli, proč to takhle stavět. Přicházíme na hlavní náměstí a odtud pak následně do části města, kterou jsme předešlý den nenavštívili. Jdeme přístavem přímo podél moře, ve vodě sledujeme medúzy, drobné rybky a ty jejich černý okurky na dně. Pomalu dostáváme chuť na něco dobrého k snědku. Vybíráme malou restauraci s terasou poblíž nábřeží a vesměs si dáváme místní specialitu – něco mezi polívkou a gulášem z fazolí, v tom výborné ostré klobásy ale opravdu z masa, a k tomu výborné pečené housky či co.



Chuťově zajímavé, akorát velmi syté. Funím jak lokomotiva. Vyrážíme nazpátek do kempu. Ruda s Pavlem zůstávají v plážovém baru (vlastně tam zůstanou až do zavíračky), dávají první pivko na žízeň a na spláchnutí toho sytého oběda. Zbytek si jde pro plavky a tak nějak si střídavě užíváme vln teplého jadranu a pohostinnosti místního baru. K večeru se jdeme osprchovat a dát si večeři v baru. Láďa s Milanem se pochlapí a objednávají si samé plody moře. Samo, že dají ochutnat všem nechápajícím osobám.



Pivka na lístku řádně přibývají. Obsluha již funguje jak u nás v Čechách, ještě než máš dopito, už stojí nové pivko vedle. Hold jsme dobří učitelé. Někteří z nás zůstávají ještě v baru (nakonec až do zavíračky), někteří jdou ke stanům to trochu vydýchat a já s Jindrou vyrážím na nasátí noční atmosféry tohoto malého kouzelného přístavu Piran. Vycházíme po osmé večer, sledujeme nádherný západ slunce a vcházíme do města.



Procházíme uličky a nasáváme pohodovou atmosféru. Už se setmělo a město je krásně osvíceno. Nádhera. V jedné ze zapadlých uliček sedáme ke stolu a tak trochu jak dvě bukvice dáváme místní bílé víno. Kolem jedenácté přicházíme na pláž do baru, kluci ještě sedí a popíjejí. No to bude zítra na cestu bolehlav. Každopádně opět nádherný pohodový den.