Test A2: Dokáží Benelli 302S, CFMOTO 400NK a Zontes 310R konkurovat zavedené Yamaze MT-03?

Text: Tomáš Procházka , Jan Rameš , Honza Zajíček | Foto: Jiří Jevický | Video: Honza Zajíček | Zveřejněno: 7.8.2019 | Zobrazeno: 30 585x

Kapitoly článku

Začnu trochu z jiného soudku. Nesnáším jídelní lístky, které mají osm stran. V hospodě by měli mít tak pět jídel a utopence. Já do toho jinak zírám a nevím, co si vybrat. Ten stres, když přijde vrchní! Ze stejného důvodu jsem fakt moc rád, že mi není 18 a nemám řidičák A2. Výběr v téhle kategorii je obrovský, a to se týká jen motorek s původním výkonem do 35 kW, nemluvím o silnějších strojích, které můžete na tento výkon seškrtit. Jenže ty už jsou samozřejmě dražší. My jsme si do srovnání vzali sportovní naháče s cenou kolem sta tisíc. Není to málo korun, ale je to částka, kterou pilný -náctiletý dokáže po brigádách či při prvním zaměstnání našetřit. Znáte to, bydlíte u rodičů, takže výdaje žádné, mamka vám tajně něco půjčí, babička taky přihodí… A teď to dilema: Kam si zaběhnout pro fungl novou motorku? Vyplatí se dávat víc peněz za Yamahu, když ty čínské potvůrky vypadají prostě dobře?

Prochy začal odzadu, já odpředu, tedy prvním místem. A na tom je i v mém soukromém žebříčku Yamaha. Přitom nemůžu říct, že by mě kdovíjak brala a že bych ji protlačoval dopředu ze sympatie. Spíš naopak a třeba po stránce designu se mi MT-03 nelíbila nikdy a tohle barevné provedení Ice Fluo to zachraňuje jen maličko. Nejsou tady žádné kopance, ale prostě Yamaha vypadá jako rozpočtovka – dobrá, hezky zpracovaná, ale rozpočtovka. Jako jediná nemá třeba nastavitelné páčky na řídítkách. A co se předního světla týče, tak to mi přijde jak z doby, kdy se přestala dělat kulatá a ještě se nevědělo, co dál. Ne, prostě kdyby jízdně byly všechny motorky stejné a vybíral jsem jen podle vzhledu, o Yamahu ani nezavadím. Yamahu vám bude vnucovat váš fotr s lesknoucí se pleškou a kostěnými brýlemi ve volné chvíli mezi luštěním křížovek a sledováním filmů pro pamětníky, protože je to přeci solidní stroj. Brrr.

Jenže stačí ujet první kilometr a víte, kde jsou ta léta zkušeností a kvalita jízdy. Yamaha nejde cestou výstřelků, je postavená velmi racionálně. Namísto toho, aby šokovala v jednom směru, je postavená jako komplexní balíček, kde všechno ladí dohromady. Prochy vrčel na zalomení nohou, já si nějak nevybavuji, že bych měl s jízdní pozicí problém. Dobré sedlo, dobrá řídítka, dobrá ergonomie, prostě japonská motorka. Okamžitě poznáte nižší hmotnost než u ostatních dvouválců, a to dramaticky. Navíc Yamaha sází na podstatně užší obutí. Ovladatelností je prostě na úplně jiné úrovni, navíc motor tahá o třicet kilo méně než u konkurentů, což se samozřejmě projevuje na dynamice.

Ach ano, dynamika. Není to o tom, že by vám Yamaha utrhla ruce. Dokonce by se vám mohlo zdát, že je ten motor takový moc sterilní. Jenže v tom je právě ten fígl. Z CFMOTA máte daleko dramatičtější pocit, ovšem až v okamžiku, kdy v motoru „bouchnou saze“. Do té doby je to mrtvola. Yamaha žádný takový bod zlomu nemá, ona táhne pořád. Od volnoběhu do omezovače, naprosto lineárně. Pokud začínáte, je tahle charakteristika pro vás požehnáním, a pokud už máte něco najeto, dokážete přesně tohle ocenit. Ač má nejvyšší výkon při nejvyšších otáčkách, v úplné špičce mi motor už přišel trochu tupý, ale to nic nemění na faktu, že po stránce dynamiky je Yamaha nejlepší.

Navíc tu dynamiku dokáže i skvěle využít. Podvozek je přesný a jistý, odpružení s přehledem nejměkčí, aniž by to jakkoli omezovalo vaši snahu při sportovní jízdě. Právě naopak, kde u konkurentů řešíte, jak moc vás podvozek nakope, na Yamaze si to pelášíte přes hrboly a výmoly a ona to vždycky pobere. Škoda jen těch brzd, nejenže nevypadají kdovíjak, ani jejich funkce není zrovna jedničková.

Dvojku si u mě vysloužila Benelli, kterou kluci shodně zařadili až dozadu. Proč, když s nimi vlastně v zásadě v hodnocení jednotlivých oblastí souhlasím? Protože podle mě nemá velké výkyvy, je pěkně vyvážená a ten odstup od etalonu je rovnoměrný. Navíc je nejlevnější, ač by s touhle výbavou rozhodně být neměla, a taky je krásná. V téhle barvě skoro neodolatelně, a když vám motorka dokáže dělat radost jen svým vzhledem, taky to není málo. V osmnácti je pro vás design důležitější než nějaký motor. Který, ať si kluci tvrdí, co chtějí, není špatný, a pokud nebudete každý týden pořádat závody s kamarády na Yamahách, tak vám jeho určitá bezzubost může být úplně ukradená.

Co si tedy o motoru myslím já? Nechápu, jak může malá třístovka tak krásně znít. Prská jak vzteklá kočka, má hluboký hlas, je fakt sexy! Tomu se konkurenti nemohou vůbec rovnat. A že prý nejede? Hm, moc ne. Ale oni to hoši moc dramatizují. Podívejte se na technické údaje a bude vám to jasné. Koně sice celkem dobré, ale při hodně vysokých otáčkách, a krouťák o dobrých 5-10 Nm nižší, opět při hodně vysokých točkách. Do toho 204 kg mokré váhy a je jasné, že po stránce dynamiky bude Benellka nejslabší. Je to ale opravdu málo? Já říkám, že ne. Její dvouválec má, stejně jako u Yamahy, pěkně lineární projev, jen jsou prostě křivky na grafu posazené níž. Není to žádný lenochod, na dálnici se nemusíte bát vyjet, šestku do omezovače s tachometrem daleko za 170 km/h dotočíte v pohodě. Ano, konkurenti jsou silnější papírově i pocitově, ale Benelli rozhodně není špatná. Možná kdyby neměla ten krásný zvuk, který přináší očekávání něčeho, co nemá, odkud by se vzalo…

V přímém porovnání slabší motor třistadvojky nemá na velmi dobré prodeje tohoto modelu, naštěstí pro Benelli, žádný vliv. A já vám řeknu proč. Protože Benelli 302S vypadá jako velká motorka a je to docela velká motorka. Nekupujete si šidítko, ale stroj, na který se vejde i vzrostlý chasník, jenž bude ovšem s prcky zajedno v tom, že mu držáky stupaček spolujezdce protivně roztahují paty. Ale široká řídítka si budou pochvalovat všichni. Pojďme dál. Benelli má příhradový rám, parádní trubkovou kyvku, masivní přední USD vidlici a dvojitou kotoučovou brzdu se čtyřpístkovými třmeny. Plus široké pneumatiky, navíc žádnou stlačenou tmu, nýbrž Pirelli. S touhle výbavou nikdo z konkurentů nemůže držet krok. V přímém srovnání ovšem Benelli nezapře, že se zrodila spíše pro hladké silnice, odpružení je totiž docela tuhé. Ale není to tak strašné, že byste nepřežili 200km cestu po vlastech českých, jen třeba na Yamaze by vám bylo lépe (a na CFMOTU pro změnu ještě hůř). Přední brzda nepotěší svým tvrdším chodem a pocitem určité tuposti, naopak zadní je velmi účinná a citlivá.

Vidíte to? Pořád žádný průšvih, jen to prostě není nikdy tak dokonalé jako u Yamahy. Jenže MT-03 je o celou čtvrtinu dražší než 302S a ani omylem nevypadá tak dobře. Zbylí čistě čínští konkurenti jsou o 10 % dražší a mají výraznější skoky mezi kladnými i zápornými stránkami, takže to je přesně ten důvod, proč Benelli věším na přední LED světlo stříbrnou medaili.

A tu bronzovou dostane… CFMOTO i Zontes. Neberte to jako alibismus, že dělám dvě třetí místa, což mimochodem ve sportu není nic neobvyklého. Jen mi prostě nepřijde, že by jedna z těch motorek byla lepší než druhá. Ale to nic nemění na faktu, že jsou naprosto odlišné. Začnu CFMOTEM. Tuhle čistě čínskou značku, kterou samozřejmě nahoru vykoplo hlavně partnerství s KTM, sleduji už nějaký ten pátek a z dynamiky jejího rozvoje mi jde hlava kolem. Není to ještě pořád na úrovni japonských motorek, nicméně drobné nedostatky dokáže CFMOTO výrazně kompenzovat cenou. Ovšem se 110 tisíci se nedá říci, že by 400NK byl vyloženě levný motocykl, referenční Yamaha je pouze o nějakých 13 % dražší. Jenže tady je zakopaný pes v tom, že jde vlastně o „velké“ 650NK (to stojí 130 tisíc, tam je odskok od Japonců výrazný) jen s trochu menším motorem. A je to znát, 400NK se z celé čtveřice chová nejvíce jako dospělá motorka.

Rozměrově je CFMOTO ještě o chlup větší než Benelli, ale na palubě to moc znát není. Nohy jsou hodně sportovně zalomené, pozice na tvrdém sedátku (po 200 km už nevíte, jak si sednout) jediná možná, řídítka uzoučká jak ze staré ER-6n. Od takhle velké motorky byste čekali větší prostorovou velkorysost. Taky je neoddiskutovatelně těžká, i když je rozdíl proti Benelli jen dvě kila, kvůli těm úzkým řídítkům, s nimiž nemáte takovou páku, byste řekli víc. A co se nastavení podvozku týče, rozbité silničky třetí třídy byste měli vynechat, je-li vám vaše páteř drahá.

Takže si to namiřte do svých oblíbených zatáček a tam se nestačíte divit, jak pěkně se svezete na čínské motorce. I když byly na CFMOTU obuty pneumatiky Adreno od koncernu CST, což podle názvu nevěstilo nic dobrého, na suchu jsem s nimi neměl problém (a na mokru jsme nejezdili, haha). Ba co víc, velmi jsem oceňoval jejich sportovní profil. Enkáčko na nich krásně lehalo do náklonů a drželo v nich, fakt jak velká motorka. Žádná nervozita, což byl i kladný vliv té vyšší hmotnosti, přesnost, jistota, no paráda. A to jste ještě nesáhli na brzdy! Ty jsou z testované čtveřice s přehledem nejlepší a kolikrát se přistihnete, že v provozu přidáváte plyn jen proto, abyste vzápětí mohli zabrzdit.

A co motor? Největší objem, druhý nejvyšší výkon při otáčkách stejných jako u jednoválcového Zontesu, proti konkurenci obrovský krouťák – tohle by mělo být drtivé vítězství. Jenže není. Problém není v maximálních hodnotách, nýbrž v průběhu výkonu a krouťáku a s tím související charakteristice dvouválcové čtyřstovky. Tenhle motor má totiž charakter starého dvoutaktu bez přívěry. Spodek je velmi slabý, musíte hodně přidávat plyn, aby se něco dělo a třeba ve městě je to docela otrava. Na všech ostatních motorkách jedete přirozeně, ale CFMOTO musíte z rozjezdu celkem dráždit. A jak rostou otáčky, neroste ani tak síla, jako vibrace. Tvrdé, nízkofrekvenční. S Jendovým přirovnáním k příklepovce naprosto souhlasím.

Je to vlastně pořád takové čekání na to, až krystalky na displeji (mimochodem docela pěkném) zahlásí, že jste se právě probojovali na úroveň 7500 otáček. A pak začne hukot! Bráp-bráp-bráp, máte pocit, že teď vám nestačí snad ani Panigale. Jasně, Yamaha je díky své lineární síle už dávno v prachu, ale zdaleka ne s tak dramatickým pocitem. Je to jak závodní motor, vibrace nepřestávají, jen se trochu změní, a tachometr nemá problém ukázat čísla začínající osmnáctkou. Ze sportovního rauše vás ale brzy vytrhne nutnost zařadit další kvalt, což vedle nevyrovnané motorové charakteristiky vidím jako druhou zásadní chybu téhle motorky. Převodovka je v pohodě, ale řadička jde z karteru ven v úplně nevhodném místě a můžete ji dávat do všemožných poloh a prostě to nikdy nebude řadit tak, jak byste potřebovali. Ona se ta přepákování nedělají pro srandu králíkům.

Problémy tohoto typu jsou druhému čistě čínskému zástupci v tomto testu, Zontesu 310R, naprosto cizí. Jeho řazení funguje bez problémů a průběh motoru je naprosto v pořádku. S jednou malou poznámkou – je to jednoválec. Tím by mohla být spousta věcí daných, ale rozdíl proti konkurenčním dvouválcům není tak markantní, jak kdybyste porovnávali třeba šestistovky. Vzhledem k relativně malému objemu vás samozřejmě u Zontesu nečeká žádné nervózní škubání řetězem a kopání v nízkých otáčkách, naopak, motor běží zcela lehce a zvesela. Druhý nejvyšší točivý moment, navíc dosahovaný při nejnižších otáčkách, potom jasně ukazuje, že silnou stránku tohoto motoru bude střední pásmo a ve městě, když pořádně proháníte převodovku, je Zontes velmi dobrý.

V městských aglomeracích přijde vhod také další specifikum téhle motorky, a tou je posez. Zatímco dvouválce se jeden jako druhý snaží hrát na sportovní notu s předkloněným tělem, Zontes vás usazuje vzpřímeně jako na motardu. A funguje to skvěle! Široká řídítka korunují dobrou ergonomii, zatímco vaše pozadí zkoumá prostorné sedlo. Slušně nastavené odpružení pobere i nějaký ten kanál, brzdy také docela fungují, i když více síly by jim neškodilo.

Co ale Zontes určitě není, tak dálkový hltač kilometrů. Na to je ta pozice až příliš vzpřímená, a když se rozhodnete jet rychleji, už bude foukat. A s tím souvisí i druhá věc, která v přímém porovnání s konkurencí vychází jako negativum – na to, abyste jeli rychle jako ostatní, vám nahoře chybějí koně. Benelli možná ještě dáte, ale Yamahu s CFMOTEM ani omylem, ty vám zmizí. Otázkou je, jestli vás to má trápit. Mně osobně je příjemný jednoválcový charakter milejší i za cenu slabšího vršku, než třeba to bipolární chování druhé Číňanky.

S čím ale u Zontesu problém mám, je množství jeho elektronických fičur. Design, který tak moc chce šokovat, až je přeplácaný, bych ještě překousl, byť nemohu říct, že bych si tuhle kombinaci prvků ze Suzuki B-King, MV Agusty Brutale, KTM 690 Duke a bůhvíčeho ještě nějak zvlášť zamiloval. Ale ta snaha udělat „na čudlík“ opravdu úplně všechno mi není blízká, protože to na mě ve finále nepůsobí sofistikovaně, nýbrž s prominutím přepíčeně. Chápu tvůrce, že se chtěli odlišit, mně by to spíše od koupě odradilo. Ale je fakt, že mně už není 18 a nenarodil jsem se s tabletem v rukách. Co mě vyloženě iritovalo, bylo chování zámku řízení, ale to už detailně popsal Prochy. Motorka, která se mi bude svévolně zamykat a ještě na mě pořád pípat, by v mojí garáži dlouho nepobyla. Vyházejte tyhle nesmysly, trochu si udělejte jasno v designu a já řeknu, že Zontes 310R je vážně dobrá motorka.

Pořadí jednotlivých strojů už tedy víte, ale já bych rád na závěr upozornil na jednu věc. Yamaha coby zástupce tradičních značek to svým čínským, resp. italsko-čínským konkurentům nandala, ale už to začíná být docela s odřenýma ušima. Ty chvíle, kdy čínské stroje byly atraktivní jen svou výrazně nižší cenou, za niž jim nenároční víkendoví uživatelé odpustili kolikrát hodně zásadní nedostatky, jsou dávno pryč. Ani Benelli, ani CFMOTO, ani Zontes nejsou motorky, před kterými bychom vás odrazovali. Líbí se vám? Vyhovují vám jejich charakteristiky? Kupte si je, naším testem prošly. Nejlepší svezení je ale na Yamaze. Zatím.