ktm_duke_890gp




Souboj motorů: Triumph Rocket 3 GT vs. Harley-Davidson Low Rider ST

Písmena M, O, T, O, R mají ve slově motorka jasnou dominanci. Motorky jsou zkrátka hlavně o motorech a pro dnešní den jsme si řekli, když už, tak už. Větší motory ve velkosériové produkci nenajdete. Bude ovšem oba stroje spojovat ještě něco jiného, než obrovský agregát, nebo bude každý úplně jiný?

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

Mohli jsme proti Harleyi postavit tradičního soka s véčkovým motorem, zajímavější nám ale přišlo porovnat dvě odlišné koncepce. Navíc taky hledejte přímou konkurenci pro Rocketa... Tři válce s objemem 2,5 litru, to jinde nenajdete. Obě motorky jsou ale z kategorie powercruiser, obě jsou lehce laděné do cestovna s kufry, i když jedna je má za příplatek, takže by to nakonec mohlo dávat smysl. Navíc nás strašně zajímá, co vyznavačům úplně jiných motorek tihle siláci nabídnou, budeme se na nich bavit? Já (Zajoch) nejdřív pořádně provětrám Low Rider ST, Vláďa se potom pořádně sveze na Rocketu 3 GT a každý samozřejmě také „tu svoji“ porovná s konkurentem. Tak pojďme na to!

Jak tady Low Rider ST vypadá jako takový droboučký chudáček! :) 

Tenhle Harley není pro starý. Tak by se dal parafrázovat název filmu s Javierem Bardemem v hlavní roli. Často se o strojích z Milwaukee říká, že k nim musíte dozrát, dospět, že to je ta motorka „na důchod“. Přijde vám ale, že ti kluci na videích ze západního pobřeží USA jsou nějačí pantátové v bačkorách, co se těší na klid a nohy v teple? Nene, to je divoké mládí v koncentrované americké podobě, protože kde jinde by lidi napadlo vybrat si na jezdění po zadním a divočení v ulicích zrovna Harley-Davidson. Jestli vás nic podobného zatím na sociálních sítích nepotkalo, nebo je vůbec neprovozujete (upřímně gratuluji), tak vězte, že tohle je teď velká móda. A to dokonce taková, že na ni reagují největší výrobci amerického železa a jeden jako druhý představují motorky inspirované tímto stylem. Teda jeden odkazuje spíš na směr Club Style (Indian Scout Rogue), druhý na styl West Coast, pro mě, jako neortodoxního fanouška, jsou obě motorky s podobným duchem. Jsou to zkrátka ty drsňácké, desperátské motorky, které tu nejsou od cruisování krajinou v režimu kadle-kadle. Místo toho se do toho dokáží pořádně obout a vypouštět při tom hromadu emocí všemi směry.

Vpředu kapota, kufry pověšené výhružně vysoko, už tohle o něčem vypovídá

Styl, image, cool look, odkaz, tradice, říkejte tomu, jak chcete, ale všechno jsou to věci, na které H-D hodně sází. Vlastně by bez toho tady teď dost možná ani nebyl. A teda nevím jak vy, kdo jste se někdy na Harykovi svezl, ale na mě to funguje. Někdy víc, někdy míň, ale prostě když sedám na velké H-D, nějak to na mě dýchne. Asi jsem zmasírovanej, ale něco na tom velkém železe je. Nemusím ho kvůli tomu mít hned v garáži, to ne, ale pocit je to speciální. Že jsem profík a měl bych se od toho oprostit? Máte pravdu a uvidíte, že to nebude jenom chválení a růžová pohádka, zároveň si ale myslím, že k téhle třídě motorek to patří, profík-neprofík. Buď to na vás funguje, musíte mít H-D, nebo jste imunní a můžete si v klidu koupit jedenáctku Rebela (a klidně obě, i tu od Hondy i tu od Havlíčkova Brodu). Ten můj outcomming zakončím přiznáním, že tady to zafungovalo dvojnásob. Tohle je kategorie přímo pro mě – lehký, sportovní, výkonný, samozřejmě vše v rámci světa Harley-Davidson.

Chvilka rebelství na louce...

Řečí čísel to znamená, že Low Rider má největší motor v řadě Softail, tedy té „opravdové“, kde najdeme ještě klasická dvouválcová vzduchem a olejem chlazená „ohávéčka“. Na jeho otevřeném vzduchovém filtru se tkví číslice 117 označující objem v krychlových palcích, nám víc řekne číslovka 1923, tomu už rozumíme. Dvouválec s necelým dvoulitrem objemu, to vypadá na pořádnou zábavu, tím spíš, když se o ní má postarat hned 168 Nm v 3500 otáčkách. „Pouhých“ 105 koní se potom nemusí zdát moc, jenže o čistý tabulkový výkon tady nikdy nešlo, vždyť ještě nedávno ho Harley ani neudával. A vůbec, tady je to úplně jedno, tady hlavně platí, že mám to nejvíc! Kdo chce nejobjemnější motor H-D v rozumném balení, má na výběr ze dvou směrů – decentnější Low Rider S, nebo testovaný Low Rider ST.

Motor je pastva pro oči...

Model ST vlastně není nic jiného, než „S“portovní Low Rider doplněný o „T“ouringové díly. Buď se do té siluety s nízkými sportovními kufry a retro kapotou zamilujete, nebo jdete dál. Já jsem ta první skupina, z těch dvou bych zvolil nové ST a ještě bych dostal navrch porci praktických schopností. Dvojice kufrů prostorem úplně nehýří, integrálku do nich nedáte, ale v jednom se do nich sbalíte na týden, možná i na déle. Záleží, jak moc ortodoxní jste. :-) Přední kapota je samozřejmě na první pohled hlavně designový prvek, který odkazuje na starou FXRT Sport Glide z počátku osmdesátých let. Na pohled druhý je i praktická a vlastně v tomhle pojetí dokonalá. Určitým způsobem rozráží vzduch, takže při cestování pomůže odklánět vítr, hmyz, déšť, sníh, přitom ale skrz ní prochází dostatek vzduchu, abyste cítili vítr ve vlasech a mohli si vyvětrat podpaží. Je to takový příjemný lehký vánek i ve vysokých rychlostech, kdy už mi jde dost vzduchu na vrch přilby, kde mám větrání, zároveň přes kapotu dobře vidím a nějaké turbulence? Tak ty budou trápit spíš jezdce menšího vzrůstu v dálničních nadlimitních rychlostech.

Z některých úhlů je to horší, z jiných lepší,  ale i podle množství mrtvol kapotáž funguje

Všechno by to bylo krásné, kdyby... Kdyby se dala motorka řídit, aniž byste na ní museli sedět. Nebo kdyby se dalo řídit se zavřenýma očima. Nebo kdybyste se mohli koukat jenom přes tu kapotu. Nebo jenom do úrovně řídítek. Nebo kdyby někdo v Americe zázrakem dostal cit pro detail a dokázal tu kapotu přidělat nějakým lidským vkusným způsobem, hodným motorky s cenovkou přesahující půl milionu korun. Jenže tohle v Americe prostě neřeší, tam je důležitější železo a svaly. Jenže zatímco u jiných modelů jsou takové kopance někde schované, tady to máte vlastně přímo na očích a nemine den v sedle, abyste se na to nepodívali. Čtyři kusy černé pásoviny ledabyle svařené k sobě a korunu tomu dávají ty obří stříbrné šrouby. Smutné je, že když kouknete o kus dál za krk řízení, tak na rámu najdete stejně svítící šrouby, a co hůř, na testované motorce byl svar na rámu takový, že by se za něj možná styděli i kluci na učňáku. A tady se přitom remcá u svarů indické Jawy za „kilopade“. Ještě smutnější na tom všem je fakt, že o kus výš jsou krásné brýle, víčka předních vidlí, luxusně vypadá i pás na nádrži, ten otevřený filtr… Někde to zkrátka jde, jinde ne. Koupí H-D to prostě nekončí, k němu patří ještě hromada tlustých katalogů, kde se bude ještě utrácet. Takže těch cca 550 000 Kč berte jako cenu orientační.

Stejně jako celá Amerika je i FXLR ST plné kontrastů, to nahoře ale na prémiovku nepatří...

Pokud ale Harley milujete na tolik, že se přes tohle dokážete přenést, gratuluji. Budete se náramně bavit! Jak já se bavil! To takhle musím jet přes Prahu a prší. Normálně by to nebyl žádný extra zážitek, jenže tenhle grázlík mi pořád našeptává, takže když je prostor, líznu na dvojku spojku a užívám si protáčení zadního kola a driftování. Není to žádná důležitá zpráva, ale dost vypovídá o jeho charakteru. Už jak jsem na něj poprvé sednul, cítil jsem se drsně a chuligánsky. Se slušnou lehkostí jsem se prodral městem, na semaforech vždycky první a na zelenou vypálit k dalším světlům. Milwaukee Eight zavrčí, nízká motorka vypálí a mně se oči rozzáří. Strašně zajímavý na tom všem je, že jsem přitom od centrály českého H-D projel asi tak šest zatáček a tři křižovatky. Tak rychle jsem si na Low Ridera zvyknul. Hodně mě to překvapilo, že motorka tak svérázného výrobce mi do ruky padla tak rychle.

Dobrá zpráva ale taky je, že to je pořád dostatečně svérázný bike. Už jen se na něj poskládat, to je něco pro člověka, co jezdí většinou naháče, sporťáky, sem tam nějaký adventure bike... Ale ono to v tomhle případě bude překvapení i pro leckterého milovníka dlouhých vidlí. Ruce jsou nahoře na nijak přehnaně širokých řídítkách, pro mě bych řekl tak akorát, zadek si hoví na parádním sedle s velkou opěrkou a nohy jsou ani ne pod vámi, ani ne před vámi, ale přesně mezi, navíc jsou stupačky dost vysoko. Kdyby se člověk malinko nepředkláněl k řídítkům, byl by to pravoúhlý posez jak v obecné škole. Protože takhle bohužel moc často nesedím, záda se po několika hodinách ozývají, ale to chce zvyk. Vyšší týpci by k tomu možná ocenili vyšší sedlo, protože úhel v kyčlích je možná zbytečně velký a pocitově má člověk dost kolena pod bradou. Pozitivní naopak je, že ten stylový filtr tu vůbec nevadí, jen kdybyste chtěli vymýšlet nějaké předkopy, tak se na ně budete dostávat hůř. Celkově ale hodnotím ergonomii pozitivně, po zvyknutí je pohodlná a hlavně se v ní motorka dobře ovládá.

Že to bude při výletním tempu samozřejmé, o tom se moc bavit nemusíme. Ono je to dobré ale i při ostřejším svezení. Motor dole dupe, tahá, potom vrčí, drnčí, křičí (vážně, v otáčkách má moc hezký zvuk), navíc k tomu správně vibruje. Na brzdách přichází první moc příjemné překvapení, protože tohle fakt brzdí. Doby nebrzdící masy železa jsou definitivně pryč, tady stačí dva prsty na páčce a Low Rider kotví, jak se sluší a patří. Dvojice kotoučů se čtyřpístkovými třmeny odvádí skvělou práci a že na masivní nenastavitelné páčce není tolik citu jako na konvenční sportovní konkurenci? Vůbec mi to tady nevadí. Zadní brzda tu je díky super předku spíš do počtu, tím spíš, že na ni musím pořádně dupnout, aby se něco začalo dít. Celkově brzdy pochvala. Další překvapení a plusové body míří k ovladatelnosti. Před zatáčkou se podívám a jedu tam. Jo, je tady 327 kilo živé váhy, je to dlouhý jak týden před výplatou, ale přes to všechno to funguje čitelně. Nemusím dva kilometry před zatáčkou přemýšlet, jestli teda to mám projet pod plynem, nebo bez plynu, jestli tahat za řídítka, lámat to pod sebe, ne, tenhle Harley jede naprosto konvenčně, čitelně, automaticky a relativně rychle, protože se nestydí naklonit. S nějakou tou rezervou v hlavě mi docela trvalo, než jsem si poprvé štrejchnul stupačkou. Nijak jsem to nehrotil, ale jel svižně a místa bylo dost. Hodně vtipný je, jak tenhle Haryk umí na asfaltu malovat tlusté černé čáry. Tohle se většinou daří na nějakém superbiku nebo hypernaháči na výjezdu pod plynem, jenže Low Rider to umí namalovat stupačkou. Nejdřív jde totiž na zem guma a až potom po nějaké chvíli se teda ozve hlásič. Ohromná zábava.

Trochu se to přitom samozřejmě pohupuje, ale nic, co by člověka vyvedlo z míry. Podvozek šlape, hlavně zadek se mi líbí. I na rozbitém asfaltu na výjezdu pěkně pracoval, ale tak co by ne, když tady s výmoly bojuje přes tři sta kilogramů, to asi motorku jen tak něco nerozhodí. Ale je fajn, že se nijak nevlní, nekroutí a taky že nedrncá. Fakt, úroveň tlumení je vysoká. Až v nějakých vyšších rychlostech na dost rozbité silnici je cítit, že vidlice trochu nestíhá, drncá, možná i odskakuje, ale nemyslím, že by to někoho mělo trápit. Tenhle sportovec je pohodlný a fakt si může říkat sportovec, protože je překvapivě rychlý. Hlavní show je ale jako vždy o motoru. Tohle není motor postavený na poklidné cruisování krajinou, i když to teda taky umí. Pětka, lehce přes 2000 otáček, osmdesát, klídek, pohoda, panoramata, pane doktore, vy jste se zase kochal. Ne, není to úplný pecivál, co bude dělat puf-puf a bude vás postrkovat těsně nad volnoběhem, chce aspoň lehounce přes ty dvě tisícovky otáček, aby to byla pohoda. Přitom už tady se po otočení pravačkou rozlévají skrz stroj ty správně vibrace, pak se začne motor nadechovat, aby si rád zařval. Po 4000 otáčkách, kdy už prošel vrchol krouťáku, maličko začne pocitově vadnout, ale bez protestů se hrne až ke všem těm 105 kobylám, které čekají v 5020 otáčkách. Je to radost, podržet Haryka a nechat ho zazpívat, už jen proto, že se to od něj prostě tak nějak nečeká.

Jasně, když jezdím Japonce, Itala, Angličanku nebo dokonce některou z německy mluvících holek, bude mít tohle ke sportu daleko. Pořád to má 327 kilo, motor nic netočí, klepe se, řazení je dlouhé a vydává to typické „klonk“… Jenže tohle je jiný svět, který buď přijmete, nebo jdete o dům dál. Pokud je tenhle svět váš, je to sportovní až až. Hlavně je to ale pořád ten pravý H-D svět. Svět, kde sednete na motorku a ona na vás dýchne. Má svůj charakter, díky kterému vám o kousek narostou svaly a objeví se na ruce kérka, kterou jste tam nikdy dřív neměli. Tenhle svět buď milujete, a to se vším, co k tomu patří, včetně prémiové ceny za některé neprémiové detaily, nebo ne. A jak v něm figuruje Low Rider ST? Toho jsem si překřtil na „touringa pro mladé hubené kluky, jako jsem já“.

Nakonec jsem si ten týden s černým desperátem užil, a to dost

To Triumph, na kterém přijel Vláďa, ten je z úplně jiného těsta. Tady z každého detailu vidíte, za co jste utratili hromadu svých peněz. Každý šroubek, držáček, opěrka, podpěra, víčko, všechno je tady do detailu vymazlené a krásné. Těžko hledat větší kontrast než Harley-Davidson a Triumph. Vážně pastva pro oči, navíc Triumph nikde na švestkách nenachytáte. Centrem všeho je samozřejmě ten obrovský monolit o objemu 2500 cm3. Krásná věc, ze které jde obrovský respekt. Je přitom paradoxní, že je natankovaná o sedm kilogramů lehčí než kolega z USA. Váhová úspora 40 kilogramů oproti původnímu Rocketu je fascinující a skvěle ukazuje, kam až došel dnešní vývoj. Ukazuje to také elektronická výbava, kde nechybí vůbec nic. Teda chybí, v základu není oboustranný quickshifter, ale jinak tu je kompletní náklonová elektronika, dokonce i asistent pro rozjezd v kopci, konektivita, pěkný čitelný TFT displej s možností přizpůsobení sklonu. Takhle nějak by to dnes mělo vypadat, ještě lepší ale je, jak to všechno funguje jako celek.

Mrkněte na stupačku s pedálem brzdy a vzpomeňte si, co tam má H-D

První usednutí pro mě bylo maličko komické. Zvyklý na drsnou pózu z Milwaukee si najednou připadám jak sám Narcis Podsedníček, tedy legendární tovární jezdec naší ambiciózní značky Laurin & Klement. Řídítka jsou tu hodně blízko u výrazně vzpřímeného těla, navíc mají konce zalomené směrem k jezdci, nohy napoprvé těžko hledají své místo, prostě feeling hodně staré motorky. O to větší paradox, že mi mezi nohami bije motor o objemu, který si asi naši pionýři motocyklismu nepředstavovali ani v nejdivočejších snech. A že k tomu v té době měli dostupnou všelijakou medikaci. Po nastartování je to také pravý opak Haryka, tady hučí vyrovnaná elektrárna s pravidelným chodem, spojka i řazení jde precizně, elektronický plyn také a celé se to dává se samozřejmostí a neurvalou elegancí do pohybu. Jestli jsou si motorky v něčem podobné, tak je to rychlost adaptace. Ani tady mi zvyknout si netrvalo déle než projetí jednoho městečka a několika zatáček, možná to tady bylo dokonce ještě jednodušší. Inu, Brit s vychováním. Jenže zdvořilostní fráze berou za své hned po prvním otočení plynu, kdy se poklidný čajový dýchánek změní v koncert Sex Pistols. Dvouapůllitr, 167 koní a hlavně masivních 221 Nm už ve 4000 otáčkách, to jsou hodně pádné argumenty. Nedělám si iluze, že se na kolo plný výkon dostane často, určitě to elektronika krotí, co může, ale i tak je to strhující a za celou tu dobu, kdy jsem Rocketa 3 mohl ochutnat, jsem se toho nemohl nabažit. Neuvěřitelný tah lokomotivy od nejnižších pater s naprosto neuvěřitelnou chutí po otáčkách. Maximum výkonu v 6000 otáčkách, to sice není žádný vesmír, ale uvědomte si, že ty tři písty musí mít průměr jak hlavička čerstvě narozeného dítěte.

Zdání klame, tohle nemusí být jen o pohodě

Každé brutální otočení plynem je doprovázené charakterisktickým vyhoupnutím zadku do vzduchu, s touhle porcí krouťáku se ta reakce kardanu už chytá dost těžko, a vyloženě brutální je i zvuková kulisa. Nemůže se rozhodnout, jestli je to spíš řadový šestiválec BMW nebo boxer Porsche, asi to bude něco mezi, každopádně to je úžasné a s tím tahem, jaký tenhle obřík předvádí, to je neskutečný zážitek. Vlastně mi chvílemi ten zvuk přijde možná až moc přehnaný. On Rocket totiž sice krásně zabublá při ubrání plynu, ale zatímco některé motorky bublají občas, Rocket snad pokaždé a koncovka je přímo pod vámi, takže si dokážu představit, jak mi to na nějakém delším tripu leze na nervy. Naprosto šílený je dát té motorce pořádně napít na výjezdu z dvojkového vinglu. Normálně tady bliká kontrola trakce a motorka při řazení pod plynem vrtí zadkem, skoro jak kdybych seděl na Panigale. Blázinec!

Ty roury vedou snad ze samotného pekla

No dobře, vrátíme se zpátky na serióznější notu – ta motorka je dokonalá. Všechno na ní funguje přesně tak, jak by mělo. Brzdy jsou té nejvyšší sériové specifikace a na jejich používání vám stačí jeden prst. Flekují okamžitě s ohromnou silou, zpomalení je stejně působivé jako zrychlení. Může za to i spojený brzdový systém, kdy zmáčknete předek a elektronika připojí zadek, nejlepší na tom ale je, že o tom vůbec nevíte. Celkově je tady elektronika nastavená tak, že je to pomocník a ne pán, v 90 % situací o ní nevíte, a tak by to mělo být. Pořád je tady skvělý pocit, že vládcem motorky jste vy a že ji řídíte opravdu jen a jen vy. Samotné řízení mimochodem nedá překvapivě žádnou práci. Triumph je vyhlášený vytříbenou ovladatelností svých motorek a Rocket 3 není výjimkou ani s těmi svými obrovskými bambulemi v místě, kde běžně bývají pneumatiky. Opět berte v úvahu, o jakou motorku jde, ale ani zde se člověk před zatáčkou nemusí s motorkou nijak výrazně prát a přicházet jí na kloub. Podvozek je sportovně tužší, logicky také drncavější než u Harleye, zase ale víc víte, na čem jste. Jediné, co vás bude limitovat, je ta odpočinková pozice, kdy mi stupačky při kontaktu s asfaltem sundávaly nohy dolů. Kdo je ale pako jako já, ten spíš půjde po sportovním R, které má stupačky o dost blíž k jezdci. Cestovní pozice je každopádně krásně pohodlná, až si po vracení stroje trochu zoufám, že si na Low Rideru musím zase tak lámat kolena a nemůžu si ty nohy natáhnout. Smůla, na Triumphu už Vláďa mizí v dáli, aby vám v další kapitole mohl přinést jeho důkladný test.

Brembo Stylema je sázka na jistotu, ať je najdete na jakémkoli stroji

Na obou motorkách je jízda obrovským zážitkem, v obou případech ale dost rozdílným. Ať si ortodoxní Harleyáci klidně říkají, že ty nové stroje už nejsou, co bývaly, podle mě to tam ale pořád je. I dnes je to svérázný živočich s řekněme generačním odstupem. Triumph je upřímně o generaci dál a objektivně si troufnu říct, že je o těch cca 100 000 Kč lepší. Je dokonalý, charismatický a má všechno, co od moderního cruiseru chcete. Ale chcete to zrovna takhle? Když teď nad nimi na závěr přemýšlím, shrnul bych je takhle – Low Rider ST bude ideální pro potetovanýho borce, alespoň duší, co bude tak trochu bohém a rocker, zatímco u Rocketa 3 GT si dovedu představit, že pro něj přijde vrcholně postavený manažer v obleku a brýlích bez rámečků. Ale znáte to, jak je to s tím škatulkováním…

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Honza Zajíček (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 183 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

H-D Low Rider ST
+ Aura H-D a charizma
+ Pohodlí na podvozku
+ Velký motor 117"


- Pozice nohou při delších cestách
- Místy dílenské zpracování


Který model byste si vybrali vy?

  1. Hlasováno: 39x
  2. Hlasováno: 161x

Hlasování

Dotazník se zobrazí pouze přihlášeným uživatelům. Nejste bohužel přihlášení, tuto akci můžete provést v pravém horním rohu nebo se nově registrovat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 105 Kč od 3 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist