Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

Sobota 10.11.2018
Čerstvoučký plán se začal tvořit už týden dopředu, v neděli 04.11.. Vyhlídka na následující víkend, kde se rýsovalo, že se sejdou okolnosti, měla už siluetu tenkou čarou. Na důležitosti nabralo opět všech pět radarů na liště obrazovky jako za dobrých letních prázdninových časů. Všechno hrálo do karet, předpověď počasí jsem uhrančivým sledováním hltala denně a pomyslně posunovala mraky s dešťovými kapkami každý den o den dál, až jsem je vytěsnila mimo herní víkendové pole. Teplota se zarputile držela do deseti stupňů, což je na listopad hodnota nad hodnoty. Trasa žádná konkrétní, nástřel se mi rodil v hlavě podle meteorologické mapy a rozložení teplot a oblačnosti s mrholením. A navíc by z toho mohla koukat i nikoli solotoulačka, sraz se domlouvá s modrým fešákem Suzuki GSF 600S Bandit. Padají návrhy časů, kdy se srazíme, vybírám ten nejranější, to je jasný. Dohodnuto, desátá na červený v Žbk. Hřebeček je až hanba vystátý, takže ráno se mnou chvilku laškuje, že nikam nejede, tudíž přijíždím o čtvrt hoďku později. Rychle doplňuju stovkový a kofeinový kalorie, s kajícným čumákem zkusím omluvit časovou sekyru, motky si potykají a můžeme vyrazit. Zkoušíme napojit Intercomy, ale cosi ruší spojení, po pár pokusech to vzdávám, není to něco k nepřežití. Mám trasu na povel, vlastně i tempo. A musím přiznat, že po kosmetickým znehodnocení auta chvíli hledám v nízký oblačnosti a na mokrý silnici jistotu, tempo a hlavně pohodu. Dávka uvolnění přichází s každým spolknutým kilometrem. V Třebechovicích mrknu blinkrem na benzínku, musíme upřesnit cestu a přizpůsobovat se počasí. Navrhuju další směr, cokoli řeknu, je ještě před dokončením věty odsouhlaseno, tož to je fajne. Žvanění nebere konce a smích tuplem. Nedá mi to a znovu pokouším spojení přes Intercom, přece není možný, aby to nefungovalo. Neznám slovo „nejde“. Aaaa problém je odhalen. Můj modul je v pořádku a na parťákově zlobí kabelový kontakt, takže jde jen o to, vychytat tu správnou polohu drátků a s rušením je amen. Do sedel a míříme nahoru k Trutnovu. V Jaroměři vyhlašuju do éteru změnu směru, protože počasí se zhoršuje, a stáčíme se k Hradci. Ne ne, v žádném případě zpáteční cesta, jen dostávám nápad na trasu, na které si určitě smlsneme. V Hradci chytáme neuvěřitelnou zelenou vlnu a projíždíme městem bez jediného zastavení. Pod každým zeleným světlem ukážu vítězné gesto a zařvu „juchůůůůů, green day!“, parťák na Banditovi je polomrtvý smíchy, Intercom už funguje bez zaváhání a bezchybně přenáší i ty moje bezbřehý emoce. Na výjezdu na Holické v Novém Hradci zastavujeme na malé čerpačce, dáváme kafčo, prozrazuju aktuální plán trasy, který je zase předem schválený. Ty kráso, tohle je fakt dost dobrý, není vůbec důležitý, kam se jede, ale hlavně že se jede. No to je teda něco pro mě, JO! Mluvíme a utíráme slzy od smíchu, přetřásáme kdeco, usrkáváme kafe, počasí se drží, jen vlhká nízká teplota se snaží prodrat každou skulinou pod motohadry. Nabíráme slušný zpoždění, poněvadž je pořád co probírat. Dost řečí, koně čekají. Vyrážíme po hlavním tahu na Litomyšl, odkud ztrestáme lahůdkový úsek na Poličku. Ten projíždíme už s mizejícím denním světlem, před Poličkou se k šeru přidává husté mrholení, takže je plexi v cukuletu nefunkční, a výhled do krajiny prozrazuje mlhu jako mlíko. Si jen říkám, jestli je ta mokrá kejda, co mi oblepuje helmu, i na silnici, tak ruku z heftu a to hned. Co to jde, stáčíme se ke Svitavám a z mlhy se nám daří utéct, ze soumraku nikoli. Ve Svitavách proprdnu křižovatku a odbočím moc brzy, tudíž místo hlavního a rychlejšího hlavního tahu na Českou Třebovou nás silnice vede zpět na Litomyšl. Děláme krátkou zastávku na čerpačce v Gajeru, chci si ověřit cestu, protahujeme kosti, zahřívám zkřehlé ruce. V Litomyšli jsme dřív, než nakopeme kvalty, a mně připadá úsměvný, že jsme vlastně velkou světelnou křižovatku obklíčili, poněvadž jsme na ni přijeli od Vysokého Mýta, vyjeli na Poličku, vrátili se od Svitav a pokračujeme z ní na Českou Třebovou. Domlouváme, kde nakrmíme koně, a já vyhlašuju zastávku na červené na výjezdu z Ústí nad Orlicí, protože tam mají plnotučný gáblík. Není kam spěchat, nic nás nehoní, tma zahaluje kraj, dáváme si kafe a zase mluvíme. Pořád je o čem. Když konečně houpneme do sedel, je načrtnutý cíl. Takhle parádní den si zaslouží i parádní tečku, je rozhodnuto, a když míjíme v Horních Libchavách roubenou hospůdku U džbánu, kotvíme a jdeme nakrmit i sebe. A byl to zatraceně dobrej nápad, kuchař má palec nahoru. Dojezd dom absolutně tradiční, tzn. za hluboké tmy.
Dodatečně se trošku omlouvám Banditovi, asi jsem ho kapánek brzdila. Ne ne, hřebeček se necoural, to ani omylem. Ale... ale nějak se se mnou táhl ten opatrnej a pitomej pocit ze šrotace auta. Vykřičníků „bacha jo, asfalt je studenej... a gumy taky... a je mokro... nepras tolik rovinky... a neklop tak ty zatáčky...“ jsem se nemohla zbavit, nešlo jim ujet, nechtěly se mi ztratit z hlavy. Prostě tohle venčení nebylo divoký a na hraně. Ale ono to asi v listopadovým počasí nebylo vůbec na škodu...

Sychravá sobota – 225 km.

Trasa : Žamberk, Třebechovice pod Orebem, Jaroměř, Hradec Králové, Holice, Vysoké Mýto, Polička, Svitavy, Litomyšl, Česká Třebová, Žamberk