BMW R 1250 GS (2021)

Poslední ráno u moře ve Slovinsku. Tím, že jsme si u moře prodloužili pobyt, museli jsme odepsat dva dny jízdy po Slovinsku a Rakousku. Bohužel to nebylo jen tímto dnem navíc u moře, ale i nutností části výpravy dorazit v pátek odpoledne do České republiky. Krom Ládi a Milana jsme všichni ostatní dnes vyráželi na cestu domů, Láďa a Milan víceméně pokračovali v plánované cestě s příjezdem domů až v sobotu. Takže ráno rychle setřást tu opičku ze zad, vše sbalit a co nejdříve vyrazit. Měli jsme před sebou něco přes 600 km, s tím, že rezervace v hotelu byla do šesti odpoledne. Rychle balíme, vyhlížíme také, kdy se už otevře krámek s čerstvě upečenými croissanty. Mě to jde pomaleji, potřebuji vše dobře zabalit do mého lodního vaku. Kluci mezitím už chroupu croissanty a zapíjejí kávičkou. Když se já dostávám do obchodu, je již vše vyprodané. No pěkně jsem ztuhnul, hlad mám jak vlk, svého nemám nic, ale ještě větší chuť na tu dobrotu. Paní povídá, ať vydržím cca 20 minut a budou napečený další. V klidu dobalím, ale skupina chce již vyrazit na cestu. Jdu se optat do pekárny, jak to vypadá, a když vidím v troubě stále ještě syrové kusy, je mi jasné, že je to v troubě a já odjedu bez tohoto pamlsku. Zachraňuje mě Ruda Jetmar, který má stále dostatečnou zásobu balených čokoládových croissantů z domova. Neváhám a využívám nabídky, rychle hltám a za chvilku už sedím na motorce. Vyrážíme vstříc dálnicím a našemu domovu. Plán cesty je jednoduchý, v Koperu najedeme na dálnici A1 a přes Ljubljanu dále na Maribor a rakouský Graz. A9-kou pak na Linz, následně opustíme dálnice a budeme směřovat přes Bad Leofelden na hraniční přechod Studánky.
V kempu se loučíme s Milanem a Láďou a v 8:46 vyrážíme. V Koperu na pumpě kupujeme dálniční známky, bohužel nemají rakouské. Najíždíme na A1 a opouštíme záhy přímořské oblasti. Zhruba po 141 km je třeba natankovat. V tu dobu je již skupina roztržená, Honza Tauchman s Rudou Zahradníkem bohužel skupinu předjeli a neodbočili na pumpu. Tankujeme a sháníme rakouské dálniční známky, jak naschvál mají jenom měsíční. Následně pak na dalším velkém odpočívadle dáváme skupinu dohromady. Jízda na dálnici má svá specifika, je nutné neustále sledovat situaci před a za motorkou, bojujeme všichni se silným bočním protivětrem, vlajeme jak hadr na holi. Všichni svorně říkají, že prvních cca 50 km si mysleli, že to nedají, ale postupně si přivykáme a cesta ubíhá najednou vcelku rychle. Dálniční známky nakonec kupujeme před hraničním přechodem do Rakouska na odpočívadle u Šentilj. Krátký odpočinek, nalepení známek a hurá do Rakouska. Další poplatky nás pak čekali na rakouské straně, na dálnici A9. Placené úseky na A9 z Grazu na Linz jsou Pyhrn - Gleinalmtunnel (St. Michael - Übelbach) za 9,50 EUR a pak Pyhrn - Bosrucktunnel (Spital – Gesäuse) za 6,00 EUR pro motorku. Jsem sám překvapen, jak cesta poměrně rychle ubíhá, myslím, že nejen já, sleduji okolní štíty velehor, které se v průběhu cesty vynořují a opět mizí. No žaludek se pomalu začíná ozývat. Z dálnice odbočujeme na odpočívadlo Sankt Pankraz, tankujeme motorky a jdeme si dát něco teplého k snědku. Však je také už po druhé hodině odpolední, je na čase. Opět je nutné předložit Covidová povolení a u stolu se registrovat do systému sledování pohybu osob. Kluci dávají řízek s bramborem, já boloňské špagety. Po třetí hodině, vyrážíme, postupně se začínáme přibližovat k Linzu. Teplota za jízdy již atakuje 36 stupňů, takže docela teploučko. V Linzu špatně odbočujeme a skupina se opět trhá. Zmizel Ruda Zahradník, ale má mapové podklady. Pokračujeme bez něho. Cesta z Linzu na naše hranice byla již normální, krásně kroucené silničky ve zvlněné krajině. Do České republiky vstupujeme přes hraniční přechod Studánky a míříme do Vyššího brodu. Z Vyšáku pak na Lipno a to do Černé v Pošumaví, kde jsme přes Booking měli rezervaci na jednu noc se snídaní v hotelu Racek. Co čert nechtěl, na jedné z kruhových křižovatek za Bad Leonfelden se k nám zprava řítí Ruda Zahradník. Skupina je tak konečně pohromadě, a již takto dojede až do cíle k hotelu Racek. Parkujeme u hotelu po půl šesté odpoledne. Rychle do recepce se zapsat a převzít klíče, spíme ve třech pokojích po dvou. Spím s Pavlem. Rychle vybalujeme a míříme do restaurace na pivko a také něco k jídlu. Pivko výborné a k jídlu no co jiného než smažený sýr s bramborem. Kolem osmé se vydáváme obhlédnout okolí, především místní pláž. Poslední opozdilci opouštějí pláž. Zkoušíme teplotu jezera, je pěkně studené. Koukáme, že je ještě otevřený stánek s koktejly. Jdeme se podívat, co mají dobrého. Zjišťuji, že už jsem fakt stará vykopávka, Fernet nevedou, normálního Ruma taky ne, mají tam nějaké svoje vlastní šťávy z ovoce, které míchají no vlastně už ani nevím z čím. Takže standardně si kluci dávají Aperol včetně mé osoby. Posléze si dávám ještě s Rudou Jetmarem pak Mojito. A to je teda fakt dobré, kluci barmanský to namíchali skvěle. Sedíme na palandách a koukáme na vodu. Kluci jdou vyzkoušet plážový volejbal. No bitva jak řemen, držkou ryjí v písku, hecují se a pak plichta. Bar je už zavřený, nikde ani noha, tak jdeme také do hajan. Poprvé vlastně na motorce zažívám i dálniční přesun, najeto celkem za den 609 km, na začátku jsem to viděl jako tragédii, ale nakonec celkem v pohodě. Je dobrá i tato zkušenost, prostě pro příště, může se to v budoucnu někdy hodit.