Yamaha FZS 600 Fazer (1999)

Sumář bez kilometrů...
01.01.- 31.12.2020

To byl rok, co? Chachaa, samé překvápko a kororutina...
Co všechno mi nabídne rok 20 by mě v životě nenapadlo. Když to hóóódně zjednoduším, kromě motorky mi naservíroval, co se do mě vešlo... nové zážitky, zkušenosti, emoce, poznání. O zahryznutých kilákách by byla hanba se i zmiňovat. Najeto mám snad víc i v autoškole a bez papírů. Sólo pouhopouhých hubených 1649 km, zbylých 989 km s ilegálním batůžkem. Hlad šílenej, absťák katastrofální, hladina vibrací, husí kůže, rozrušení a adrenalinu pod měřitelnou hodnotou. Koušu to jako všichni ostatní, prostě to tak mělo být. Poslední štreka 11.08.2020, dělá se mi z toho šoufl. Letos poprvý ani žádný bojování s vánoční kosou. Jak říkám, fakt divnej rok. Zato kdyby letělo hovno v povětří, zaručeně se o mě aspoň otře. Stihla jsem si potykat znovu s boreliózou, nově s koronavirem, prověřit si, že vlastní dno je mnohem níž, než si člověk myslí, zjistit, že při nelítostným boji se zubatou mám nekonečně sil, když jde o tátu a mámu, a že zdravý jádro rodiny je nerozbitný jako diamant.
Končí úsměvná kapitola motorkaření v ilegalitě, což mě trochu mrzí, poněvadž to mělo svoje neopakovatelný kouzlo. A navíc mládě přišlo o svoje vydírací eso v rukávu. Jak se to vlastně prásklo takřka samo... Naprosto zhroucenej zdravotní stav rodičů po těžkým průběhu covidu si vyžádal nonstop péči a oni si jednohlasně zvolili ubytování v doupěti. Motohadry jsem poschovávala, kam se to jen dalo. Helmy, boty, rukavice zůstaly na svým stanovišti v regále v chodbě. Mamka upoutaná na lůžko a oxygenační přístroj byla tohohle možnýho nálezu tudíž ušetřena. Ale co s taťkou. Když se zabydleli, vzala jsem ho za ruku a vsázela na to, že to je chlap, a že kdysi pálil za mamkou právě na motce, jawě 250. A povídám mu: „Hele tati, nebudu tady hrát na Tebe žádnou komedii. Jsou tady věci, kterých si třeba všimneš. Nechtěla jsem, abyste to s mamkou věděli, protože je zbytečný přidělávat vám starosti. Řeknu to Tobě a jak s tou informací naložíš, nechám na Tobě. Pojď, někoho Ti představím...“. Taťka absolutně nechápal, která bije. Bylo to legrační a vůbec jsem nedokázala odhadnout jeho reakci. Šli jsme k maštali, já ji otevřela a denní světlo dopadlo na z poslední toulačky ještě pořád zasviněnýho hřebečka. Taťka byl úplně potichu, oněměle vešel dovnitř, sedl si na křesílko a užasle hleděl. A pak zazněla boží konverzace: „Tyyyjo... to si tady vždycky sedneš a díváš se??“ „Ne, já na tom jezdím.“ „Jak na tom jezdíš??“ „Úplně normálně.“ „Vždyť na to nemáš papíry!!“ „Ale mám.“ „Nemáš!!“ „Jsem si zopákla autoškolu.“ „Tyyyjo...“ „Stejně za to můžeš, tati, Ty. Slíbil jsi mi, že spolu pojedeme na Šumavu, na místa, kde jsi sloužil na vojně. A nikdy jsi mě tam nevzal. Tak jsem se tam musela podívat bez Tebe.“ „Ty jsi byla až na Šumavě??“ „Tati, já mám naježděno víc, než máš Ty autem. Teď to moje tajemství víš, ale mamku bych od zbytečnýho strachu ušetřila, co myslíš?“ Pořád v naprostým šoku se zvedl z křesílka, dal mi ruku na rameno a řekl: „Obdivuju Tě, strašně Ti to přeju, seš dobrá...“ Čímž naprosto zase šokoval on mě. A fakt si to nechal pro sebe...až do okamžiku, kdy jsem s našima s odstupem času o vánočních svátcích probírala, kde je uskladněný jízdní kolo mláděte. Já: „Kolo má v maštali.“ Mamka: „Kde?“. Taťka: „No tam, jak je motorka.“ Mamka pohotově a naprosto nechápavě: „Jaká motorka??!“. Tvl a je to venku. Zmlkla jsem a nechala v tom taťku vymáchat a ten začal: „Noo mladýho motorka, aaale to až bude větší...“. Mamka už se sebou ovšem odmítla nechat orat: „Ty máš motorku???“. Taťka se na mě provinile podíval a hlesl: „Já jsem nechtěl, mi to vyklouzlo...“. Mamka: „Ty máš motorku??!!“. Já: „No jo, mám.“. Mamka naprosto pohoršeně a rozzlobeně: „Vždyť na ní nemůžeš jezdit!!!“. Já: „Ale jo, můžu.“. Mamka s hlasem jak čerstvá břitva: „Jooo a jak asi??!! Ti to někdo zařídil co??!!“. Já: „Aaale prd, prolítla jsem znovu autoškolou.“. A mamka pořád zostra : „By mě zajímalo, jak bezpečně jezdíš!!!“. A do toho už se vložil kajícnej taťka a mamku usadil: „Jezdí určitě dobře. Prosím Tebe, má naježděno víc než my autem.“. Mamka ještě chvíli syčela jak natlakovanej papiňák, ale už se s tím nedalo nic dělat. Je to venku. Batoh naštěstí ještě setrvává v ilegalitě...
Při jednom předvánočním návratu autem jsem přibrzdila u motorkářskýho obchodu kvůli brýlím na motokros pro mládě. Šmejdívám u nich na webovkách, jestli náhodičkou nepotřebují posilu, a pořád nic. A najednou na vstupních dveřích zírám na vyvěšenej papír „Přijmeme prodavačku pro tuto prodejnu“. Hrklo ve mně a tep šel spolehlivě vzhůru. Nejdřív brýle a pak výslech majitele prodejny. Nemohla jsem to vyhnat z hlavy, vydržela jsem do druhýho dne a musela jsem odbouchnout životopis s průvoďákem. Samozřejmě jsem novinku musela probrat s kamarádem největším, bývalým kolegou z kolbenky, pro pobavení jsem mu přeposlala průvoďák. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat: „Tvl, bych Tě schválně vzal i kdybych měl nadstav!“. A druhý den ofiko reakce majitele prodejny: „ Za mě tedy aano, já to tedy beru...“. No ty krááááso, že by ten konec roku byl kapánek jakože za odměnu??? Uvidíme... A jestli to klapne, hned tu prásknu, kde se v motorkářským hnízdě se spoustou motorkářských věcí můžeme vidět a vídat... :))
Vánoce by se měly vyškrtnout z kalendáře, neexistuje snad po všech stránkách víc hysterický období. Jsme naštěstí vůči tomu s mládětem značně imunní. Nicméně se zvyšuje už tak vyšponovanej absťák a potřeba dobití osobních baterek. Spolehlivě zabírá aspoň na chvilku v maštali probudit koně, poslouchat dunění, nasávat smrádek z laufu a skrz ruku položenou na nádrži vstřebávat vibrace. No jooo, jenže... hřebeček tuze dlouho stál, plazivá kosa ho prolezla do poslední podložky, baterka unavená, hladina v nádrži spíš níž než výš, prostě kombinace na odstřel a čtyřválu se do předení za Boha nechtělo... o ouu. Půjčená nabíječka, sikovky mi musely pomoct se sabotérským šroubem, baterce šoupnout ze sítě šťavnatou jednohubku a... a chvilku si pohrát se sytičem a už se ten hřmotný zvuk rozezněl maštalí... zjišťuju, že podfukuje lauf, a slyším tence něco, co bych neměla. Okamžitě kontroluju olej. No tvl, hřebečku, Ty seš ale ochlasta. Pro dnešek stačí, i tak mám srdce v krku. Pátrám v zásobách po náhradním Castrolu, druhý den dávám hřebečkovi mastnýho panáka a na třetí dobrou zaduní čtyřvál v lepší tónině. Mám tep jako vrcholovej sportovec, ruku položenou na nádrži, je mi o dost líp. Neboj, u Toníka (www.antoninsklenar.cz ) Tě, hřebečku, letos čekají lázně, máš to slíbené a v doupěti platí „co se slíbí, to se splní“.
Zimní slunovrat a tím pádem nejdelší noc a tím pádem nejkratší den máme naštěstí za sebou. Teď už bude jen a jen líp, což znamená: den se bude pomaloučku prodlužovat, světlo bude pomaloučku přibývat, blíží se chvíle, kdy zavoní hlína, a ptáci spustí hlasitěji a časněji než budík do práce. Tohle je prostě nejskvělejší doba! Doba těšení, údržby, vymýšlení nových tras, hledání nových cílů... Co to plácám? Jakých cílů? Cesta je cíl!!!
Nám všem : ať máme rok 21 dost dobrej, ať máme rohlíky v helmách, rozum v hlavě, prachy na benoš a ať se vždycky v pořádku vrátíme do svých doupat...

01.01.- 31.12.2020 – 2638 km.
Trasa: z doupěte vždycky do doupěte