Test: 3x scrambler a každý jinak

Text: Martin Hakl , Vláďa Novotný , Honza Zajíček | Foto: Jiří Jevický | Video: Honza Zajíček | Zveřejněno: 4.3.2019 | Zobrazeno: 33 854x

Kapitoly článku

Vedle velkých endur, která se mi při testování dostávají do rukou nejčastěji, mám rád i klasické mašiny - hlavně café racery, ale líbí se mi i scramblery. Mám rád jejich jednoduchost, strohost a jadrnost. Jsem totiž zastáncem motta Antoine de Saint-Exupéryho, kdy "dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat" a rozhodně se také pokaždé nechci půl hodiny před jízdou probírat nastavením motocyklu a řešit to, jestli pojedu sám či ve dvou, v terénu, na silnici, na mokru, v úterý nebo v březnu. Byť definovat pojetí toho, co je scrambler, je ještě těžší nežli u jakékoliv jiné mašiny. Já ho vnímám jako syrovou a jednoduchou mašinu, prostou zbytečných kompilátorů a samoúčelných cingrlátek, která dobře funguje jak ve městě, tak v lehkém terénu, ale hlavně, nehledě na kvalitu asfaltu, skvěle maká na zakroucených silničkách. V tomhle testu si mi do ruky dostala trojice motorek, které výrobci prezentují jako scramblery, ale ve chvíli, kdy jsem vyhledával o těchto strojích první informace, jsem se nemohl zbavit pocitu, že je to absolutně nesourodá trojice a jednotlivé typy spolu nemají mnoho společného. Jak tomu je ve skutečnosti?

Yamaha SCR 950 - klidný pohodář

Jako první jsem nafasoval stroj Yamaha SCR 950 a už při jeho přebírání jsem pojal podezření, že tahle mašina bude na míle vzdálená mému vnímání scrambleru, tak jak jsem ho před chvílí uváděl. Na první pohled je vidět, že byla postavena na základě svého předchůdce, kterým byla Yamaha XV 950 - která se dá označit za cruiser. Na rozdíl od něj byla scramblerizována tím, že dostala pneumatiky s hrubým vzorkem, jež jsou obuty na kolech s drátěným výpletem, vyšší sedlo, řídítka s hrazdou a jinde uložené stupačky. Její temné barevné ladění, jednoduchost, detaily (až na drobné výjimky, jako jsou lacině působící řidítka či plastové spojky kabeláže) i celkové zpracování u mne boduje, a byť mašina po vizuální stránce není přesně to, co si od scramblera slibuju, tak rozhodně za vzhled dávám jedničku - tenhle stroj se zkrátka musí líbit i největšímu odpůrci klasiky! Od kolegy jsem chtěl při přebírání „escéerka“ vysvětlit nějaké detaily k jeho ovládání, ale on mi jen ukázal kde je spínačka s tím, že jinak nemusím nic řešit. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak jsme současnými motorkami rozmazlení - jízdní módy, kontroly trakce, ABS, kontrola wheelie, nastavování podvozku... Tady prostě posadíte, nastartujete a jedete - a tak to mám rád!

Když už jsem nakousnul posed, tak u něj chvíli vydržím. Na pohodu - to je první, co mě při sednutí na Yamahu napadlo. Odkaz jejího předchůdce je tady i přes vyšší posed a stupačky umístěné blíž ke středu motorky více než zřejmý. Je celkem pohodlný a příjemný, až na jednu věc a tou je kryt vzduchového filtru, díky kterému máte pravou nohu lehce natočenou, a navíc nepříjemně tlačí do kolene. Fakt by to nešlo vyřešit líp? Scramblery patří do terénu, a k terénu samozřejmě patří jízda vestoje, ale i když jsem očekával, že to bude totální propadák, tak to nakonec nebylo tak hrozné. Sice máte díky doširoka umístěným stupačkám pocit, že jedete spíš na koni s tím, že nemáte možnost kontroly motorky pomocí stehen, ale jinak mi poměrně velká vzdálenost mezi řídítky a stupačkami vyhovovala - bylo to podobné jako na trialce, kde máte kontakt s motorkou také pouze pomocí nohou a rukou.

Většinou mě jízda Prahou prudí a já už se klepu na to, až z ucpaného města vypadnu, ale tady mi nijak zvlášť nevadila. Cesta byla pohodová a já si užíval pocit, kdy platí: čím pomalejší jízda, tím větší pohoda. Nízko uložené těžiště, klidný a nezáludný motor s kamarádským průběhem výkonu, čitelná převodovka, spojka, brzdy – vše nahrávalo tomu, abych si i jízdu městskou spletí skvěle užíval a já se „po čoprácku“ mohl v odrazu výkladních skříní kochat tím, jak nám to spolu s Yamahou sekne. Ještě větší pohodička to byla při jízdě mimo město a cesty borovicovými lesy kolem Kerska byly skvělým relaxem hlavně poté, co jsem den před tím strávil adrenalinovým výplachem na motárdovém závodišti v Písku. Rychlost kolem kila byla optimální, a pokud jsem jel v zatáčkách klidným tempem, mašině nebylo co vytknout. Horší to bylo ve chvíli, kdy jsem začal trošku topit pod kotlem… Motor by se svižnější jízdou neměl problém, ale horší to bylo s podvozkem. Při vyšším tempu se mašina v zatáčkách dost nepříjemně houpala, na podélných nerovnostech byla nervózní, na příčných zase posílala kopance do sedačky. Ve chvíli, kdy jsem pustil řídítka, se během pár metrů pokaždé rozkmitala tak, že pokud bych je opět nechytil, šel bych ze silnice ven. Tlaky v pneumatikách byly v pořádku, možná tohle kmitání způsobovala oskákaný dezén pneumatiky, každopádně jsem si jistý, že tohle by se stávat nemělo. Co mi ale vadilo zdaleka nejvíc, byl nízký podvozek, kvůli kterému jsem v zatáčkách velice často škrtal – nejprve hlásiči stupaček, pak stupačkami a později i držáky stupaček a rámem. Možná namítnete, že tenhle stroj není na žádné velké divočení, ale rozhodně jsem nijak nebláznil a navíc ve chvíli, kdy jsme s Vláďou a Honzou jeli na společnou vyjížďku, měli stejné problémy jako já. Hlavně díky tomu vždy ten, kdo jel na Yamaze, uzavíral naši trojici – dvěma kolegům na BMW a Ducati zkrátka nestíhal…

Focení probíhalo na motokrosové trati v Lešanech a musím se přiznat, že se mi s SCR 950 do terénu moc nechtělo. Nakonec to ale bylo celkem v pohodě, samozřejmě, že na žádné velké krosení to nebylo, ale nějaký ten přejezd po polní či lesní cestě bude naprosto bez problémů. Jak už jsem uváděl, tak jízda ve stupačkách byla sice nezvyklá, leč možná i díky pneumatikám Bridgestone Trail Wing Radial 152 byla určitě snadnější, nežli s BMW.

Yamaha SCR 950 je ideální pro motorkáře, kteří jsou už hodně vyklidnění, láká je "čoprovité" tempo i styl jízdy, ale na mašinu vyzdobenou koženými třásněmi, plameny a lebkami by nikdy nesedli. Tahle motorka by se stejnými vlastnostmi, ale vizáží ve stylu scrambler, mohla být už jejich naturelu mnohem bližší a stát se tak pro ně dobrou volbou. Zkrátka něco ve stylu hlášky Jiřího Kodeta ve filmu Pelíšky: "Tohle je pravý vídeňský knedlík! Já bych totiž nok nikdy nesnědl!"

BMW R nineT Scrambler - asfaltomilec

Na Yamaze jsem toho najezdil zdaleka nejvíc - měl jsem ji k dispozici celý týden, ale i když jsem další dva stroje mohl povodit pouze během jednodenní společné vyjížďky spojené s focením, měl jsem dostatek času k tomu, abych mohl porovnat přednosti i nedostatky celé trojice. Už když jsem z Yamahy přesednul na bavorský boxer, tak jsem si pomyslel: „Co tady chceme srovnávat? Vždyť to jsou naprosto odlišné motorky!“ Jenže když je sami výrobci prezentují jako scramblery, tak se zkrátka jde srovnávat! Právě posed byla první velká odlišnost, která mě na bavoráku zaujala. Zatímco u Yamahy se sedí jako na chopperu či cruiseru se stupačkami poměrně dole a dost vpředu, tak na BMW jsou nohy mnohem více zalomené díky vysoko umístěným stupačkám. Nejenom posed tuhle mašinu směřuje převážně na silnici, protože je prostě strašná škoda bavoráka vláčet po hliněných či kamenitých cestách. Je to totiž fakt krásnej kousek! Spíš než mezi scramblery bych ho zařadil do kategorie motocyklů, které někteří výrobci nazývají roadstery. Tuhle motorku bych si klidně zaparkoval do obýváku a jsem si jistý, že bych se na ni dovedl zírat mnohem déle než na veškerý současný televizní program. Celkové pojetí stroje, doširoka rozkročený motor, propracované detaily, barevná kombinace… Názor na vzhled je vždy navýsost subjektivní, ale podle mého názoru je tohle jedna z nejkrásnějších motorek, které jsem kdy sedlal. Skvěle kombinuje jednoduchost s propracovaností (celkově strohé pojetí stroje versus sofistikované uložení zadního kola) minimalistická sedlová část kontrastuje s mohutným, silou kypícím motorem a vše podtrhují elegantní detaily, jako jsou koncovky výfuků či drátěná kola. Ta byla na testovaném motocyklu obuta do pneumatik Metzeler Tourance Next, které ještě zvýrazňují její asfaltové zaměření, v katalogu BMW jsou však na těchto strojích použity pneumatiky Metzeler Karoo 3, které už mají k terénu o poznání blíž.

Právě asfalt je nejsilnější stránkou tohoto nineTéčka, přesněji řečeno úzké silničky plné zatáček, potažené kvalitním asfaltem - tam je tenhle bavorák králem z celé trojice. Není sice tak hravě sportovní jako Ducati, ale její motor o objemu 1170 kubíků poskytuje 110 koní a 116 newtonmetrů, a už z toho je zřejmé, že třiasedmdesát koní Ducati, tím spíše pětapadesát koní Yamahy se s ním nemůže absolutně rovnat. Převodovka je hodně jemná, dokonce bych řekl, že až moc - občas bych uvítal výraznější informaci o tom, že jsem zařadil. Při asfaltovém dovádění mu do karet hrají i Metzelery se spíše silničním dezénem, podvozek a nízko uložené těžiště, díky kterému je nejsnadněji ovladatelný z celé trojice i při nízkých rychlostech. Ovšem největší paráda byla projížďka kolem slapské přehrady, kde nineT nad svými soupeři v utažených i rychlejších zatáčkách naprosto dominoval. Pomáhá tomu i silničářský posed, daný hlavně dost vysoko uloženými stupačkami, kvůli kterým je však jízda v terénu ještě méně přirozená, nežli s Yamahou, o Ducati s endurovou geometrií ani nemluvě.

Jistota při vodění terénem je tedy nejhorší z celého trojlístku, a to nejenom kvůli zvoleným pneumatikám. Při jízdě vestoje jsem musel mít tělo v hodně nepřirozené pozici, mašinu přenášením těžiště ke změně směru dost přemlouvat a rozhodně jsem si jízdu neužíval. Tím spíš, že zatímco u Yamahy by v případě pádu dost pomohly masivní padáky, tady jejich "funkci" přebírají oba válce - a dovedete si představit tu kalamitu, která by nastala při tvrdším pádu. Při ceně 340.000,-Kč si člověk podobné eskapády nejspíš rozmyslí… Navíc mašina je poměrně těžká na předek, takže když už jsme ji na motokrosové lavici trošku dostali do luftu, byla to spíš pořádná fuška a rozhodně nic, na co by člověk rád vzpomínal. Z nebe přímo do pekla - takhle bych charakterizoval zcela rozdílné chování bavoráku na silnici a následně v terénu.

Ducati Scrambler Deset Sled - scrambler

Ke každému stroji jsem v nadpisu odstavce napsal jeho charakteristiku - nijak dlouho jsem nad tím nepřemýšlel a první slovo, které mě u daného stroje napadlo, jsem tam vrazil. Yamaha je tedy klidný pohodář, BMW jsem charakterizoval jako asfaltomilce a u Ducati Scrambler Desert Sled je prostě napsáno scrambler! Není to sice nijak zvlášť originální, ale rozhodně ho to vystihuje nejpřesněji - označení dokonalý univerzál, či dokonce ideální kompromis by bylo spíš hanění tohohle skvělého biku. Takhle nějak si totiž představuju mašinu, která se honosí tímhle označením - o pár řádků výše jsou všechny mé požadavky vypsané: "...syrová, jadrná, bez komplikátorů, fungující v terénu i na asfaltu..." To, že Ducati je skutečný scrambler, je jednoznačně dané tím, že od začátku byl takto koncipován a nevychází ze žádného svého předchůdce, tak jako jeho soupeřky. Na rozdíl od nich opravdu smysluplně spojuje oba rozdílné světy a štíhlý stroj se sportovní ergonomií a vysokým schopným podvozkem je jako jediný z celé trojice uzpůsobený pro jízdy v terénu, jež je opravdovým potěšením a ne jenom nutným zlem při přejezdech ke kempu či jezeru. Podvozek má zdvihy obou kol 200 milimetrů, což je na úrovni soft endur, jako je například Yamaha XT 660 R a za podobnými stroji příliš nepokulhává ani hmotností 207 kilogramů. Výkonem motoru, který činí 73 koní, je Ducati uprostřed mezi svými konkurentkami, ale jeho charakter je zdaleka nejsportovnější a plně koresponduje s podvozkem i pojetím celého stroje. Jediné, co mi k jeho charakteru moc nepasovalo, bylo sedlo – volil bych o fous štíhlejší a tvrdší. Dalším, ale pro mne posledním nedostatkem, byl dost topící válec do stehen.

Jinak už vás ve vztahu s Ducati Scrambler Desert Sled čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty, a nedovedu si představit situaci, kdy byste se s ním nudili. Rozhodně není jednou z těch motorek, z níž byste po celodenním ježdění slezli, dali si sprchu, večeři a pak před usnutím v posteli marně vzpomínali na to, co jste celý den vlastně dělali. Stejně jako celá motorka, i pneumatiky Pirelli Scorpion Rally STR jsou skvělým parťákem jak na silnici, tak v terénu a i když kola mají rozměry devatenáct a sedmnáct palců, je jízda nejen na polních cestách, ale i na motokrosové trati hodně zábavná. Skvělé je vypínatelné ABS s tím, že v případě, kdy vypnete motor a spínačku, zůstává tenhle hlídač vypnutý. Nevystraší vás tak delší brzdná dráha před zatáčkou či nebrzdící motorka během sjezdu ve chvíli, kdy si po pauze na kávu zapomenete ABSko zase vypnout. V terénu tedy Scrambler nechává obě svoje konkurentky daleko za sebou, ale na asfaltu za silničně laděnou BMW vůbec nezaostává! Jen bylo potřeba zvolit sportovnější jízdu s častějším řazením, což ale samozřejmě není problém – naopak ke značce skvěle sedí.

Pokud bych si měl z téhle trojice vybrat jednu mašinu, beru BMW nineT Scrambler. Je to ale dané tím, že mým současným preferencím jsou bližší asfaltové motorky - cafe racery a roadstery. Do terénu pak radši vyrazím jindy s ostrým endurem. Jenže tenhle test je o mašinách zvaných scrambler a tady je jednoznačným a naprosto bezkonkurenčním vítězem Ducati! Jak říkával Jára Cimrman: "...můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat". Určitě i pohodová Yamaha má co nabídnout a najde si plno zájemců, ale není to můj šálek kávy – na mašinu tohohle ražení si ještě pár let počkám…