MZ ETZ 150 (1989)

Tak moc se mně po ní stýskalo, až dozrálo rozhodnutí ji zase mít v garáži. Jo, nostalgie je sviňa..

Výška jezdce: 176 cm

První dojmy - Na moje první dojmy z MZetky ETZ 150 si doposud pamatuji velmi dobře. To se psal rok 1989 a když jsem se na ni pořádně svezl, byl to zážitek jako z jiného světa. Do té doby jsem brousil snad skoro vše, co v té době bylo k dispozici. Takže od všech možných Pionýrů, přes Péráka, kývačky ČZ i Jawa, až po třindu 638 Twin Sporta.

Motorku bych doporučil pro - Dnes už se všemi možnostmi současné doby, nebude motorka snad ani vhodná tak jako dřív pro mlaďase, kteří se chtějí naučit jezdit. Na to je spousta vhodnějších motorek. Takže snad jen pro nostalgiky a pamětníky, kteří si chtějí připomenout pohádku mládí..

Doplňky na motorce - Žádné, naprosto vše je originální stav.

Recenze

MZetka jela jako prase, byla lehká, obratná a na rozdíl od všeho ostatního v té době dostupného i dobře brzdila, pružila a tlumila a nebyl problém dokonce i napráskat kožich kámošům, kteří se v té době pyšnili novou Jawkou 638. Jediné negativum byl fakt, že když jí člověk naložil v zatáčkách, tak se měl rám tendenci trošku kroutit. Ale celkem čitelně a neškodně, dalo se na to snadno zvyknout.
A po přečtení tehdejší recenze v časáku Svět motorů, jehož výtisk mimochodem dodnes uchovávám ve svém archívu, bylo jasno. Je to láska na první pohled!



Coby studentík jsem si krušně našetřil potřebných a na tu dobu docela dost hříšných 9 900,- Kčs s tím, že ji prostě MUSÍM mít. Naši mně na ni demonstrativně nepřidali ani korunu, neboť tak nebezpečnou věc jako je nová a silná motorka, oni rozhodně tedy sponzorovat nebudou. S tím souviselo i odvyprávění asi všem dobře známých zkazek o tom, kterak, kdy, kde a jak se v té které okolní vesnici na motorce kdysi zabil ten či onen strejda. Prostě fuj, je to nebezpečné, nepřidáme a vůbec. Šetři si prý raději na něco užitečného. Kulový, já svého snu dosáhnu i kdybyste se všichni na hlavu stavěli! Takže brigošky kde to jen tenkrát při škole šlo. V JZD Nový život ve Švihově na poli, v Klatovské mlékárně při výrobě ementálu a zákysu, u Pozemních staveb Klatovy kopat výkopy při práci na stavbě tehdy hypermoderní tovární haly pro výrobce nábytku Jitona atd, atd.. Povedlo se a našetřil jsem. Koupě MZ se sice dobře naplánuje, ale zrealizovat ji v té době už nebylo vůbec jednoduché. Stejně jako Simsony, tak i MZ nešlo koupit prostým navštívením prodejny Mototechny a jednoduše jen zaplatit patřičný obolus a odjet. Pamětníci jistě ví svoje. Fronty, pořadníky a těch nocí prospaných ve spacáku před prodejnou Mototechny v Klatovech. Až běda jich bylo a na závěr této několikaměsíční anabáze bylo procitnutí, že to takhle nepůjde a svého snu se asi jen tak nedočkám. Takže muselo nastoupit to, co se mně od té doby celý život příčilo a příčí a to jest korupce. Místo návštěv přednášek na VŠ strojní v Plzni jsem celé dny s kámošem, který měl zrovna ten samý sen jako já, postával před skladem Mototechny v Plovární ulici č.19 v Plzni a trpělivě čekal a čekal. Až se jednoho velmi mrazivého únorového dne dočkal. Vrata se otevřela a vyjížděla omšelá zaplachtovaná Avie. Řidič se nechal i zastavit a po podsunutí mojí těžce vydělané krásně zelené stokoruny jsme z něj vytáhli, že tedy opravdu veze nové MZetky, má jich prý naloženo celkem šest. Další kilo stála informace, kam že to má s nimi vlastně namířeno. Museli jsme ale slíbit, že nikomu neprozradíme, že nám to řekl právě on - což jsme mu samozřejmě ochotně slíbili. Takže tedy jeho cesta vede do Rokycan. Na školu jsme se bez zaváhání okamžitě vybodli, mazali na autobusák a prvním přímým spojem do Rokycan. Tam jsme z prvního strejčka kterého jsme potkali, v chvatu vyrazili info kde že tam je vlastně prodejna motorek Mototechny, kam jsme ne běželi, ale spíš letěli jak stíhačky na forsáži. Poté následovala celkem kuriózní zábava, neb po otázce prodavače co si přejeme, jsme drze projevili svoje přání koupit si dvě zbrusu nové MZety. A to zrovna ty, které jim před chvílí přivezli tou modrou Avií, která jim právě teď stojí na dvoře. Prodavač byl zcela zaskočen, zřejmě měly všechny tyto podpultové stroje již svého budoucího ženicha a proto nám pořád dokola opakoval, že žádné nové motorky na skladě nemají a nemají. Ale my se nedali a po lehké pohrůžce, že víme z ředitelství Mototechny, že jim je opravdu zrovna přivezli a že si tam také budeme muset na něj stěžovat, ustoupil. Tak tedy dobrá, dvě volné bych tady, ale ovšem až je složíme, holt měl k dispozici. Kámen, který mně v tu chvíli spadl ze srdce, musel být slyšet určitě až v mých rodných Klatovech. Tuze pikantní a zábavné ovšem bylo to, že tomuto celému divadlu přihlížel i šofér té modré Avie, který čekal až mu jeho náklad skladník na ještěrce vyloží. Seděl zatím na krámě na židličce a s doslova pokerovou tváří usrkával z upatlaného hrnečku kafe. Ten chlap měl fakt nervy ze železa.
Než nám motorky připravili, tak jsme zatím zatelefonovali kámošovu dědovi do Klatov. Naštěstí měl pro naši akci kulový blesk značnou míru pochopení a dokonce i ten obětavý člověk vyzvedl nakvap ze svojí vkladní knížky 2 x 9 900,- Kčs, neboť pochopitelně my jsme u sebe tenkrát neměli ani vorla. Zapřáhl za svého starého Stejšna káru a hurá na tom sněhu a ledu do Rokycan. Finále? Koupili, přivezli domů a jezdili a jezdili. Jo, už v tom únoru a na tom sněhu. Tak moc jsem na ni byl nadrženej. Do léta toho roku jsem na té fašandě nalítal 16 a půl tisíce kilometrů! Ale naprosto nechápu, jak jsem to zvládl, asi jsem lítal i v noci. Vlastně jo, lítal. Dodnes totiž v nose cítím nezapomenutelnou vůni pokosených luk a obilí při pozdních nočních návratech z mých různých prázdninových cest za kámoškami ze širého okolí . Po sedmi měsících jsem ji s tímto nájezdem prodal známému a obratem (ale tentokrát už ovšem patřičně poučen a s úplatkem celých 500,- Kčs vedoucímu Mototechny), koupil za 10 490,- Kčs krásnou novou stříbrnou ETZ 251. A to bylo teprv dělo! Vyváděli jsme s ní ledacos, šikovný kamarád Zděnda z Chrástu u Plzně dokonce vyráběl pro naše MZety z laminátu polo i celokapotáže. Cenné archívní foto přikládám:



Po pár letech, tak jak to mladí kluci už mívaj, jsem ji musel prodat kvůli koupi auta. Klasika, zažil to snad každý motorkář. Potom zase přišly všechny ty velké a silné motorky snad všech známých světových značek, jasné bylo to, že motorkaření je celoživotní posedlost od útlého věku a jiné to už nebude. V době založení rodiny, tvorby dětiček, na tuhle motorkářskou vášeň moc financí nezbývalo a tak jsem kvůli nízkým cenám v té době a zase pro zahnání absťáku po dvou kolech, pořídil ojetou MZ stopadinu a pár let na ní jezdil. Samozřejmě když člověk musí přesednout z Hondy CBX 750F na MZ, je to mazec, ale já ji měl až tak moc pod kůží, že mně tenhle slabý dvoutaktík vůbec neprudil a užíval jsem si každý kilák na ní najetý. Protože byla ukrutně odrbaná a už asi po pátém majiteli, tak jsem ji trošku poladil a to do mé oblíbené bílé barvy. Pravda, dnes bych si za to ruce urazil, neboť origo fabrický stav je pro mě v současnosti nade vše. Ale co naděláte, snad každý z nás si tím obdobím bastlení a pseudotuningu asi musel projít.. Když už zase financí zbývalo, tak šla MZetka opět z domu a nastoupily na dalších dvacet let zase velké motorky se vším všudy. S lehkým červenáním a těžkou mírou studu přikládám i toto dobové foto mého tehdejšího bílého výtvoru:



Zlom ale přišel v květnu roku 2023 na srazu socialistických vozidel na Hnačově u Klatov. Roky tam totiž s manželkou, jezdíme s naší opečovávanou červenou Škodou 100L, naší hýčkanou Hundrtkou.



Tentokrát to ale bylo jiné. Při spanilce do muzea lidové architektury v Chanovicích, vedle mě na improvizovaném parkovišti na místní louce zastavil klučina s totálně vyvoněnou a zrenovovanou ETZ 251. To je ona:



Já už nikam dál na prohlídku skanzenu nešel, jen u té jeho mašinky seděl a čučel, vzdychal a toužil. Kurňa, já ji zase chci mít. Proč? Protože. Jen tak. Mám ji pořád v sobě a znovu chci slýchat ten její charakteristický dvoutaktní dunivý zvuk a cítit vůni spáleného oleje z jejího výfuku. Chci a potřebuji ji zase mít. Kluk se vrátil z prohlídky místní památky a dali jsme pár slov o tom jak ji renovoval a potom ji na první dobrou nakopl. Brumlala, voněla a byla tuze převelice krásná. Zlom, zkrat, posedlost a rozhodnutí. Seženu si ji zase, tentokrát to bude moje už čtvrtá a ta z domu opravdu nikdy nepůjde. Rozhodnuto. Doma večer sedám k netu a začínám shánět. Myslel jsem si, že to bude prča. Jak jsem se převelice mýlil. Nevím, zda někdo z Vás zkoušel v tom létě roku 2023 shánět MZetku ve slušném stavu a za rozumné peníze. Nemožné. Samé staré a zhuntované překopané plečky v zoufalém stavu a po x-tém majiteli a to za zcela nehorázné peníze. Není nezvyklé dnes za ni chtít 50 až 120 litrů dle typu a stavu. To už je fakt mazec. Ale nevzdal jsem to, po pár měsících usilovného pátrání jsem získal kontakt na kluka stejně starého, pardon, vlastně stejně mladého jako já. Prvního a dosud jediného majitele dotyčné stopadesátky, kterou koupil novou stejně jako já v tom roce 1989, také červenou a s poměrně malým současným nájezdem 13 400 km. Motorku už spoustu let nejezdil, byla dost zanedbaná, ale naprosto v origo stavu a nenapadená kutilem. I ta hnusně dlouhá zástěrka na zadním blatníku po těch všech letech zůstala nedoprzněná zkrácením, tak jak jsme to tehdá všichni hned udělali. Snad každý přece chtěl mít ten úžasnej endůro vzhled a zkracoval buď tuhle zástěrku, nebo rovnou celej blatník že? Dohodli jsme se na rozumné ceně a byla ruka v rukávě. Jen mě trošku píchlo u srdíčka, když jsem viděl ten jeho smutný výraz v očích, když jsem si ji na káře za mojí Oktávkou odvážel z jeho dvorku. Jak já mu rozuměl. Ale potřeboval nový kotel do baráku a jeho manželka zřejmě viděla to, kde na něj vzít peníze, celkem jednoznačně. Fakt mně ho bylo líto.. Takže znovu, po více než 33-ti letech jede moje MZetka na káře kolem cedule Rokycany. Kruh se uzavírá?



Byl jsem rozhodnutý MZetku úplně zrenovovat se vším všudy. Postupně ale jak jsem jí rozebíral, jsem získával pocit a přesvědčení, že by to byla vlastně škoda. Takže změna plánu a nakonec je z ní vymazlená patinovka v krásném stavu. Pár škrábanců a retuší jí sluší, vždyť je to už koneckonců skoro pětatřicetiletá dáma že? Vždyť se také jmenuje Tánička, tak jsme ji pokřtili, neboť všechny moje stroje mají svoje jméno. Nechtěl jsem jí až tak často drandit a svézt se jen občas, ale v sezóně 2023 a 24 je ze všech mých sedmi motorek jednoznačně ta nejfrekventovanější. Najety už téměř čtyři tisíce kiláků a pořád se jí nemohu nabažit. Sakra, jak je to možné. V garáži mně zahálí dvě Guzziny, Nevada a V 85TT a já si prdím po Šumavě na slabém dvoutaktu. No, asi už fakt stárnu a blbnu .
Takže letošní mnou oblíbený sraz socialistických vozidel na Hnačově proběhl už za účasti mých tří strojů. Synátor pilotoval Hundrtku, jeho nevěsta (též motorkářka) jela na MZetě a já jsem se tam přišoural dělat parádu na mém čerstvě zrenovovaném Mustangu.



Tolik tedy můj třiapůl desetiletí trvající a zatím stále nekončící osobní MZetí příběh a pokud jsem s ním třeba vykouzlil úsměv a hezké vzpomínky na mládí alespoň u několika z Vás, tak mě to tuze moc těší.

Mnoho šťastných kilometrů Vám všem

Míra.