Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

Jako první rande...
02.04.2021

Uuuužžžžž... Velkej pátek jako den zázraků měl pro mě hotovej poklad...
Ve čtvrtek pozdě odpoledne jsem ještě absolvovala nákup pro staříky podle nadiktovanýho seznamu, ovšem jsem si jistá, že ten samej blbej nápad mělo 99 procent národa, a z něj nejmíň polovina se sešla v místních obchodech se žrádlem. Mám obavy, že jsem si těžce narušila psychický zdraví. Naopak jsem si jistá, že prostory s proviantem jsou vyjmutý z jakýchkoli vládních opatření, a aspirujou na zápis minimálně do rekordů v Pelhřimově v sekci „maximální počet lidí na minimu metrech čtverečních“. Podle neskutečně narvaných nákupních košů jsem možná nepostřehla, že letošní velikonoce a zavřený prodejny mají trvat cca do půlky května. Hustou atmosféru v nekonečných frontách k pokladnám totálně zbořila boží scéna. Nesčetněkrát se v amplionu ozval čím dál naléhavější a unavenej hlas „Stáňa na pokladnu!“. Po pár minutách se davem prodrala paní pokladní, obsadila poslední volnou pokladnu, těžce dožvýkala kousek jídla a prohlásila „se neposeru“. A měla zatraceně pravdu. Nikdo ze zákazníků ani necekl a nikdo by tu její práci rozhodně dělat nechtěl.
Po pracovním týdnu napěchovaným neskutečným březnovým létem, kdy motky vrčely, bzučely a brblaly kolem práce (PAOLO Moto – www.paolo.cz ) a doupěte skoro v kolonách, přišel volnej pátek a s ním samozřejmě strmej držkopád počasí. Jakože klasika. Dopoledne jsem staříkům odvezla nákup, udělala jim rajony, nasčítala je online, vysrkla kafe a mazala zpátky do doupěte. Doma jsem na netu zjistila, že počasí hodlá přitvrdit, tudiž jsem obnovila zásobu krmení pro krb, a už mi šrotovala hlava. Ty kráso, má bejt hnusně, mám volno se vším všudy, povinnosti splněný, není na co čekat. Tvl, startuje vůbec ten černej frajer v maštali? Servisem (www.antoninsklenar.cz ) ještě neproběhl, takže aspoň dolít zbytek oleje, klíčky a... jooo, ale ten zvuk, bože! Motka nemá takhle dlouho stát. Jak dlouho? Sakra, loni jsem kňučela, ale letos (i když okolnosti byly na oprátku přes větev) to je zlomený motorkářský srdce: 233 dnů 20 hodin 11 minut, tzn 336.732 minut! Mrknu venku na teploměr, hhmmm, skoro deset stupňů, nooo to je teda hotový palermo. Začínám hledat motohadry, snažím se nevšímat výbuchu nervozity, těšení a rozrušení a toho, že se ve mně rozklepala snad každá molekula. Možná každá druhá. Zvoní telefon, naši. Sakra, to snad cítí nebo co. Dostávám vynadaný, že jsem nezahlásila, že jsem od nich dorazila v pořádku dom, poněvadž viděli letět záchranářskej vrtulník. Jsem se omluvila a uklidnila je, že jsem fakt v cajku v doupěti. Kde to skončily přípravy? Mankote, helma je jak prase, vííím, údržba je zralá na pár facek. Když pominu paralyzující nervozitu, jsem ready, takže teď vyvézt hřebečka z maštale. Okamžik pravdy, hádá se to v něm, ze začátku zní jak dvoutaktní sekačka po špatný opravě. Dobu na něm sedím v maštali a dávám mu času, kolik bude chtít. Odkašlal si, to půjde. Uvědomuju si tu děsně dlouhou dobu a uklidňuju se tím, že tohle se prostě nezapomíná. Waaauuuu...vrnění čtyřválu pod zadkem se zapomenout nedá, ale zase to cítit je zatraceně lepší, než na to vzpomínat. První okamžitá zastávka a první pomoc je na čerpačce, musím loňský výpary nahradit čerstvým plnotučným gáblíkem. Kde je nádrž? Jo jasný, tam, kde loni. Vlastně ani nevím, kam jedu, ten náš okres je nějakej malej. Za běžnějších okolností se v něm s hřebečkem takřka nevyskytuju. Kosa je slušná, silnice prázdný, potkávám jedinýho motorkáře a díky pozdravu mám vysmátou helmu další tři kilometry. V Červený Vodě zavrhuju plán se Suchým vrchem, sníh vidět nechci, zima se zahryzává do hader a na plexi mi přistávají kapky vody. Dostávám šílenej nápad. Malým okruhem se vracím a beru směr z Mladkova na Jablonné nad Orlicí, Letohrad a Českou Třebovou. Je zajímavý, že kritickej úsek v kopci ze Šedivce k Letohradu, ve mně vyvolává mnohem mírnější tělesný chemický reakce, když jedu na motce, než když jedu autem. Zřejmě se datum 25.10.2018 (čtvrtek 12:20 hodin) ještě dostatečně nezaneslo prachem, kterej jsem tam zvířila, když jsem tam předvedla něco ve stylu Ledový dech Aleše Valenty. Na autě jsem tenkrát zlomila všechno, co šlo, od disků, náprav, až po sloupky a střechu. Šrot odvezla odtahovka, já odmítla záchranku a po pětihodinovým vyřizování formalit s dopravkou sedla do přistavenýho půjčenýho auta a odjela do doupěte. Orgáni z dopravky na mě zírali naprosto nevěřícně „tvl, to snad není možný! Ona zdemoluje auto na sračku a odjíždí dalším...“... Ehhmm... Jsem trošku odbočila. Takže z Letohradu je silnice všelijaká, ale rozhodně ne hlaďoučká, což si vybírá daň, a v Ústí nad Orlicí akutně zastavuju na čerpačce a letím s pískem. Nebo s pískem chodí jen chlapi?? Nicméně v místnosti dvounulce mě při pohledu na tapetu odbourá myšlenková asociace „...zachraňte aspoň kapradí...“ a to Chinaski zrovna ani nehráli. Vím jistě, že tohle kapradí vydrží i pro ty, co mě tam nahradí. V helmě schovávám záchvat smíchu a rychle mizím. A to mám ten nejlepší dnešní zápich teprve před sebou. Dojíždím před činžák, kde už jsem dnes jednou byla autem s nákupem, couvám si na chodník a vykopávám bočák. Dlouze zvoním. Otevírá taťka, kouká na mě a zase má ten skvělej šibalskej usměvavej výraz. „Tyyjo, co tady děláš??“ Je mu jasný, jak jsem přijela. Jdu dál a tam mamka s výrazem Kamikaze, tzn. s výrazem tajfunu, který ve 13.století údajně dvakrát rozmetal mongolskou flotilu chystající se k invazi do Japonska. Já byla ta flotila. „Co tady děláš?!!!“ Snažila jsem se být vážná, ale bořil mě záchvat smíchu, a říkám: „Jsem vám osobně přijela říct, abyste neměli starost, že jsem dneska tím autem od vás po obědě přijela v pořádku dom. Ty nejsi ráda??“ A s taťkou jsme současně vyprskli smíchy. A už to začalo: „Ty nevíš, kolik už je letos smrťáků na silnici??? Kolik z nich je na těch blbejch motorkách???!!!“ Věděla jsem, že lezu do jámy lvový, ale stálo to za to. Popřála jsem jim pěknej večer a slíbila, že příjezd dom zahlásím smskou. Mamka neustoupila z bojový pozice ani o píď a na rozloučenou houkla: „zaplaťpánbůh má bejt zejtra hnusně a má chumelit, tak budeš aspoň sedět doma na prdeli!!!“. Když před činžákem hřebeček zaburácel, taťka si otevřel okno, u kterýho oba stáli. Skoro jsem slyšela mamčino pohoršení „kristapána, co tomu řeknou lidi!!!“. Do doupěte jsem se vrátila tak akorát se soumrakem a tu smsku jsem psala ještě v sedle. Bylo mi tak krásně, pořád ve mně rezonovalo chvění a euforií jsem byla nacpaná až po okraj. Usnout se mi povedlo snad až kolem čtvrtý ráno a myslím, že jsem se usmívala i ze spaní...
Hřebečku dík...

02.04.2021 – 112 km
Trasa: Žamberk, Pastviny, Dolní Boříkovice, Červená Voda, Králíky, Mladkov, Jablonné nad Orlicí, Letohrad, Česká Třebová, Libchavy, Žamberk