Triumph Scrambler

Retro motorky zažívají v posledních letech velký návrat, stačí připomenout Moto Guzzi V7 Classic, Kawasaki W650/800, Triumph Bonneville… A právě na základě Bonnevillu vznikl Triumph Scrambler, který nese název kdysi tak populární kategorie motorek. Scramblery byly klasické poválečné silniční motorky (především britských značek, které tehdy vládly světové produkci – BSA, Triumph, Norton…), které si jejich majitelé upravovali do terénní podoby. A proč zrovna do terénu? Stejně jako v padesátých a šedesátých letech 20. století rostla kultura městských týpků burácejích ulicemi na očesaných café-racerech, tak se také jiná část tehdejší moto-mláděže od města odvracela a pro své svobodomyslné (a mnohdy nelegální) akcičky vyhledávala nerušený klid přírody.
Takže se seriová motorka vybavila enduro doplňky (drapáky, větší kola a vyšší odporužení, širší řidítka, zdvižené výfuky…), silniční zbytečnosti (zrcátka, blinkry, stojan, stupačky spolujezdce, občas i světla…) putovaly pryč, scrambler byl na světě a hurá někam na louku, na pole, prostě co nejdál z města a bavit se po svém! Ačkoliv i v naších končinách byly přestavby z omezené nabídky sériové tuzemské výroby docela populární (a jedinou možností, jak se odlišit), kult scramblerů se pěstoval především na Západě, kde přece jen tolik nevadilo, že se mládež jen tak někde bez kontroly potlouká na motorkách za městem… Triumph Scrambler je své titulní kategorii po stránce vzhledu naprosto věrný – v Hinckley prostě přestavěli Bonnevilla. Přední kolo 19“ místo standardní sedmnáctky, obutí do enduro plášťů, široká vysoká řidítka, o chlup delší tvrdší zadní tlumiče, dlouhé rovnoběžné koncovky zvednutých výfuků po pravé straně stroje, jakoby vojenské matné khaki lakování… a z Bonnevilla je scrambler, tedy ten s velkým S. Námi testovaná verze se ještě honosila příplatkovou mřížkou světlometu, ta se bude, s trochou nadsázky, jistě hodit při dravých průletech křovím a lesním podrostem, kde své opodstatnění najde i praktický doplněk v podobě krytu a rámu pod motorem. Nechybí ani klasická (a bohužel poslední dobou stále méně vídaná) drátěná kola, nad klasickým motorem s výraznými oblými kryty rozvodů a s „falešnými“ karburátory se klene 16litrová nádrž s gumovými kolenními opěrkami po stranách, s vyoseným víčkem (pro lepší tankování na bočním stojanu) a s velkými chromovanými znaky Triumph. Rovné široké sedlo s gravírovaným nápisem Triumph a blyštivé výfuky s kryty okolo pravé nohy jezdce tvoří jednotnou linii zadní části, jíž vévodí červené koncové světlo spolu s blinkry v retro stylu. Prostě všechny detaily do sebe perfektně a s nenásilnou samozřejmostí zapadají. Jednoduchý až strohý, ale účelný a přehledný, takový je Scrambler. Jedním slovem klasika. Tečka. Takže vzhledově parádní retro, co technika? Srdcem Scrambleru je dvouválcový motor s obsahem 865 ccm. Oproti Bonnevillu s 67 koňmi má agregát Scramblera o osm méně, tedy „jen“ 59 koní, dosáhne jich však při nižších otáčkách. Maximální krouťák je zde totiž oproti Bonnevillu posunut zhruba o tisíc obrátek níž, a tak má Scrambler své maximum 68 Nm už při 4 750 otáčkách. Zásluhu na tom má o 90 stupňů přesazená klikovka, právě ta dává motoru charakter véčkového dvouválce ohromným zátahem odspoda a silným středním pásmem. O výživu motoru se stará… že by karburátor? Ale kdepak! To je jen elektronické vstřikování dovedně schováno do atrap karburátorů s táhlem sytiče. Paráda! Ještě tak nakopávačku, ale tu tady nenajdeme, přece jen je Triumph retro hlavně vzhledově, jinak používá v rámci možností moderní techniku. O zpomalování stroje se tak stará dvojice dvoupístkových kotoučovek Nissin, podvozek má na starosti přední vidle Kayaba se zdvihem 120 mm, vzadu pracuje dvojice klasických pružinových tlumičů stejné značky se zdvihem 106 mm.
Trocha moderny se vloudila i na přístrojovku, jíž sice vévodí stroze klasická dvojice rychloměru a otáčkoměru, budíky jsou však doplněny prosvítajícími kontrolkami (konkrétně dálková světla, blinkry, mazací a chladící soustava, rezerva paliva, servisní interval) a malým digitálním displejem se zobrazením tachometru, dvou denních počítadel a hodin, který se přepíná decentním tlačítkem z boku budíku. Ovladače na řidítkách jsou zcela obvyklé a dobře po ruce. Kromě klíčku zapalování, který se "po staru" zasouvá zleva do krku řízení (na pravé straně najdete starý známý zámeček řízení) je tu retro hlavně rám, který díky občasné absenci tuhosti zajišťuje retro dojem nejen na pohled, ale i za jízdy. Nasazuji přilbu a sedám na tohoto moderního veterána. Tvrdé, široké a vyšší sedlo (825 mm) umožňuje spolu s vyššími dopředu posunutými stupačkami najít si optimální posez a na to, že Scrambler je ve skutečnosti docela kompaktní motorka, si připadáte jako na docela velkém stroji. Velkou měrou k tomu totiž přispívají vysoká a široká řidítka, oproti Bonnevillu jen trochu zahnutá. Připadám si, jako bych seděl na staré známé jawské sportce, a tak ze zvyku šátrám nohou v místě, kdy bych čekal nakopávačku… No nic, mačkám tedy tlačítko, motor i bez sytiče hladce naskočí a už se z parádních koncovek ozývá uchu lahodící dvouválcová symfonie bublání a vrčení, která se při přidání plynu sympaticky, ostře, ale nikoliv protivně, rozeřve. Zvuk ve vyšších otáčkách dává tušit potenciál motoru. S nepřeslechnutelným, ale zde v rámci kategorie retro naprosto žádoucím klepnutím řadím za jedna a vyrážím vstříc dobrodružství!Nejprve mě upoutá hladký průběh otáček odspoda; točím plynem dál, ten bleskově a bez prodlevy reaguje a vida!, teď mě ohromuje parádní zátah, který motor ve středním pásmu předvádí. Okolo 4000 otáček totiž dvouválec, který má beztak už od spodku síly na rozdávání, jakoby dostal kopanec, nikterak agresivní, ale dost citelný. Motor tak vystřelí Scramblera vpřed s ještě větší silou, k tomu se hlasitě projeví skrze dva výfuky po straně pod sedlem a v rukou a pod zadkem začnete pociťovat jemné vibrace, které přes asi 6000 otáček už dost zesílí, a motor zároveň začne pozvolna ztrácet sílu. Ve spojení s plynule poskládanou pětistupňovou převodovkou je ale motor tak pružný, že můžete bez obtíží na nejvyšší stupeň brumlat krajinou šedesátkou, ale zároveň zvládnete i s lehkostí akcelerovat až k maximálce někde okolo 175 km/h. Scrambler sice nemá až tak ohromující zátah od volnoběhu, který nabízí třeba Kaawasaki W800, svůj potenciál však nabízí i ve vyšších točkách a nárůst výkonu ve středním pásmu mu dává příjemný lehce sportovní nádech. Prostě když za to vezmete, dokáže se Scrambler docela rozdivočit, na trojku není problém 110 km/h a předjíždění je hračka. Ale taky si můžete jen tak klidně bublat, když pár metrů od garáže naládujete pětku a vykopnete ji až v cíli, třeba u lesní chaty.Nejvíc zábavy jsem se Scramblerem užil na úzkých a klikatých okreskách v Podkrkonoší. Znovu pochválím motor – díky pružné síle nemusíte nijak zběsile řadit, stačí točit plynem a v nutném případě prostě zařadit některou z nižších rychlostí, zatáhnout za heft a ploužící se vozidla hbitě a bezpečně předjet. Scrambler při svých ne nijak opulentních rozměrech váží poctivých 230 kg, tlumiče testovaného modelu byly spíše tvrdší, a tak motorka ve spojení s trochu retro „netuhým“ rámem v rychlejších zatáčkách občas poskakovala a nakrucovala se, no prostě vytvářela celkem autentický dojem z jízdy na veteránovi. Ovšem pozor, se vší jistotou a v bezpečí. Díky širokým řidítkům a nádrži sevřené mezi nohami má totiž vzpřímeně a do široka sedící jezdec motocykl za každé situace a až s překvapivou lehkostí pod kontrolou.
K pohodovému stylu jízdy přispívají i nijak kousavé, ale při trochu intenzivnějším stisku už dostatečně účinné kotoučové brzdy, které k celkovému mírně retro charakteru použité techniky dobře pasují. Pokud si na tenhle styl, trochu rozdílný od jízdy na moderních naháčích, zvyknete, budete si příjemně lehkou ovladatelnost Scramblera ve spojení s bezvadně živým projevem motoru prostě perfektně užívat. Po celodenním ježdění vám zážitek z pohodové sametové jízdy a pusa od ucha k uchu dá zapomenout i na bolavou sedací část vašeho já, kterou bude mít na svědomí spartánské pohodlí klasického sedla. Nesmíme ovšem zapomenout, že Scrambler nijak neskrývá terénní ambice, takže žádné heboučké povození se čekat nedá. Při první příležitosti jsem proto vyrazil do terénu. Po žních čerstvě zaorané pole se vzhledem k váze motorky zprvu jevilo jako spíš těžký terén, ovšem Scrambler ukázal, že není třeba házet flintu do (posečeného) žita. Kromě znova omílaného, ale prostě výborného zátahu pružného motoru si pochvalu z terénu zaslouží především obutí pneumatikami Bridgestone Trail Wing, které ve mně zanechaly skutečně dobrý dojem už svou spolehlivostí na silnici. V terénu se přední 19“ kolo o šířce 100 mm prokousávalo sypkými hlubokými brázdami více než statečně, zadek na širší sedmnáctce zbytečně neprokluzoval ani ve vyšších točkách. Scrambler se v terénu jednoduše valí vpřed jako traktor, ze své silniční lehkosti pozbývá i přes vyšší váhu jen opravdu málo a tak byl výlet mimo zpevněnou vozovku nejen zajímavým zpestřením vyjížďkové trasy, ale především královskou zábavou! Snad by se jen občas hodila kratší jednička, protože spojka Scrambleru zrovna nepatří k těm nejcitlivějším, ale právě občasné (zpočátku nechtěné, pak účelně využívané) zasmykování s těžkým strojem ještě zvyšuje koeficient Scramblerovy terénní zábavnosti.Triumph Scrambler je prostě charismatická nezaměnitelná motorka, která i přes svůj drsný pohled rozdává jen čistou radost. Není to klasický usedlý a hodňoučký pseudo-veterán kategorie modern classic - ačkoliv se Scrambler dá snadno zkrotit, trocha nepoddajnosti v něm vždycky zůstane a vy si nikdy nebudete beze zbytku jisti, kdo že tu je vlastně pánem. Jeho odměřené, strohé a trochu drsné rysy napovídají, že to je motorka pro jezdce, kteří vědí co chtějí a nebojí se ani bořit konvence a překračovat hranice. Trochu Alain Delon a tak trochu Steve McQueen… ať už jste jakýkoliv typ, se Scramblerem si tak jako tak užijete krásné chvíle, a to ať už při pohodových jízdách po silnici, stejně jako při trošku divočejších výpravách do přírody, jež vám v sedle Triumphu Scrambler otevře svou náruč.