Souboj kafáčů: Z900 RS vs. XSR 900 vs. R nineT

Yamaha XSR900, Kawasaki Z900RS, BMW R nine T – Kafíčko, tak jak ho mám rád

Jeden miluje intenzivní ristretto, druhý jemnější macchiato a třetí pořádný kýbl americana. Ať je to jak chce, každý si na svém šálku kávy musí pochutnat a nejinak je tomu s touto trojicí nahatých krásek. Každá je totiž úplně jiná, ovšem v jednom jsou si rovny. Všechny jsou pořádnou náloží jednostopé radosti a o to tu právě běží!  

Yamaha XSR900

Na Yamaze jsem toho najezdil nejvíce, a tak ostatní dvě mašiny srovnám s ní. Nejdříve ale k samotné XSR900. Dá se říct, že tříválcové XSR dokonale klame tělem. Tváří se totiž jako neviňátko, které ctí klasiku, ovšem je zabaleno do moderního kukuče, který zrovna frčí. Sám za sebe musím říct, že mi stylem sedí a vlastně tak trošku připomíná mašiny týpků vypečeného komiksu Joe´s Bar. Parádní jsou obě světla, zrovna tak krásně tvarovaná bandaska, ale i příplatkové prošívané sedlo či nadstandardní výfuk od Akrapa. Nejen výfuk napovídá, že XSR900 klade důraz na sportovní stránku věci a vlastně se není čemu divit, protože geny po nahaté sporťandě MT-09 nemá šanci zapřít. Má s ní totiž shodný rám, kyvku, motor i pérování. Každopádně od takovéto stylovky budu kromě sportovního apetitu očekávat také roli parťačky pro pohodové vyjížďky za městem, ale i holky pro všechno, která nepohoří při povinnostech všedních dnů.

Jenže ona je neskutečnou dračicí a musím přiznat, že mě zpočátku svým dravým projevem až zaskočila a to především prudkou reakcí na plyn v nejostřejším režimu. Jede totiž sakra hodně a pod to se nejspíš podepíše každý, kdo jí zakroutil heftem. Sprostě nakřáplý zvuk vytočeného tříválce podporuje hříšné myšlenky, člověk se potom horko těžko brání pokušení! Otáčkoměr v jednom kole kmitá mezi sedmičkou a desítkou a jen málokdy se poroučí do nižších pater. Právě v těchto otáčkách letí Yamaha jako střelená a snaží se ukázat, o čem ta temná stránka Japonska je. Zakroucené asfaltky doslova miluje a já si to za jejími řídítky užívám na plné pecky. Z motorky je cítit, že právě tady je ve svém živlu a mám pocit, že její retro vzhled je prachsprostou přetvářkou. To platí dvojnásob při zmíněném nejostřejším režimu A, který mi na běžné silnice připadne agresivní až moc a daleko více tu využívám mapu standardní, která je pocitově tak akorát.

Při jízdě jsou cítit lehké vibrace, ovšem za mě jsou v mezích normálu a považuji je za motorkářsky zdravé. Prostě mám rád, když mašinu pod sebou cítím a to se tady děje. Když zrovna netopím pod kotlem a jedu na pohodu, oceňuji učesaný motor s velice použitelným spodkem, který si nechá líbit vyšší zařazený kvalt a přitom se chová podle nejlepších mravů bez klepání a jiných nervózních projevů. To je naprosto ideální ve chvíli, kdy legálním tempem projíždím vesnicí anebo se plížím po matičce Praze. Když pak za dědinou čapnu za plyn, XSR zrychluje jako by se nechumelilo a připomíná, že slušný spodek a parádní střední pásmo tříválcového řaďáku opravdu umí. Také přesná a krátká převodovka zaslouží slova chvály, stejně jako zobrazení zařazeného kvaltu na minimalistickém displeji. I přes malé údaje je čitelnost displeje v pořádku a mně vadí snad jen to, že přepínání mezi údaji nemá vlastní tlačítko vedle řídítka a musí se přehmátnout na tlačítka vedle budíku.

Samotný posed není jiný než u ostatních naháčů podobného ražení, ovšem je cítit, že má poměrně blízko ke sportovněji střiženým kouskům. Dá se ale říct, že se sedí v docela pohodlné vzpřímené pozici, nohy nejsou nepříjemně zalomeny a zakopnuty dozadu, což platí i pro ruce na užších silničářsky laděných řídítkách.

Pevný podvozek a tužší pérování zaručuje velice dobré jízdní vlastnosti. Jsem přesvědčen, že pro normální ježdění v silničním provozu je tužší podvozek naprosto v lati a svým charakterem se řadí mezi ty sportovnější. Na vyžehlených asfaltkách pochopitelně veliká paráda, ovšem rozbitější okresky nejsou ničím příjemným, s tím je potřeba počítat a zamyslet se nad investicí do tlumiče řízení. Každopádně se Yamaha neskutečně ochotně pokládá z jedné zatáčky do druhé, je výborně ovladatelná a skvěle obratná. Fakt se mi líbí jistota, s jakou vykružuje zatáčky a zrovna tak, jak klidně působí pod plynem na výjezdech z vinglů. Také brzdy fungují, jak se sluší a patří. Vyhovují mi jak rozumným nástupem, tak samotným účinkem.

Yamaha XSR900 je jasným důkazem toho, že když se ryze sportovní nahotinka citlivě střihne klasikou, může vzniknout sakra zajímavá mašina, která nejen dobře vypadá, ale i skvěle funguje. Z mého pohledu se jedná o dračici, která dokonale klame tělem… Bude to její temperament, kdo svede divochy, kteří mají rádi klasiku „na oko“ a kteří si potrpí na ostřejší motor v kombinaci s tuhým podvozkem. Nejspíš také přivítají cenovku, která je z celé trojice bezkonkurenčně nejnižší. Yamaha si během testu řekla zhruba o šest litrů a vzhledem k nejmenší nádrži z celé trojice je předurčena k nečastějším zastávkám na benzinkách. Jen pro upřesnění, objem nádrže čtrnáct litrů překonává Kawa o celé tři litry a BMW dokonce o čtyři. Mě XSR neskutečně bavila a užil jsem si s ní několik parádních dní. V pohodě jsem dojížděl za povinnostmi všedních dnů a pak o něco temperamentněji vyvětral hlavu na okreskách za městem. Pokud bych měl Yamahu XSR900 přirovnat ke kávě, určitě by ji nejlépe vystihlo moje oblíbené ristretto. Mimochodem, už jste viděli verzi Abarth?

Kawasaki Z900RS

Díky bezprostřednímu přesednutí na Kawasaki je šance více vnímat rozdíly. Celkově se ale dá říct, že Yamaha XSR900 a Kawasaki Z900RS jsou si s v mnohém docela podobné a zásadní rozdíl je cítit hlavně vůči dvouválcovému BMW. To si totiž tvrdošíjně vykračuje svou vlastní cestou, ctí tradiční „bavorácký“ koncept a tak nějak si vše dělá po svém. Zpět ale k Japonkám, které kromě rozdílu jednoho válce odlišuje hlavně jejich charakter. Kawasaki totiž působí o kus gumověji a rozhodně není tak drsnou sporťandou jako dravá Yamaha. Kawasaki Z900RS je pocitově daleko větším kusem železa, a to po všech stránkách.

Samotný posed je o fous pohodlnější, protože stupačky nejsou umístěny tolik vzadu a širší řídítka leží výš. Vyšší měkké sedlo pocit pohodlí jen dokresluje a se sportovně střiženým sedlem na Yamaze má pramálo společného. Pohled na parádní analogové budíky potvrzuje fakt, že se designéři inspirovali naháči vyráběnými před pár desítkami let a že máme čest s motorkou ze staré školy. Podobně je to s baculatou nádrží, jednodílným sedlem nebo oku lahodící čtveřicí vyleštěných svodů. Zelení designéři odvedli sakramentsky dobrou práci a je vidět, že když „zetko“ kreslili, moc dobře si uvědomili, že v jednoduchosti je krása.

Jakmile startér nechá promluvit řadový čtyřválec, ozve se příjemné hluboké vrnění a věřte, že se toho člověk jen tak nepřejí. Pak už v převodovce zapadá první kvalt a vyrážím vstříc asfaltovým klikaticím. Když „eresu“ dávám napít a jezdím úsek, který jsem ještě před chvilkou drtil na XSR900, zjišťuji, jak moc je Kawasaki jiná. Je totiž nečekaně příjemná a oproti XSR uhlazenou neagresivní pohodářkou. Prostě všechno funguje neskutečně hladce a musel bych dlouho vzpomínat, kdy naposledy jsem měl co do činění s takto „gumovou“ mašinou. Tento dojem kazí pouze škubnutí při otevření plynu z nulové pozice, což mě štve hlavně při průjezdech utažených zatáček. Nicméně Z900RS je o poznání jemnější na plynu a její výkon nastupuje o kus plynuleji než v případě nekompromisní Yamahy. Jízda je proto o kus učesanější a pocitově klidnější a tím pádem tolik nesvádí k bejkárnám jako její japonská sokyně XSR.

To ale neznamená, že by neuměla prásknout do koní a upalovat svižným tempem, protože toho se rozhodně nebojí. Když jí dám napít a ručička otáčkoměru atakuje červené políčko, letí jako z praku a svou houževnatostí dokazuje, zač je toho loket. Oproti Yamaze je tu ale cítit nějaké to kilíčko váhy navrch a to hlavně v esíčku, kdy se mašiny musí ve fofru překlápět z jednoho vinglu do druhého anebo v utažených zatáčkách. Popravdě, rozdíl dvaceti kilo oproti Yamaze se musí někde projevit. Naopak oproti BMW je o sedm kilo lehčí. Podvozek i pérování jede na stejné vlně jako motor a také po této stránce působí Kawa fest gumově. V porovnání s Yamahou je mnohem měkčí a když se tlačí na pilu, má tendence na výjezdech ze zatáček se lehce zavlnit. Každopádně pro normální ježdění, kdy nebudete chtít lámat traťové rekordy, ale „jen“ se svižně vozit, je podvozek úplně v lati. Měkčí pérování není vůbec na škodu při každodenním ježdění, tím spíš, jezdí-li se převážně ve městě.

Prostě Z900RS Kawasaki je motorkou pro každý den a vyniká svou pohodovou povahou a neskutečně gumovým projevem. Mně se líbí, jak nenásilně se hlásí k nahaté klasice let minulých, ale i to, jak je precizně a vkusně zpracovaná. Proto je více než jasné, že osloví sakramentsky široké spektrum motorkářů a zejména ty, kteří netouží po extravaganci, nýbrž po poctivé klasice, co na silnici funguje. Kawu bude milovat také spolujezdec, který zde bude rozmazlován nejvíce z celé trojice. Je fakt, že v roli baťůžku to na Yamaze nebude vůbec zlé, ale přeci jen na pohodlí zeleného sedla mírně ztrácí. Závěrem už jen to, že si Kawa charakterem říká o přirovnání ke klasickému espressu, které si rád dá nejspíš úplně každý, kdo propadl kouzlu čerstvě namleté a poctivě upražené kávy.

BMW R niteT

Jak už zaznělo, BMW R niteT není tradiční „bavorácké“ koncepci nic dlužno a celkem s nadhledem dává najevo, že mu japonská konkurence nedělá těžké spaní. Prostě působí dojmem, že nepotřebuje s Japonkami závodit a soustředí se samo na sebe. Také svým vzhledem jasně říká, že buď ho budete brát, jaké je, anebo se spolu nemáte o čem bavit.

Strohý design řady NineT mi padl do oka už s první verzí a tak je tomu i v tomto případě. Na rovinu ale říkám, že fanda zlatých příplatkových doplňků nejsem a stoprocentně bych si vystačil se sérií. Projev vzduchem chlazeného boxera má své kouzlo a už na místě odměňuje polechtání plynové rukojeti svérázným gyroskopickým efektem a hlubokým bubláním, přičemž si moc rád práskne do výfuku. 

První průlet zatáčkou jasně říká, že BMW není kdovíjakým nabroušeným závoďákem, ale vyznává hlavně jízdu na pohodu. Koneckonců, důkazem je už samotný posed, kdy se na něm v porovnání s japonskou konkurencí sedí docela nízko, nohy jsou více pokrčeny a chodidla posunuty o něco více vepředu. Také níže položená a poměrně široká silničářsky zalomená řídítka jasně říkají, že se chystám poškádlit svérázného rozcapeného naháče, který nemá s ergonomií ostatních dvou kousků vůbec nic společného. Jak tabulky ukazují, sedlo R nineT leží absolutně nejníže, tedy ve výšce 805 mm nad zemí, což je o tři centimetry níže než je u Z900RS a dva a půl centimetru než u XSR900. Citelně nízko položené těžiště se projevuje okamžitě, co „bávu“ hupsnu do stupaček a tím spíš, když se dvanáctkový boxer dává do pohybu a vyrážíme do ulic. Už od prvních metrů je jasné, že R niteT není takový divoch jako Kawa nebo snad ještě větší rapl od Yamahy. Lebedí si totiž v nižších otáčkách, kde ochotně servíruje mohutný výkon a velice slušný krouťák. V tu ránu chápu, že boxer nemá cenu točit do bezvědomí, ale naopak šestistupňové převodovce včas naordinovat další kvalt a valit dál. Prostě když to přeženu, tam kde Japonky ožívají, tam BMW končí.

Za řídítky R nineT se nemůžu ubránit pocitu, že krotím bombardér, který za hlubokého chrochtání letí vpřed a neohroženě válcuje, co mu stojí v cestě. Jeden by mohl říct, že působí jako neohrabaný hromotluk, jenže omyl. BMW je totiž neskutečně stabilní a je až překvapující, jak precizně vykružuje zatáčky a s jakou jistotou dokáže proklouznout esíčkem. Když pak dostane napít, za typického zachrochtání vystřeluje ven a při každém zařazeném kvaltu si radostně práskne do výfuku. Také v těchto chvílích dokáže zachovat klid a já oceňuji, že z továrny přijíždí s tlumičem řízení, který zde rozhodně není pro srandu králíků. Marná sláva, také R nineT umí vzít do zaječích a upalovat svižným kvapíkem.

I přesto mají obě Japonky temperamentu o fous více a „bavec“ to dohání svým charismatem, kterého má na rozdávání. Také proto útočí na srdce poněkud jinak zaměřených motorkářů, než to dělá XSR900 nebo Z900RS. Jsem si jist, že si posvítí také na jedince, kteří zažijí jednostopou premiéru, protože se nedávno dočetli, že mít v garáži "kafíčko" je kůl. BMW R nine T si jde svou vlastní cestou a kromě toho se nechá královsky zaplatit, takže je ze všech tří jednoznačně nejdražší. Také praktická stránka věci říká, že nine T sází především na vzhled a to ostatní je až na druhé koleji, u BMW od toho mají v portfoliu úplně jiné kousky. Tím mám na mysli, že neřeší, jestli se něco vejde pod sedlo, jestli za deště bude jezdec jako čuně anebo jestli spolujezdec bude nasedat smířený s rolí mučedníka. A BMW versus káva? Z mého pohledu takové macchiato nebo dokonce jemnější flat white.

Honza svůj pohled na věc zakončil asi nejvýstižnějším pořekadlem, které zní „když tři dělají totéž, není to totéž“ a to je pravda pravdoucí. Každá mašina má své kouzlo a každá zaručeně přinese gejzír emocí! Teď už je na každém, co má rád, co hledá a co od mašiny očekává. Výběr je naštěstí obrovský. To je moc dobře, stejně jako to, že je šance si u prodejců nejprve motorky vyzkoušet a teprve potom utratit nemalé dukáty. Prostě jeden má rád holky a ten druhej vdolky.

Informace o redaktorovi

Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Honza Zajíček (Odebírat články autora) - Výška redaktora: 183 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Který model byste si vybrali vy?

1. BMW R nineT
   Hlasováno: 41x
2. Kawasaki Z900 RS
   Hlasováno: 81x
3. Yamaha XSR 900
   Hlasováno: 39x

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE