Suzuki VL 1500 Intruder (2002)

Je to velká motorka... pro velkýho a udělanýho chlapa... Je pohodlná, budí pozornost a vše se na ní dá velmi dobře montovat/šroubovat/utahovat/nastavovat. A taky má svoji hlavu, je třeba k ní přistupovat s respektem...

Více fotografii

První dojmy - Strašné. Vůbec mi nesedla do ruky. Ale chtěl jsem jí. Moc.

Motorku bych doporučil pro - Už vyblbnutým frajerům. Chce to námořnickou rozvahu ála děda Lebeda, přeci jen je to parník ;)

Recenze

Introuš pro mě byla volba rozumem. Nechtěl jsem jít z motorky úplně, ale bylo mi jasný, že Káčko musí do světa, neboť reálně hrozilo, že se na něm někde zrakvím. A to neříkám jen jako prázdnou frázi, ale beru to jako fakt, ke kterému jsem dospěl poté, co jsem si střízlivě hodnotil uplynulou sezonu. Prostě těch „zrychlených přesunů“ bylo až nezdravě mnoho a ač jsem do jízd vkládal všechny své řidičské zkušenosti, kolikrát jsem měl fakt nahnáno. Spolu s tím, kdy jsem si přiznal, že touha po rychlosti u mě převládá nad čímkoliv jiným, dospěl jsem k závěru, že musím nutně zpomalit.

Věděl jsem, že to bude cruiser, protože to je mašina, na které člověk neleží, ale naopak je pohodlně usazený. Původně jsem pokukoval po WildStarovi, který mi šel lépe do oka, ale při prohlídce jsem seznal, že se na něm necítím pohodlně, neb je mi tak o jedno až dvě čísla menší. Prostě jsem to tak cítil. Nicméně Yamaha je na tom oproti Suzuki lépe s motorem, to zase jo.

Něco jsem odjezdil na H-D Electra a H-D RoadKing a Intruder jim byl rozměrově nejpodobnější. Když jsem si ho osedlal, bylo vymalováno. Všechno správně daleko, nohy v pohodlí, křeslo jako pro krále a pocit, že mám pod zadkem fakt kus mašiny. Dokonce mi Introuš přijde kapku větší, než ty dva zmiňované H-D. Cena byla příznivá a tak jsem ani nesmlouval, nebylo by to fér. Navíc k tomu byla bohatá doplňková výbava a laďáky, takže nebylo moc co řešit a plácli jsme si. Předchozí majitel ho měl sedm let, ale moc s ním nenajezdil – jednou v Chorvatsku a zbytek kolem komína.







Vlastně mi na té mašině nic ukrutně nutně nechybí, jen mi pár věcí vadí, ale jdou vyřešit a tak až je vyřeším, budu spokojený úplně. (Bohužel to vlastně bude skoro generálka )







Je to ročník 2002 a každý, kdo se o Introuše alespoň trošičku zajímá, tak pochopí, že důvod, proč jsem nevzal starší je nasnadě – dvojitý kotouč na předním kole.







Jinak ze začátku mi vůbec nepadla do ruky. Ale vůbec! Proti Káčku (já vím, srovnávám nesrovnatelný, ale o to je to možná zajímavější) je hodně neohrabaná, špatně se vodí, hodně se klepe, nežehlí silnici a v zatáčkách je záludná. Manipulace na místě (krajnice, polňačka) je o nervy a kýlu zároveň.







Trvalo nám to asi 700 km, ale už nám to docela jde. Chce to specifický způsob uvažování o jízdě. Dobrzdím to? Jedu správně rychle? Nesmeknu to? Mám puštěný sytič? Dojedu k příští pumpě? A tak dále, ta jízda je prostě dialog… Není to nic automatického, ani samozřejmého, jako bylo u Káčka, které jezdilo jak závodní chrt až do chcípnutí...

Závěrem snad jen tolik, mám něco trošku jiného, než co jsem si vysnil, ale mám taky o mnoho víc, než co jsem vlastně chtěl. Chtěl jsem karbce, chtěl jsem sytič, chtěl jsem pohodlí a kus mašiny. Chtěl jsem old school style a zpomalit. Nechtěl jsem klepající uřvanou bestii, na které je jízda víc jak 120 spojena s pocitem oddělení stroje od jezdce, nechtěl jsem motku, která se v zatáčce kácí jak deváťačka po stakanu...






EDIT 22.5.2016
Najel jsem s motorkou už skoro 1400 kilometrů a konečně můžu říct, že jsme kamarádi. Chtělo to správně nahustit pneumatiky (předek 2,4 zadek 2,7), porychtovat si řidítka a odstrojit do tvaru, který se mi líbí. Motoroka se mi teď velmi dobře vodí a poslouchá na slovo. Některé nešvary jí zůstaly, ale nevadí mi to. Konečně můžu říct, že jsem spokojen.







EDIT 01.1.2017
Už se nemůžu dočkat na začátek sezony. Svrbí mě zápěstí jako čert. Když nad tím tak zpětně uvažuju, tak přechod na tenhle typ mašiny bylo asi to nejlepší, co mě mohlo potkat. V deníku motorky je popsáno více, hlavně cesty, které jsme spolu zatím zmákli a jak tak vzpomínám, tak mě ty vzpomínky vůbec neděsí. U báwa to bylo jiné, tam to bylo hodně o rychlosti, egu, adrenalinu, štěstí. Tady je to o krásných výhledech, prima poježdění, klidném pakování, prostě je to víc o pohodě. Tak jako co, na dálnici si jsme všichni rovni, protože papíry nechce riskovat nikdo (zejména za hranicema) a největší předností mašiny je, že si dojedeš první na světla, nebo se protáhneš kolonou. A na to je jedno, kolik kW pod zadkem máš.
Těším se, až budu zase brázdit krajinu, zlobit holky hlasitým vejfukem, užívat si krouťák v zatáčkách a odpočívat na nějaké mezi po těžší pasáži. Fakt mi to chybí.