Suzuki V-Strom 1050XT vs. Yamaha XT1200ZE Super Ténéré: Klasická japonská cesta

Text: Martin Hakl , Jan Rameš | Foto: Jiří Jevický | Video: Honza Zajíček , Honza Fuka | Zveřejněno: 16.9.2020 | Zobrazeno: 33 722x

Kapitoly článku

„Sportovat či cestovat, to je, oč tu běží!“ Upravené hamletovské dilema celkem přesně vystihuje otázku, kterou byste si měli položit předtím, než se budete rozhodovat před koupí některého z těchto cestovních endur. Přestože obě mašiny spadají do stejné kategorie (chcete-li adventure), tak mezi zaměřením těchto dvou strojů je totiž poměrně velký rozdíl – rozhodně větší, nežli mezi jejich základními technickými parametry – 1199 cm³, 82,4 kW, 117 Nm a 266 kg, kterými disponuje Yamaha, nejsou od 1037 cm³, 79 kW, 100 Nm a 247 kg jejího protivníka tak vzdálené jako pocity, které za jejich řídítky zažíváte a možné využití, které vám nabízí. Tohle moje tvrzení je sice trošku zjednodušené, ale vlastně jen jedním směrem – i se Suzuki V-Strom 1050 XT se totiž dá velmi dobře cestovat, ale opačně to rozhodně neplatí – s Yamahou Super Ténéré 1200 ZE si nezasportujete, i kdybyste se na hlavu stavěli.

Oproti svým zvyklostem jsem vzal svoji kapitolu tak trochu od konce a částečně vyřknul verdikt už na jejím začátku – vraťme se tedy ještě o pár dnů vzad… Ve chvíli, kdy jsme s Honzisem dostali úkol porovnání těchto dvou motocyklů, sáhnul jsem raději po V-Stromu, se kterým jsem tak během testovacího týdne strávil mnohem delší dobu nežli se Super Ténéré. Tušil jsem, že mému naturelu bude vyhovovat mnohem víc – s oběma (byť u Suzuki to byl předchozí model V-Strom 1000 XT) jsem totiž už měl co do činění během před dvěma lety. Proto se budu ve svojí část testu věnovat hlavně Suzuki, na rozdíl od Honzise, kterému padla do oka spíše Yamaha, takže si příznivci značky tří ladiček přijdou na své spíš v jeho kapitole. Celou dobu, kterou jsme spolu strávili a debatovali nad plusy či mínusy jednotlivých motorek, jsme vlastně vždy dělali advokáta té „své“ a ukazovali kolegovi a oponentovi, v čem a proč je lepší právě ta „moje“.

Suzuki V-Strom 1050XT jsem měl k dispozici v červenobílé barevné kombinaci, a zatímco předloni jsem z designu žlutočerného V-Stromu 1000XT zrovna nejásal, tak nová verze si moje sympatie získala hned, jak jsem ji uviděl naživo. I když dobře vypadají i další barevná provedení, tak u mne by rozhodně zvítězila právě bíločervená verze – při prvním pohledu na něj jsem se nemohl ubránit vzpomínce na Belgičana Gastona Rahiera, který v osmdesátých letech vodil po afrických pláních legendární jednoválec Suzuki DR Big 800 a mně se vždy, když jsem o téhle mašině během testu mluvil, na jazyk hrnulo: „tenhle DéeR Big.“ Spolu s „marlboráckým“ barevným provedením tomu určitě hodně napomohl i vzhled přední části, které dominuje zobák vyvedený přesně v duchu někdejších jednoválcových předchůdců, hranatý světlomet a nastavitelný ochranný štít spíše sportovních nežli cestovních rozměrů. Nad jeho zajištěním jsme s Honzisem vedli velkou polemiku a podobně jako tomu bylo i v dalších oblastech, já jsem byl zastáncem provedení Suzuki, zatímco Honza preferoval způsob nastavení Yamahy. Ve chvíli, kdy jsme ale zkusili naráz „plégo“ u svého oblíbence seštelovat, už jsem byl dávno hotový a mohl se kochat pohledem na Honzise, který stále zdlouhavě lomcoval s lešením, upevňujícím ochranný štít jeho Superténérky... Výrazně horší je u Suzuki naopak seřizování výšky sedla, které probíhá podobně jako výměna turba u Lakatoše – z nářadí musíte vytáhnout imbusový klíč, povolit šrouby, vložit mezikus, utáhnout šrouby.

„Dakarský“ vzhled přesně vystihuje sportovní charakter Suzuki a podobně je tomu i u Yamahy, protože decentní černé provedení decentní vaše emoce spíše uklidňuje, nežli by vyvolávalo touhu po adrenalinovém poletu. Superténérka na mne vizuálně nejlépe zapůsobila z profilu, perfektní je i její kukuč s dvojitým světlometem, jen zadní partie zejména kolem světel na mne působila poměrně neuspořádaně. Žádný z těchto strojů mě rozhodně neuchvátil provedením digitálních displejů, ale řekl bych, že u Yamahy je o něco přehlednější – ten suzučí má veškeré údaje jakoby naházené bez ladu a skladu a v mých očích prohrává i ve srovnání s předchůdcem V-Strom 1000XT. Protože jsem nikdy nebyl příznivcem keyless systému, oba protivníci si u mne šplhli klasickým oživováním systému, stejně jako uzamykáním nádrže i sedla pomocí klíčku.

Zaměření obou motorek odpovídá i jejich sekundární převod, a zatímco u sportovnější Suzuki je řešen řetězem, u Yamahy je bezúdržbový kardan, který oceníte hlavně při dlouhodobém cestování. Proto vám u ní nebude tolik chybět ani centrální stojan, který je naopak u V-Stromu už v základní nabídce – přeci jenom při údržbě jeho řetězu je velmi šikovným pomocníkem.

Suzuki je už na pohled velmi štíhlá a její silueta vyniká hlavně v porovnání s jejím protivníkem, který sice svým názvem také dává vzpomenout někdejším dakarským kláním, ale je to vzpomínka spíše platonická a její objemné tvary svádí k ledasčemu, jen ne terénním radovánkám. Po usednutí do sedla V-Stromu se vizuální dojem jen potvrdí – tohle je prostě sportovec! Sportovní pocit pak Suzuki nemizí ani při jízdě vestoje, kde je samozřejmě znát to, že sedíte na motorce vážící bezmála čtvrt tuny, ale ergonomie je příjemná i při téhle jízdní pozici ve chvíli, kdy potřebujete zmizet z asfaltových klikatic na nezpevněné cesty. Postoj je pro mne velmi příjemný, a přestože nedosahuje téměř dokonalého kompromisu jízdy v sedě a vestoje, jako je tomu u hondí Africy, tak i ve stupačkách Suzuki jsem se cítil velmi příjemně a stabilně.

Můj dojem mi potvrzuje i neustálé přesedávání ze srovnávané Yamahy Super Ténéré 1200 ZE, z níž mám spíš pocit, že sedím na cestovní motorce typu Yamaha FJR1300 i přesto, že její podvozek má vyšší zdvihy (190 mm oproti 160 mm), a zatímco na Suzuki sedím jak na dostihovém koni, v sedle Yamahy si připadám jak v houpacím křesle. Posez na Super Ténéré je mnohem delší, pohodlnější a přímo vyzývá k poklidnému ukrajování dovolenkových kilometrů. Už při srovnávačce s BMW R 1200 GS Adventure a Ducati Multistrada 1200 Enduro se jevila jako ideální (a z celé trojice nejvhodnější) stroj pro delší cesty, které budou vést hlavně po asfaltových silnicích, po nichž pojedete spolu s manželkou či přítelkyní a mašinou obloženou hromadou kufrů – a tuhle roli potvrdila i při srovnání s V-Stromem. Rozhodně vás nebude provokovat k žádným kravinám, díky kterým byste se při svých cestách dostali do malérů. Do cíle svojí cesty se tak dostanete sice o něco později, zato však bezpečněji a také méně unaveni nežli by tomu bylo s V-Stromem. Její ochrana proti větru při polykání dálničních kilometrů je neporovnatelně lepší a poskytne vám tak mnohem víc pohodlí, nežli nabízí konkurenční Suzuki, u které jsou i dálniční přesuny rovny sportovnímu výkonu. Tady je však nutné uvést, že před poryvy větru jsem byl v sedle Yamahy dokonale ukryt pouze ve chvíli, kdy jsem měl "silniční" helmu. Během focení, kdy jsem měl nasazenou tu "adventuráckou", mohl jsem ochranné plexisklo štelovat dolů či nahoru, stejně mi její kšilt neustále vibroval - narozdíl od Suzuki, kde jsem sice dostával mnohem větší nápor do těla, ale kšilt se ani nepohnul... Stejně tak štelování podvozku Yamahy je proměnlivým cestovatelským situacím mnohem nakloněnější, protože díky elektronice si můžete jeho tvrdost pro svoje potřeby přizpůsobit mnohem rychleji a účinněji, nežli je tomu o mechanického odpružení V-Stromu. Jedete sám, ve dvou, či s bagáží? No problemo – stačí pár kliknutí a je vyřešeno!

V-Strom je sportovně tuhý, velmi bezprostřední a účinný jak v reakcích a výkonu motoru, převodovky a brzd, tak ve funkčnosti podvozku. Yamaha je ve všech těchto oblastech mnohem rozvážnější, možná by se dalo říct i váhavější a vždycky si vezme chvíli na rozmyšlenou, jestli vaše povely, které jí prostřednictvím řídítek, plynu, spojky a brzd udělujete, provede přesně podle vašeho přání. Nakonec je vždy bez reptání splní, ale pohotovost a bezprostřednost, kterou vykazuje V-Strom, rozhodně nemá. Štíhlou stavbu a rychlé reakce V-Stromu oceníte i při proplétání městským provozem, kde váš parťák se Super Ténéré za vámi bude lehce pokulhávat a svoje manko smaže snad jen ve chvíli, kdy se budete otáčet na úzké silnici nebo parkovišti – poloměr otáčení má Yamaha díky většímu rejdu mnohem příznivější. Pro jízdu ve městě bych u Suzuki uvítal jinak naladěný tempomat, protože je možné jej aktivovat až od čtvrtého rychlostního stupně a rychlosti 60 km/h, takže jeho využítí nepřipadá v úvahu v případě, že jedete dlouhým a přehledným úsekem v obci, chcete si „posichrovat“ navolenou padesátkou a věnovat se radši dění před vámi, nežli neustále sledovat tachometr.

Od doby, kdy jsem V-Stroma vrátil, se stále nemůžu zbavit představy, kdy je tahle mašina postavená na vyšším podvozku a kolech s klasickými „endurovými“ rozměry 21 a 18 palců. Možná by stálo za to si ještě lehce pohrát s ergonomií a přiblížit jí více terénnímu postoji, a pár „drobností“ jako jsou pevnější bastery, lepší ochrana motoru nebo možnost odpojení ABS, jinak by vše ostatní mohlo zůstat tak, jak je – motor i hliníkový rám by skvěle odpovídaly i tomuhle offroadovějšímu provedení. Jsem si téměř jistý, že by tahle verze byla prodejním trhákem a připravila Africe od Hondy hodně těžké spaní!

Pro mne je vítězem Suzuki V-Strom 1050XT. Ne snad, že by Yamaha byla horší, ale mým potřebám jednoznačně „novodobý DR Big“ vyhovuje mnohem lépe. Preferuju totiž spíš kratší jednodenní či víkendové cestování „nalehko“, jezdím na motorce sám a před dálničními přesuny preferuju svižnější jízdu po zakroucených horských silničkách. Tam jednoznačně dominuje právě Suzuki a v těchto ohledech jí Yamaha není vážným konkurentem. Pokus ale patříte mezi „dálkoplazy“, veškeré vybavení vozíte sbalené spolu s sebou a ideální představa motorkářské dovolené je týden strávený v Alpách či na pobřeží Jadranu s manželkou, bude vašim potřebám vyhovovat mnohem lépe pohodlnější a rozvážnější Yamaha. Jen se zkrátka musíte smířit s tím, že pokud ve vás chytnou saze a budete mít chuť na adrenalinovou projížďku, tak Super Ténéré vám vaše touhy prostě nesplní...