Ďáblovo štokrle - Ducati Diavel
Text: Tomas Mysliveček | Foto: Tomas Mysliveček | Foto: Lucie Čermáková, Tomáš Mysliveček jr. | Zveřejněno: 2.1.2013 | Zobrazeno: 42 279x
Trochu se to dalo čekat, ale že to budu vnímat až takhle, to jsem netušil. Mám totiž s touhle motorkou problém. Může za něj paradoxně Kawa Z1000 z předchozího testu. Byla totiž dobrá, zatraceně dobrá a já jsem tehdy při psaní střílel superlativy z těch nejtěžších kalibrů. A pak si přijde tohle zvíře...
Kapitoly článku
Kořeny
Obvyklou rozjezdovou kapitolu o historii přeběhneme raz dva, protože Diavel žádnou historii nemá. Nicméně jen pro úplnost zmíním první cruiser Ducati, typ Indiana z let 1986-1987.převodovka: 5 stupňů
výkon: 53 k (spíš teda virtuálních koňů, protože tolik nikdy nikdo nenaměřil)
maximální rychlost: +/- 200 kmh
hmotnost cca 230 kg
První návrhy Diavela má na svědomí Pierre Terblanche ve spolupráci s Glynnem Kerrem. Diavel sám debutoval v listopadu 2010 na výstavě EICMA Miláně. Užaslí a nevěřící návštěvníci s pusou dokořán poprvé v reálu uviděli mašinu, která jakoby byla zaroveň černá i bílá - nejen barvami.
Bike s motorem Testastreta, tedy jádrem ze superbiku, s monobloky Brembo a se suchou váhou jen něco přes 200 kg.
Věřím tomu, že už tam v Miláně poprvé padla zásadní otázka, otázka, která mě provázela celý test: co tohle proboha je? Na první pohled to byl odklon od všeho co Ducati postavila, tedy ode všech více či méně sportovních strojů. První názory pak korespondovaly s designem ve smyslu očekávaných neslaně nemastných jízdních vlastností. Jenže pak se začaly objevovat první recenze a všem padaly čelisti ještě o patro níž.
Prolog
Každý testovaný motocykl předcházejí nějaké povídačky, takže většinou se ví, do čeho se jde a jen výjiměčně dochází k větším překvapením.
Diavelova pověst byla taková až moc podezřelá. Když vloni testovačka poprvé kolovala redakcemi, tak ti, co už měli tu čest, většinou jen říkali: "fakt supr, se ti bude líbít, dělá úplně všechno ...", až jsem se musel ujistit o čem vlastně mluví.Pochopil jsem to krátce po úvodní instruktáži. Protože dnešní motorky mají ABS, kontroly trakce, menu, submenu, mapy, čudlíky, nemají klíčky .... a některé mají i čudlíky, kterými se to všechno dá povypínat, je vždycky lepší v klidu si mechanika poslechnout.
No a pak už to přišlo. S klíčem v kapse, čáry máry fuk, mačkám kouzelné vyskakovací čudlítko startéru a nudný a všudypřítomně vlezlý šedivý šum velkoměsta rozkvete sytým burácením a chraplavě barevným zvukem velkého, hluboko laděného V-twinu.
Je to jako když vlezeš do černýho baru, ve kterým pro kouř nevidíš nic, jen z kouta slyšíš plíce starýho pianisty, chvíli jako z pekla, chvíli jako z nebe. Madonna, tohle miluju.
Takže teď si tady stojí, Diavel... Plive okolo sebe vlny tlakový, otřásá zemí a já ho okukuju a pořád nevím co si o něm mám myslet. Je prostě divnej. Mraky krásných detailů, samy o sobě dotažený, domyšlený, ale jako celek ... no je ošklivej. Ale zase třeba víc zeleva je vlastně hezkej a víc z dálky taky a zespoda třeba ...
Jízda
OK, kapitolu o designu necháme zatím rozpitvanou, však ono se to nějak vytříbí. Teď rychle dooblíknout a zodpovědně seriózní, emocionálně nezabarvený a naprosto chladnokrevný test může začít.
Všechno výše zmíněné vzalo za své asi po 67 ujetých metrech, s prvním přidáním plynu. S tím pohybem pravého zápěstí, kterým se posílá svět za záda a démoni do hajzlu, se mi koutky rozjely až někam za uši ... aby tam už zůstaly.
Kája Saudek by to vyjádřil bublinama, na jedněch by bylo napsáno Překvápko, na druhých Nirvána, protože tyhle dva pocity se střídaly, aby postupně s najetými kilometry těch prvních ubývalo a aby na konci týdne zbyly jen ty druhý. A pro upřesnění, ta překvapení byla jen příjemná. Diavel totiž s lehkostí zboural veškeré pochybnosti a na hlavu postavil zažitá klišé o širokých řídítkách, bambulózních gumách, autobusovém rozvoru, neochotě k zatáčení a mastňácký Dukárně pro zazobaný uprděnce, co se jim panděro nevejde na supersport.
Úplně první dojem se týkal posedu. Žádná jiná Ducati neveze vaši zadnici takhle nízko nad zemí a na týhle jediný Ducati sedíte opravdu příjemně vzpřímeně, bez toho, toho abyste museli dělat kliky s váhou těla na zápěstích. Je to zvláštní pocit, vylézt z auta a v naprosto stejné pozici se umístit na motorku.
Ale to už hodiny ve virtuálním velíně odpočítavají poslední vteřiny před rozjezdem, natěšená nervozita maskovaná kamenným, lehce unuděným a lhostejným výrazem přilby Shark RS2 stoupá ... jen tak mimochodem registruju příjemný chod kapalinové (no jo, zvykejme si) spojky a řadím jedna .. ok, tak ještě jednou, víc na hulváta a aniž bych to v tu chvíli tušil, týden nevázaného motorkářského obžerství právě začal.
Vyjíždím, rovnám se do svého pruhu a pak přichází oněch prvních pár metrů ve kterých vzal za své i šéfredaktorův email s dobře míněnými bezpečnostními pokyny, doporučující pouze klidnou a veskrze aristokraticky důstojnou jízdu. Proč ten boban na všechna předsevzetí? Myslíte si, že je nemožné užívat si už samotné kodrcání po Praze, napříč kolonami a bavit se porcováním štrúdlu zpruzených plechovkářů?
Ono se není čemu divit. Zátah Testastrety je návykovka umocněná luxusním zvukem. Vidíš mezeru někde před sebou, full gas, hudry hudry a seš tam.
Stejnou jistotou jako motor vychovávaný svého času i šampiónem Troyem Baylissem překypují také brzdy. Dvorní dodavatel Brembo opět zaklel do monobloků kouzlo pitbulích čelistí a betonové zdi. S trochou neopatrného zacházení se tak možná dá bez problémů skončit podobnou katapultáží jakou předvedl Nicky Hayden v Aragonu. Jo, nějak takhle mají brzdy fungovat.
Řeknete si, no fajn, motor takový ale vlastně být musí a Bremba taky, ale co podvozek?
Na rovinu - jsem z něj na větvi jak cestáři z prvního sněhu. Funguje, funguje výborně. Motorka je sice dlouhá jako den co za nic nestojí, ale přesto čilá jako skřítek neposeda. Na jižní spojce mrštná fregata mezi smradlavými tankery.
S tou fregatou má společné i sebevědomé houpání, způsobené ne ostrou brízou, ale přeširokou zadní gumou speciálně při přejíždění podélných nerovností. Ne, Diavel nezatáčí jako stopětadváca, ale věřte mi, dostane vás s jakou ochotou se o to snaží.
Mám to tady rád velice. První klikatice hned vedle dálnice a pak pěkně přes vesnice, na Skochovice, Bašnice a Hořice.
Přeparádní povrch. Přesně sem Diavel patří. Jádro se směje takovým tím osvobozujícím smíchem drobečka Johna Coffeyho a při tom posílá zadní bambaloon do horoucích pekel.
Zúčtování
DesignPosezení, ergonomie ...
“Druhý” displej toho totiž nabízí hodně, navíc v provedení a kvalitě, o jaké si může hlavní budík jen nechat zdát. Tím nejdůležitělším co nabízí, je zobrazení zařazeného kvaltu a najeté km na rezervu, ale jsou tak taky ujeté kilometry ve dvou tripech, spotřeba i možnost za jízdy vlézt do menu a upravit si režim, DTC nebo ABS.
Pierre při návrhu určitě myslel i na prdelky partnerek. Druhé sedátko je příjemné, neklouže a spolu se sklápěcími stupačkami a vystrkovacím zadním madlem nabízí docela pohodlné cestování.
Převodovka
Je ale skoro dokonale poskládaná. Jednička tak akorát na brblání v provozu, dvojka na záda ... tři, čtyři a zbytek až k maximálce, ale to už stejně budete mít namožený krk, rozostřený vidění překousnutý jazyk a v hlavě kousek amarounu.
Podvozek
Nikoli nectností, ale spíš specifickou vlastností je už zmíněná reakce při najetí na podélnou nerovnost. Nedá se svítit, 240 je 240.
Mimochodem Pirelli Diablo Rosso jsou výbornou volbou. Přesně dávají vědět co se děje a dost dobře drží od prvních metrů ( to ale neznamená, že je není potřeba ohřát! ).
Není co komentovat, jsou fantastický. A když už toho máš za celý den dost, je pohodlně lemroidní používat zadní, která je přiměřeně účinná a nezačne hned flokovat.
Elektronika
Kontrola trakce je nastavitelná v 8 stupních a tak nabídne každému podle chuti, ale za sucha a tepla se jako nejlepší ukázala varianta DTC OFF. Také brzdový asistent ABS funguje zodpovědně a neprudí. Během devíti jízd z deseti o něm ani nevíte. No a na tu desátou si ho vypnete.
Epilog
Diavel je hromada vymazlených, vychytaných a skvěle fungujících komponentů, které dohromady tvoří vymazlenou, vychytanou a skvěle fungující motorku.
Informace o redaktorovi
Tomas Mysliveček (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 189 cm