Test: 3x scrambler a každý jinak

Co kus, to originál

Kategorie scrambler dneska frčí na vysoké obrátky a kdo takový model nemá, jako by nebyl. Je zajímavé sledovat, jak je trh hladový po jednoduchých mašinách, které se snaží zaujmout originálním retro vzhledem opepřeným prvky pro terénní radonánky. Tato povedená trojička jenom dokazuje, že si kategorii scrambler vykládá každý výrobce po svém a podle mě na to má právo. Myslím si, že nepatřím mezi vyhraněné konzervy, co si všechno potřebují někam za škatulkovat a jakmile jim něco nezapadá do tabulek, je oheň na střeše. Když ale slyším slovo scrambler, vybavím si klasický naháč, který je očesán o všechny zbytečnosti a je alespoň krapet poladěn pro dovádění v terénu a nazut do zubatých pryží.

Ono to vlastně tak nějak vzniklo. V Británii se na očesaných mašinách závodilo o sto šest a bylo fuk, jestli si to borci rozdávali po asfaltkách nebo na hlíně. Konec konců, taky jsme o prázdninách drtili kejvačku za humny a si užili legrace až na půdu. Když si na tyhle časy vzpomenu, okamžitě mi cukají koutky a mám chuť vrátit čas. Teď si ale říkám, jestli bychom takhle dali pokouřit některému z dnešních navoněných scramblerů za pár set tisíc? Na druhou stranu, běžný terén se dá projet úplně na každý motoce a jde spíš o to, jaké vlastnosti a pohodlí nabídne a jak dlouho na ní zůstane jezdec při silách. Je jasný, že alfou a omegou je pérování, které nese hlavní podíl na tom, jestli je motorkář během půl hodiny dobitej jako zvíře a další kilometry v terénu jsou za trest a nebo vydrží čerstvý celý den a při usínání se těší na další den.

Ducati Desert Sled: 50:50

Ať je to jak chce, na BMW, Ducati i Yamahu jsem se před naším „scrambler dejchánkem“ upřímně těšil a na rovinu říkám, že jsem si kilometry za jejich hefty pořádně užil. Vůbec nejvíc jsem jich nalítal na Ducati, kterou jsem dostal do opatrovnictví a celkem mě mrzí, že jsem ji nedostal pod zadek už dřív. Tahle holka mě totiž hodně bavila a s rukou na srdci tvrdím, že právě Ducati mi svým pojetím kategorii scrambler nejvíc sedí. Je to totiž přidrzlá potvůrka, která neomrzí ani na silnici, ale ani v lehčím terénu a kromě toho se na ni dobře kouká na pumpě u kafíčka.

Už při ježdění po městě mě Desert Sled hodně baví a je sranda, jak dokáže udělat z celkem nudné cesty do rachoty pořádnou kovbojku. V ulicích města se cítí jako štika v rybníce a ucpanými ulicemi se proplétá s velkým nadšením. Fakt se mi pocitově nízká váha a parádní obratnost, stejně jako měkčeji naladěné pérování, které žehlí kanály, tramvajové koleje i kočičí hlavy jedna radost. Pravdou je, že mě při prvním kontaktu překvapila docela úzká stavba, ale i výška motorky, včetně výše položeného sedla. Díky tomu je ale dobrý přehled o okolí a vyhovuje mi také pohodová vzpřímená pozice za širokými řidítky. Také proto se Ducati skvěle řídí a dobře se na ní manévruje při nižších rychlostech. Otázkou zvyku je pak uložení řidítek na silentblocích, což hraje do karet jízdě v terénu. Motor nemůžu nazvat žádným „krutopřísným“ zabijákem a popravdě, u takové mašiny mi přijde taková charakteristika sakramentsky dobrá. Výkon dvouválcového elka se moc hezky dávkuje, průběh je hezky lineární a myslím, že tím nevystraší ani méně vyježděné motorkáře či slečny motorkářky. To ale neznamená, že by s ním byla nuda, to vůbec ne! Naopak se člověk musí trošku hlídat, aby se nedostal do křížku s četníkem.

I když jsem řekl, že se mi líbí strohost a minimum elektroniky, přeci jen bych přivítal ukazatel zařazené rychlosti a naopak kontrola trakce mi u Ducati nechybí vůbec. Pomocí menu lze deaktivovat ABS a je super, že také po vypnutí a zapnutí klíčku zůstává stále vypnuto. Bravo! Pokud bych měl mluvit sám za sebe, bral bych u takové mašiny jednodušší přístup do menu, kdyby ABS mělo samostatné tlačítko, bylo by bez naprosto ideální. Když už kritizuji, zdrbnu ještě celkem tuhou a nepřesnou převodovku, ve které se celkem těžko hledá neutrál, ale i to, jak Desert Sled topí v létě do stehen nebo také to, jak je uskákaný, než se zahřeje. O chlup méně mi vadí menší rejd, ale i zadní tlumič škádlící levou nohu.   

V terénu Desert Sled funguje moc hezky a dá se říct, že vlastně splňuje to, co jsem od něj čekal. Tak trošku měkké pérování odvádí v terénu práci na jedničku s hvězdičkou a díky tomu není problém po polňačkách i lesních cestách upalovat sviňským krokem. Celkem dobře si poradí s lehčími odskoky a z tohoto pohledu nejspíš nebude mít ve své třídě konkurenci. Pérování se zdvihy 200mm společně s vyšší světlou výškou jsou prostě znát a při offroadovém dovádění posouvají motorku o kus dál. Není ničím novým pod sluncem, že i v lehčím terénu vše ovlivňují gumy a i po této stránce je Desert Sled slušně vyzbrojen. Přední radiální brzda Brembo se na asfaltu může zdát celkem vlažná, ale na nezpevněném povrchu je její pozvolný nástup příjemný a člověk se nemusí bát, že si po namáčknutí bez varování ustele.

Podobné je to s „nekousavým“ motorem, protože jeho výkon se hezky dávkuje a cituje při průjezdu náročnějších pasáží, kterým hraje do karet poměrně silný první kvalt. Pozice ve stupačkách není na jediném kousku zrovna přirozená, ale i tak se dá na Ducati celkem rozumně jezdit ve stoje, což je v terénu třeba. Ducati Desert Sled mi prostě přirostl k srdci a to jak v terénu, tak na silnici. Stalo se tak hlavně díky obrovské universálnosti, ale i nemalé porci charisma a právě proto si ho docela dobře dovedu představit ve své garáži.

BMW R nineT Scrambler: 75:25

Scrambler od BMW na krásných, ale bohužel příplatkových drátěných kolech, má ke klasice asi nejblíže. Už první pohled napovídá, že scrambler na německý způsob bude především asfaltovým bojovníkem, který čas od času strčí nos do terénu, ovšem na žádné velké divočiny to nebude. Každopádně běžné polňačky mu problém nedělají a dá se na nich celkem slušně vyblbnout. Tady je ale potřeba připomenout, že o sympatie offroadových klasiků je připraven se porvat jeho „drsnější“ brácha, tedy Urban G/S. My tu však máme R nineT Scrambler a ten se svou charakteristikou řadí mezi italské a japonské nářadí .      

Ať je to jak chce, asi nejvíc mě baví svým dvouválcovým vzduchem chlazeným boxerem ze staré školy. Mám totiž rád jeho zvuk, ale i gyroskopický efekt, nebo to, jak si dokáže od srdce prásknout do výfuků, které jsou vytaženy po boku vypleteného letmáče. Jeho osobitý vzhled a precizní zpracování dokáže hrát na city a věřím, že právě díky tomu si řekne o flek v garáži jedinců, kteří by si mašinu pravděpodobně nekoupili.

Budu se opakovat, ale níže položené těžiště v kombinaci se silničními pneumatikami a širokými řidítky jsou zárukou výborných jízdních vlastností a to se na okreskách za Prahou jen potvrzuje. Bavorák působí sakramentsky tuhým dojmem a z celé trojičky se mazlí se zakroucenými asfaltky vůbec nejlépe. Prostě působí velice jistě a především v táhlýc zatáčkách je příkladně stabilní a vykružuje je s německou precizností. Mimochodem, R nine T jako jediný má v sérii tlumič řízení a jeho přínos je neoddiskutovatelný.

Je fakt, že po stránce výkonu má před Ducati i Yamahou navrch, ovšem sportovněji střižený Desert Sled má o špetku více temperamentu ve vyšších otáčkách a ve spodku zase vládne SCR 950. Co se posedu týče, Scrambler není celé řadě R nine T vůbec nic dlužen a také u něj jsou nohy více zalomeny a stupačky posazeny více dozadu. Já s takovou pozicí nemám sebemenší problém, ovšem čahouni na to budou mít nejspíš jiný názor. Každodenní lítání ve městě je naprosto v lati a asi jediné co mi vadí, je tvrdí podvozek, který připomene každý výmol, kterému se nestačím nevyhnout a vezmu ho na komoru. Opět musím pochválit širší řidítka a z toho pramenící jednoduché řízení.

Také Scrambler od BMW ctí filozofii co nejvíce strohé mašiny, která se vzhlédla v jednostopých kouscích dob dávno minulých. Stejně jako ostatní dva scramblery dává jezdci informace skrz jediný multifunkční budík a musím mu vyseknout poklonu, za klasické analogové provedení. Osobně mi tu vůbec nechybí otáčkoměr, ale kdyby se přeci jen našel prostor pro ukazatel stavu paliva či ukazatel zařazené rychlosti, chrochtal bych blahem.

Mimochodem tohle platí pro Ducati a Yamahu. NineT mi dovoluje vypojit ze hry ABS na zadním kole a děje se tak skrz samostatné tlačítko na levém řidítku, což se mi líbí. Za příplatek je možné přikoupit také kontrolu trakce, ale tady bych peníze pošetřil a prolítal je radši v benzínu. Ani v terénu není nadlidským úkonem uhlídat pravačkou stádo více než sto kobyl a výkon si dávkovat bez pomoci elektroniky. Mohutný spodek dovolí jezdit ve velice nízkých otáčkách a projet v klidu náročnější pasáže. Je ale legrace, drbnout za plyn, nechat bavoráka podrážděně zachrochtat a průjezdu zatáček prolítnout v akceleračním smykem.

Tohle je super a možná díky níže položenému těžišti se děje až nečekaně v poklidu, takže je potřeba dávat bacha pouze na offroaďácké předkopnutí nohy…trčí tam totiž válec a kopanec do holeně docela bolí. Naopak jízda ve stupačkách není dvakrát příjemná, protože řidítka jsou poměrně nízko a člověk se nad ně musí nahrbit. Pérování ctí asfalt, takže na polňačkách nelze očekávat dovednosti, jako u Ducati, ovšem v režimu „na kochačku“ se dá rozumě fungovat a užít si trošku „bláto legrace“. BMW jako jediné dostalo hydraulickou spojku a páčka je stavitelná, což není u této kategorie k zahození a v terénu se s ní hezky pracuje. Asi nemá cenu rozepisovat nějaké závěry, protože vše už zaznělo.

BMW R nineT Scrambler je především asfaltovým chlapákem, který právě na zakroucených okreskách ukáže své pravé „ich“. V terénu to zmákne s grácií, ale tak dobře jako Ducati zákonitě ne. Každopádně je to kus pořádné mašiny, která parádně vypadá a staví na tradiční charakteristice mnichovské značky.

Yamaha SCR 950: 95:5

Japonka si jde svou vlastní cestou a je ztělesněným důkazem, že scambler lze pojmout i tímto způsobem. Mám pocit, že nechce klamat tělem a na rovinu říká, že absolutně nemá terénní ambice a pokud se do něj vydá, bude ho brát víc než sportovně. Prostě jde o chopper, který se díky pár trikům převlékl do scrambler kabátu, a je tedy jasný, že si pro něj nepoběží divoch s terénními choutky, i to přes skutečnost, že má na hrazdě řidítek napis „Faster sons“. Japonce pravděpodobně ocení individualista, který se chce odlišit a čas od času vyrazí mezi fousáče ve flanelkách. Přesně takhle jsem k němu přistupoval já.

Největším problémem je fakt, že se postavil po boku sportovnějších scramblerů BMW a Ducati, kterým prostě musí stíhat. Dokud si jedu to své a neřeším okolí včetně dvou střelených Evropanů, je vše v nejlepším pořádku. Jenže ve chvíli, kdy se mi začíná vzalovat koncové světlo temperamentní Italky a akurátního Němce, je potřeba jednat a nenechat si je pláchnout. Vyšší tempo znamená více práce před zatáčkou, ale i při samotném průjezdu, kdy celkem rychle brousím stupačky. Stupačky jsou totiž proklatě nízko a poměrně dost vystrčeny do stran. Konec konců, také posed je pochopitelně někde úplně jinde, ovšem oproti klasickému chopperu nemám nohy tolik překopnuty k přednímu kolu, ba naopak a rozdíl pochopitelně vnímám také po stránce řidítek. Ano, ano, zvyknou se dá i na airbox před pravou nohou. Z mého pohledu je jízda při pohodovém tempu velice pohodlná a ve finále můžu říct, že se mi docela líbí. Yamaha mě nikam nenutí spěchat a s chutí si užívám neskutečný zátah vzduchového véčka. Tohle je opravdu paráda a je neskutečný, jakým způsobem se Yamaha dokáže rozmotat z nízkých otáček při zařazeném vyšším kvaltu.

Véčkový úderník přesně odpovídá celkové charakteristice motorky, podobně jako brzdy se stálým ABS na obou kolech. Nebudu lhát a přiznávám, že přední brzda by mohla trošku pochlapit, protože její účinek je docela vlažný, tím spíš, když přesednu z BMW nebo Ducati. Jak tvrdí Zajoch, 950 SCR jeíce od sebe a z toho pramení i horší ovladatelnost a stabilita. Každopádně tohle nemůžu mít Yamaze za zlé, protože takové ambice nemá a troufám si říct, že stejně 99,9% všech kilometrů nadrtí jeho majitelé po silnici.

Každý máme jiné priority a podle toho si motorky vybíráme. Já bych skočil po Ducati Desert Sled, protože mi sedí i přes nějaké ty mouchy a díky podvozku se s ním dá v terénu užík hodně legrace. Pokud bych věděl, že budu lítat hlavně po asfaltu, skočil bych po charismatickém BMW R nine T Scrambler. Yamaha mě ničím zásadně neoslovila a asi jsem na ní ještě moc mladej a možná se za pár let budu divit. Každopádně je fajn, že je trh takto rozmanitý a nabízí pořádně široké spektrum motorek. Osobně se letos dost těším na nový Triumph Scrambler 1200 ve specifikaci XE, protože to vypadá na moc povedený kousek.

Video Vláďa

Informace o redaktorovi

Martin Hakl (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 180 cm
Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Honza Zajíček (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 183 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE