Duel: Moto Guzzi V7 Special & Suzuki SV650X

Moto Guzzi V7 Special vs. Suzuki SV650X: Není retro jako retro

Jsou mašiny, o kterých se s kámošem u piva dokážete bavit hodiny a pak ty, které ve vás tolik emocí neprobudily. Bude to platit o této dvojičce? V redakci proti sobě dost často záměrně postavíme dvě různé motorky a snažíme se je vnímat a poslat do éteru pocity, které na nich zažíváme. Dost možná to někomu ukáže cestu a nahlodá ho to vyrazit k nejbližšímu prodejci a přesvědčit se, jestli ta či ona nebude tou pravou adeptkou na místo v jeho garáži. Přesně tak je to v případě letního srovnáváku, ve kterém jsme se s Tomášem potkali na dvou mašinách, které víceméně nejsou stejné, ale i tak svádí k porovnání. Moto Guzzi V7 Special je jasnou klasikou, které to věříte od první chvíle. Kdepak, o Suzuki SV650X se tohle říct nedá a na tom se všichni nejspíš shodneme, že? Jde totiž o sportovní neo retro mašinu, která si na klasiku snaží hrát, ovšem víc než melancholickou náladu ve vás probudí chuť bafnout za plyn a vymést nejbližší klikatice s asfaltem hlaďoučkým jako dětská prdýlka.

Suzuki SV650X: Minimálně na oko retro kafáč

Už jsem párkrát slyšel něco v tomto duchu. Tak co to esvéčko, jaký bylo, mám o něm přemýšlet, když je za slušnou cenu? Hele, dobrý, je to opravdu fajn kousek, který všechno dělá tak nějak přirozeně a celkem těžko se mi na něm hledají mouchy nebo snad boty, které prostě nemá. S troškou nadsázky se dá říct, že ve stejné podobě je tu s námi už pár desítek let, a že za tu dobu má fabrika všechno vychytaný. Navíc jde o jednoduchý stroj, co nestojí raketu a je z něj cítít poctivost na sto honů daleko. Je tohle, co tě bere a chtěl bys to mít doma? Koneckonců ani po designové stránce to není žádná trága a vlastně můžu říct, že nevypadá vůbec špatně. Jasně, na zadek si z něj nekecnu a před kavárnou na něj holky balit nebudu, ale jeho příhradový rám, který dává prostor pokochat se dneska celkem vzácným véčkovým dvouválcem nebo vkusný přední světlo s decentní maskou či pěkné sedlo nevypadají věru zle. O výfuku, kyvce nebo blinkrech, co jsou velké, jako babičky televize, to už tolik neplatí a zrovna tak je pravda, že místo digitálního displeje bych si dokázal představit dva kulaté analogové budíky, to zase jo.

Tak jak Suzuki SV650X vypadá, tak i jede a absolutně nemůžu říct, že je to zastaralá motorka bez charakteru, co už nemůže nikoho oslovit. Fakt se nestydím přiznat, že mě bavila a připomněla mi „analogovou“ dobu před deseti, možná patnácti lety. Koneckonců, naordinovat esvéčku trošku lepší výfuk, byl by požitek z jízdy ještě o patro výš a vlastně by to nestálo ani moc peněz a úsilí. Suzuki SV650X na mě udělala dojem drobné čiperky, která padne do ruky až nečekaně rychle a zvykat jsem si musel jen na sportovně laděnou ergonomii. Že byla znát váha na ruce a jezdilo se ve sportovní předkloněné jízdní pozici, která zákonitě nemůže být extra pohodlnou? To mě přece překvapit nemohlo a s tím jsem do toho šel. Bylo neuvěřitelné, jak je esvéčko úzké v oblasti nádrže. To bylo tím důvodem, proč za jízdy dělá dojem lehké a obratné motorky, která se ovládá jedna radost a mohla by být přívětivou kámoškou i pro méně rozježděné kluky a holky.

Už jen proto, že motor s pětasedmdesáti koníky se neprezentoval neurvalým a ucukaným projevem, ale naopak krásně vyhlazeným průběhem, který si nechal líbit používání mezi třemi a pěti tisíci otáčky. Dvouválcovému véčku bylo celkem šumák, jestli jsem si to takhle na pohodu probublal městem, anebo se poflakoval po silničkách daleko od metropole. Teď to může vypadat, že s véčkem ze staré školy nebyla ani špetka zábavy, a to bych fakt nechtěl! Když jsem mu naložil a držel ho rozmotaný nad pěti tisíci, dostalo svezení úplně jiné grády. V esvéčku bouchly saze a tu ránu bylo na zakroucených okreskách o zábavu postaráno a mně konečně nahrbená jízdní pozice začala dávat smysl.

To se vlastně dalo říct o kafíčkovém esvéčku jako takovém, protože choutky pro svižné svezení mu nikdo nezapře. Samozřejmě, že nikdy nebude konkurovat ostřejším naháčům, jako jsou třeba Katana nebo snad GSX-S 1000, to dá rozum, ale rozparádit se umí slušně a pro svou cílovku to tak bohatě stačí. Opět jsem ocenil parádní ovladatelnost, jednoduché řízení a pocitově nízkou váhu. Ani jeho brzdy nebyly na draka, ale na rovinu, od předku bych chtěl víc a tím nemám na mysli dávkování, ale spíš rychlejší nástup a účinek. Dobře si pamatuju, že jsem byl spokojen s lineárním průběhem výkonu motoru a s hodně slušnými jízdními vlastnostmi, stejně jako s absencí nepříjemných vibrací. Pérování nebylo nijak přehnaně tvrdé, aby se s ním nedalo rozumně fungovat ve městě, ale naproti tomu fungovalo i při temperamentnějším sklouznutí po okreskách. 

Zkrátka Suzuki SV650X mě utvrdilo v tom, že platí za velice povedenou motorku ověřenou časem, která nepřichází s ničím extra novým, ale naopak těží ze své pověsti spolehlivé a jednoduché mašiny pro hodně široké spektrum motorkářů. Těžko říct, jak to mají ostatní, co se na něm svezli, ale mě esvéčko utvrdilo v tom, že jde o naháče, který se nemůže řadit mezi klasiky, ale spíš do skupinky neoretro. Bezesporu zaujme kluky i holky, kteří chtějí menší jednoduchou a univerzální motorku bez nejmodernějších technologií za velice zajímavé peníze. Je prostě normální a to v tom dobrém slova smyslu.

Moto Guzzi V7 Special: To není retro, to je klasik jako poleno

Když jsem dal z ruky SV650X a posadil se za řidítka Moto Guzzi V7 Special, svět se otočil vzhůru nohama. Okamžitě jsem měl pocit, že tuhle motorku Taloši vyrobili podle výkresů z osmdesátých let a pod tlakem euro norem doladili detaily, které si dnešní doba žádá. Ta motorka tak vypadá a dokonce tak i jezdí. Fakt že jo! Já myslím, že mi dáš za pravdu, alespoň co se vzhledu týče? Ty válce, co trčí pod parádní kovovou jednadvacetilitrovou nádrží musí uzemnit snad každého, drátěná kola, výfuky a pérování jak by smet. O klasických budících nebo kulatém světle ani nemluvě, protože tak to má u klasiky být.

Modrá barva mě nikdy moc nebrala, ale je fakt, že Speciálce sluší, tím spíš v kombinaci se stříbrnými a černými prvky. Zkrátka tohle je klasika, co se snoubí s italským designem čistých linií a jednoduchou přímočarou grafikou, která vychází ze starých Guzzin a má co říct i v této době. Kontrast při přesednutí ze Suzuki je obrovský a bez mučení přiznávám, že chviličku trvá, než člověk Guzzině přijde na chuť. Pochopitelně dost záleží, z jaké motorky na ni přesedá a jestli si k ní chce najít cestu nebo ne. A ptáš se proč? Ona to holka italská totiž nedá zadarmo, a pokud bys očekával vyhlazenou mašinu s vyžehleným podvozkem a temperamentním apetitem, dej od ni ruce pryč.

Když jsem vyrazil na stejný úsek, který jsem před tím drtil na esvéčku, okamžitě vzala sportovní nálada za své a začali se dít věci. Jenže na to jsem byl připraven a dá se říct, že jsem to Guzziny ve skrytu duše chtěl. Speciálka od prvního kilometru dávala jasně najevo, že to bude o pohodě, vychutnávání si véčkového motoru s úžasným gyroskopickým efektem a radování z věcí, které by leckomu u jiných motorek nemusely dvakrát vonět. Už jenom zařazení rychlostí doprovázené kovovou prdou nebo lehké vibrace na volnoběh o mnohém svědčí. Ale na druhou stranu, vibrace byly takové, jaké jsem od vé sedmičky chtěl a řazení s delším krokem netrpělo na nepřesnost a falešné kvalty, takže všechno cajku. Hůř jsem se rovnal s kontrolkami, které se čas od času bezdůvodně rozsvěcely a zase zhasínaly, protože to by mělo být u funglovky tip ťop. Jak pak má člověk věřit, že za pár let nebude muset jít drátek po drátku a s nervy v kýblu řešit nejrůznější záhady hlavolamu.

Stále mám v hlavě, jak vykružuju zatáčky a pod helmou mi cukají koutky. Guzzina si pode mnou žila svým životem, ale stoprocentně nemůžu říct, že by mě něco štvalo nebo bych snad měl problém, že ji budu muset do zatáčky přemlouvat a prosit na kolenou, aby zatáčela. Oproti Suzuki to holt chtělo ubrat v nasazení a do vinglů to posílat o nějakou tu pětku pomaleji, všechno dobře načasovat a pak tomu na výjezdu pěkně naložit. Tohle byla paráda a ten charakter véčkového dvouhrnku mám ještě dneska v živé paměti. Osmpade nebylo ostré na plynu jako břitva, to vůbec ne, ale oslnilo mě točivým momentem a krásným zátahem v poměrně nízkých otáčkách. Stačilo vzít na výjezdu za plyn a bráááp, se záchvěvem celé mašiny vypochodovat ze zatáčky ven. Pak už jen prásk a za výrazné zvukové kulisy tam ládovat další kvalty. Jaj, to mělo grády.

Vzpomínám na okamžiky, kdy jsem se začal rovnat s měkčím pérováním a každé brzdění znamenalo potápění předku a akcelerace naopak spínání k nebesům. Jenže ono to bylo zase v takové míře a podání, že mě to nijak neotravovalo, ba naopak dělalo mi to dobře. Nevím, jak dlouho to ve fabrice museli ladit, aby dokázali najit tu tenkou hranici mezi tím, kdy si ještě člověk vrní blahem a mumlá pod fousy „no to je žrádlo“ nebo naopak bručí „tak tohle už je trošku moc“. Co mi přišlo fajn, to bylo jednoduché řízení a moc příjemná ovladatelnost. Kombinace většího předního kola a moderního obutí v podobě pneumatik Dunlop Arrowmax StreetSmart se ukázala velice jako trefená a dobře fungující.

Musím říct, že svezení na Moto Guzzi V7 Special bylo příjemným zážitkem a parádně jsem si ho užil. Všechno se zklidnilo a já si plnými doušky vychutnával pohodové ježdění na motorce, která je jiná. Je jiná a to je na ni to hezké, protože umí člověku zahrát na city a alespoň na chvíli přibrzdit tu hektickou dobu všude okolo. Pokud tohle chceš, běž si ji vyzkoušet a udělej si obrázek sám. Za předpokladu, že se chceš trošku zklidnit a hledáš něco nového s odkazem na starou školu za velice slušné peníze, nejspíš ti Moto Guzzi V7 Special nasadí brouka do hlavy.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Tomáš Procházka (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 177 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE