Honda Gold Wing vs. Indian Challenger: Baggerová šlechta aneb Když chcete, aby to fakt jelo!

Baggery si v Evropě své místo pořád ještě tak trochu hledají, tady se stále zákazníci často rozhodují mezi klasickým cruiserem a velkým, kufry a plasty obaleným cesťákem. Přitom bagger dokáže být opravdu příjemným kompromisem a ještě k tomu přidává pořádný sex-appeal. Zejména v případě, že má nastavitelné plexi, protože jedna věc je cool vzhled a druhá, když na vás fouká. Jelikož se Gold Wing s Challengerem nacházejí na nejvyšších příčkách potravinového baggerového řetězce, touto fičurou samozřejmě disponují. Můžete jim i přidat na ochraně prostřednictvím vyšších plexi, různých deflektorů a krytů, stejně jako dokážete výrazně rozšířit jejich zavazadlové schopnosti - u Hondy tedy jen zadním nosičem, ale na Indiana se dělá i odnímatelný topcase. Zkrátka si z baggeru můžete udělat i cesťák, ale potom je samozřejmě otázkou, proč jste si cesťák nekoupili hned. U Hondy je to jasné, protože Gold Wing Tour vás pořád ještě vyjde o pěkných pár desítek tisíc dráž, a v případě Indianu je to zase o tom, že žádný jiný model nemá ten boží nový motor PowerPlus!

My jsme na test dostali naprosto sériová provedení, takže se budeme věnovat jim. Toto porovnání proběhlo již minulý rok, čili na obrázcích vidíte modely 2020, nicméně co se jízdních zážitků týče, je to úplně jedno. Gold Wing má pro letošek akorát jinou barvu, světle šedou s oranžovými prvky, která mu sice fakt sekne, ale není v ní takový drsňák jako v téhle matné černé s rudou, a druhou změnou jsou jiné, prý lepší reproduktory. To zrovna mě na motorce zajímá pramálo. Challenger prodělal pro letošek změnu jedinou, má přesunutý „oživovací“ čudlík zapalování na pravé řídítko a namísto něj je 12V zásuvka. A jiné jsou i barvy, ale tady si musíme říct jednu důležitou informaci - motorka, kterou vidíte na obrázcích, se v tomto barevném provedení u nás nikdy oficiálně neprodávala. Technicky totiž šlo o základní model Indian Challenger, jenž je v nabídce v USA, s výbavou následně doplněnou na úroveň verzí Dark Horse a Limited (tedy plnohodnotný Ride Command a šestiosá elektronika). U nás se nabízejí pouze zmíněné dvě vyšší verze, Dark Horse má všechno černé včetně výfuků a matnou černou nebo bronzovou na kapotážích, Limited je zase ten nablýskaný fešák s chromovaným kdečím dostupný v černé nebo červené metalíze.

První dojem

Pokud máte rádi klasický design, jaký reprezentuje třeba H-D Street Glide, to je takový etalon, anebo Indian Chieftain, potom byste si o tyhle dva über-baggery ani neopřeli kolo. Golďas i Challenger jsou totiž velká divočina, ovšem naprosto odpovídající výjimečné technice skryté uvnitř. Líbivější je určitě Gold Wing, ten už je tu v tomto zásadně modernizovaném provedení od roku 2018, a že se jedná o stroj japonský, z něj čiší všemi póry. Japonci se svého času neustále snažili kopírovat cruisery podle H-D, Zlaté křídlo si ale vždycky šlo svou cestou a platí to i pro tuto baggerovou verzi. Je to takový technokrat od pohledu, nikterak se vám nesnaží namluvit, že by na něm měla být tuna železa. Ne, plast a hliník, to jsou tady hlavní materiály. Vlastně má svým designem snad blíž k supersportům než cruiserům, třeba s tou přední kapotáží vybavenou dvojicí šikmých LED světlometů, která jde dolů k motoru, jenž také s klasickými baggery nemá nic společného. Ale u Golďase je to klasika - plochý šestiválec. A i když má přední kolo větší než zadní (18” vs. 16”), ani to není vidět. Honda jde zkrátka svou unikátní cestou.

Ale on ani Challenger není žádná baggerová tuctovka. Étosu své kategorie sice odpovídá více, ovšem z řady výrazným způsobem vystupuje designem kapoty. Ta může trochu připomínat Road Glide od Harleye, také takový kus peřiňáku namontovaný napevno k rámu, akorát světla jsou tady ještě kontroverznější než u „glajdy“. Jenomže já se Indianu vůbec nedivím, tahle motorka je opravdu něco jiného, než ostatní baggery. Ona ta USD vidlice, dole s namontovanými monoblokovými brzdiči Brembo, tady není pro nic za nic a motor se ani nesnaží hrát si na nějaké chlazení vzduchem. Jak je výjimečný uvnitř, takový musí být i zvenčí. To mají s Gold Wingem společné.

Jak se na nich sedí

Oba stroje nabízejí velice komfortní, nicméně zcela rozdílné sezení. Challenger je v tomto klasický cruiser - nízké křesílko, k řidiči natažená široká trubková řídítka, nohy vpředu na mohutných plošinách. Prckové mého typu hned vědí, že tady se počítalo s americkým svalovcem za řídítky, hlavně když zvedáte motorku ze stojánku. Uf! Ta krabice před řídítky teda dokáže potrápit. Co ovšem při manévrování na místě oceňuji, je nizoučké sedátko. Sice Indian váží jako tucet bizonů, ale na místě si dokážete všechno bez problémů “odťapat”.

To u Gold Wingu jsem byl při posunování v garáži nebo při focení vždycky rád, že má zpátečku. A vlastně i ten mód chůze, kdy si motorku dopředu nebo dozadu “postrkujete” prostřednictvím tlačítek automatického řazení. V papírových hodnotách vidíte, že jeho sedlo je o značných 7 cm výš, ale pocitově je ten rozdíl ještě výraznější. Golďas fakt není nízká motorka, zejména když jeho sedlo je tak široké. Nohy máte podstatně blíže k tělu na normálních stupačkách, ruce trochu níž na plošších řídítkách na hliníkových odlitcích. Pocitově je však Honda lehčí o víc než těch 11 kg, což je dané nízkým těžištěm plochého motoru a nádrží umístěnou mezi ním a sedlem. I tak ale musíte při zvedání ze stojánku pořádně zabrat, jako u Indianu.

Ochrana proti povětří

Na baggery velice slušná v obou případech. Challenger má tu obrovskou kapotáž kolem řídítek a navíc sedíte výrazně níž než na Hondě, takže plexi máte i v té nižší poloze výš. Vlastně máte pocit, jako byste se koukali z okna obýváku. Plexi se zvedá čudlíkem na pravé rukojeti, rozsah není velký, ale stačí. Nohy jsou zcela nechráněné, pokud to nemáte rádi, Indian vám rád nabídne doplňkové “revmaplechy”.

Elektrické štelování pléga nabízí i Honda, tentokráte z levého řídítka, což mi vyhovuje víc, a má i větší rozsah. A musím říct, že na mých 174 cm poskytuje její plexi ochranu naprosto dostatečnou. Když jej ale sundáte dolů, máte takový vzdušnější pocit než na Indianu. Za plískanic si kolena schováte za kapotáž, boty za motor a vůbec bych řekl, že je na palubě o fous větší klid.

Uživatelské rozhraní

Bezklíčková zapalování, přístrojové desky s dvojicí kruhových přístrojů a velkými TFT displeji s infotainmenty včetně navigací a propojení s telefony (Honda má Apple CarPlay a Android Auto, Indian jenom Apple CarPlay), ovladače na řídítkách přeplněné čudlíky, to mají oba konkurenti společné. Opět se ale liší provedení. Honda je taková více automobilová, s přístrojovkou ukrytou pod plexi, technokraticky působícími ovladači na řídítkách a konzolí s rychlými volbami nad krkem řízení. Její infotainment mi přijde o fous jednodušší a svižnější, ale úplně hvězdný není.

Indian zase působí klasičtějším dojmem, ovladače jsou festovní a displej systému Ride Command dokonce můžete dokonce ovládat dotykově, přičemž si můžete nastavovat různé obrazovky, přetahovat widgety... Prostě jako na mobilu. Zajímavě je řešené otevírání nádrží: u Hondy z úložné přihrádky, u Indianu samostatným, poměrně schovaným tlačítkem v kapotáži.

Úložné prostory

Pokud s sebou rádi taháte spoustu věcí, bude vaším vítězem Indian. Ne o moc, ale jeho kufry jsou praktičtější, odklápíte vrchní víka a dáváte do nich věci shora. Taky bych řekl, že toho pojmou víc. A i když na nich jsou shora zámky na klíč, zamknout/odemknout se dají i dálkově z „šému“ nebo z kapoty vedle čudlíku nádrže. U Hondy jsou kufry součástní stroje s otevíracími bočními víky a je veřejně známou věcí, že u Gold Wingu nejsou zrovna nejprostornější. Z pneumatických vzpěr ale máte takový luxusní pocit. Tady je otevírání čistě elektrické malými čtvercovými tlačítky vedle sedla spolujezdce.

Přihrádky v prostoru pro řidiče mají Honda i Indian dvě, každý však jinde. Na Challengeru najdete obě symetricky v přední kapotě pod reproduktory a jsou docela prostorné (v pravé je USB kabel), bohužel ani jedna není zamykací. Na Hondě máte jednu přihrádku za konzolí před otvorem nádrže a i tady máte USB připojení (a molitan, aby se vám telefon neomlátil), druhá je potom vpravo před holení v boční kapotáži. A ta se zamyká.

Jak se na nich jede

Konstrukcí podvozku není ani jeden z konkurentů typickým baggerem, postaveným z běžného cruiseru. Jak Honda, tak Indian totiž na svůj rám používají hliník. Honda má dokonce dvojitou páteřovou konstrukci. A taky letmo uložené zadní kolo, kardan a vepředu paralelogramové zavěšení namísto teleskopické vidlice! Prostě všechno jinak, než je v kraji zvykem, ale nijak to nebije do očí. A hlavně to neskutečně dobře funguje. Ne že bychom na to tedy od Gold Wingu nebyli zvyklí, hlavně od okamžiku, kdy přišla počátkem milénia první osmnáctistovka s hliníkovým rámem, ale tenhle bagger je zase něco jiného. Za jízdy tak lehký, tak přesný! Žádný cruiser se nikdy takhle dobře nevodil, a za tím si stojím. Jenže on Gold Wing vlastně není tak úplně cruiser, že.

Ačkoli proti verzi Tour postrádá bagger elektronicky nastavitelné odpružení a jedinou možností, jak s podvozkem něco udělat, je pokusit se poladit si předpětí hydraulickým kolečkem ukrytým v kapotáži (přístup horší než k vakcínám), nemám pocit, žeby to bylo nutné. Golďas fungoval skvěle pod mou ultralight hmotností, stejně jako pod Lukášovou českou postavou. Jasně, ta motorka váží přes 360 kilo, je delší než Indian, ale s tím nízkým těžištěm, skvělou geometrií a dobře zvoleným obutím je to prostě neuvěřitelně rychlá a stabilní zbraň do zatáček všeho druhu. Kdo nezažil, nepochopí.

Challenger je podvozkově velmi dobrý, ale nikterak zásadně nevybočuje z mezí své třídy. Prostě velká těžká americká motorka s nízkým sezením. Škoda, že naše testovačka neměla obutí právě v nejlepší kondici, špatně sjeté pneumatiky poznáte na každé motorce a na takhle těžké zejména. Ale i v rámci toho se s Challengerem dalo jet hodně svižně a celou dobu jsem si říkal, jaké by to asi bylo na nové sadě. Všechny ohlasy ze zahraničí na chování podvozku Challengera byly jenom pozitivní.

Však také je hardwarová výbava Challengeru špičková, vzadu tlumič Fox, vpředu již zmiňovaná obrácená vidlice, na cruiser hodně vysoké zdvihy spíš jak z naháče, vpředu sice o palec větší kolo než na Hondě, ale vzadu užší guma, která se vám odvděčí snadnější ovladatelností... A pokud od amerického železa očekáváte, že jízda bude i trochu o tom zápasu se strojem, Challenger vám tohle splní. Taky moc pěkně brzdí, nicméně na šestipístky Hondy to nemá.

Motory, nebo spíš atomové reaktory?

Konečně! Tohle je přeci ta kapitola, na kterou všichni čekáte. Ale že jsem vás napínal, co... Osmnáct set kubíků, kolem 120 koní a 170 newtonmetrů, svými parametry si jsou Challenger s Golďasem neuvěřitelně blízcí. Jenomže ten první je dvouválec a druhý šestiválec, navíc s automatem, a jízdní projev je každý z jiného vesmíru.

O motoru nového Gold Wingu už jsme toho napsali spoustu. Ale zážitek je to pokaždé. Plochý šestiválec běží naprosto hlaďoučce, ale už na volnoběh zní slušně řečeno nenaloženě, a když mu dáte plyn, řve a prská jak sportovní auto. Vytočte Golďase do maxima a budou se vám ježit chlupy na zádech, to vám garantuji. Šestiválec se vytáčí lehce a svižně, bez vibrací, jak turbína. Nádhera.

V České republice si můžete Golďase pořídit jen a pouze se sedmistupňovým automatem DCT, ale plakat kvůli tomu nemusíte, za mě je to jednoznačná volba. Jeho naladění se Hondě fakt povedlo, k téhle motorce sedí jako ulitý i tak nějak “mentálně”. Režim řazení se mění podle toho, jaký máte zvolený motorový mód, nejvíce času strávíte jednoznačně na Tour, ale do zatáčkových úseků si dejte Sport a nestačíte se divit, čeho je už tak svižný Golďas ještě schopen!

Jak se chová Gold Wing, jsem věděl dopředu. Ovšem na Challengera jsem byl vyloženě zvědavý, protože Indian s jeho novým motorem PowerPlus dělal velké haló a ty parametry jsou na vé-dvojku prostě obdivuhodné. Hlavně ten výkon, o čtvrtinu až třetinu vyšší, než je v téhle třídě zvykem, přičemž krouťák je taky spíš nadstandardní. Šestiválec je super, ale sakra pořádná V2 taky není k zahození... Že vás čekají nadmíru intenzivní zážitky, poznáte už po nastartování. Co mě potěšilo hned, byla reakce na plyn, proti předloňskému Chieftainu výrazně příjemnější a bez škubání. Z trojice motorových módů jsem začal na tom standardním, ale ten je odspodu tak tupý a vláčný, že jsem měl občas pocit, že mi snad při rozjezdu motor chcípne, tak jsem záhy přešel na režim sportovní, a na tom už jsem vydržel. Takový lehce elektronický pocit tam sice je, ale není otravný, motor neškube a jeho ovládání je velice přímé. Čímž se dostávám konečně k tomu, jak Challenger jede. No ty kráso...

Tohle je klenot mezi cruiserovými motory V2. Hrozně, hrozně moc mi připomíná osmnáctkové Intrudery od Suzuki tím, s jakou naléhavostí se bez slitování žene vpřed. Vyjíždíte z vesnice, máte zařazenou čtyřku, otáčky kdesi ve sklepě, dáte plyn - a v tu chvíli vás zezadu nakopne hustě nas*aná tažná kobyla a vy jste najednou úplně někde jinde. Sledovat ručičky tachometru a otáčkoměru v jejich soutěži o to, která se praští o doraz dřív, je prostě fascinující (čímž neříkám, že mě Indian svým degresivním cejchováním tachometru nerozčiluje), ale ještě větším zážitkem je, když máte prostor si ten zátah vychutnat hezky od začátku do konce. Do toho pěkná zvuková kulisa, slušné řazení... Za mě nejlepší cruiserový dvouválec, na kterém jsem kdy jel.

Fůra zážitků za fůru peněz

Honda Gold Wing i Indian Challenger patří mezi to nejlepší, co si v kategorii baggerů můžete v sériové produkci koupit. Oba však nabízejí naprosto odlišné zážitky. Gold Wing přiváží japonskou dokonalost a preciznost. Nesnaží se zapadnout mezi ostatní baggery, protože ví, že se mu to s tím jeho motorem stejně nikdy nemůže podařit, a tak místo toho ještě dále pěstuje svou odlišnost. Ať už jde o vnější vzhled, konstrukci nebo automatickou převodovku. Za 710 tisíc je to mezi baggery vlastně docela láce, Street Glide i Road Glide od orla z Milwaukee jsou ještě o půl sta dražší, za Chieftaina si Indian řekne 830 tisíc a za Challengera...

Osm set padesát. Sakra to je raketa. Ovšem on Challenger vážně není jen dalším z mnoha, a když si vezmu, že stojí akorát o dvacku víc než Chieftain... Tahle motorka v poladěné formě celkem suverénně vyhrála loni premiérový závod baggerů, který se jel na závodním okurhu Laguna Seca, známým z MotoGP a WSBK, a Indian mu teď v Americe dělá docela odvážné promo - půjčí vám na otestování Challengera s motorem s vačkami PowerPlus Stage 2 a zároveň s ním také leadera této kategorie H-D Road Glide s agregátem vybaveným kitem Screamin’ Eagle Stage II, abyste si sami udělali obrázek. Řekl bych, že v okolí nezůstane jediná silnice bez černých čar od ztrápených zadních pneumatik!

 

Informace o redaktorovi

Jan Rameš (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 174 cm
Lukáš Růžička (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 182 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Honza Zajíček - (Odebírat články autora)
Honza Fuka - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

Který model byste si vybrali vy?

1. Honda GL1800 GoldWing
   Hlasováno: 125x
2. Indian Challenger
   Hlasováno: 55x

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE