Test endur Beta 2020 z Itálie: Z jedné vody načisto

Text: Vláďa Novotný | Video: Honza Zajíček | Foto: Beta | Zveřejněno: 9.8.2019 | Zobrazeno: 21 641x

Kapitoly článku

Dvacítkové Betky se mi dostávají do rukou v toskánském Il Cioccu a mám pocit, že tohle báječné místo nemusím enduro fanatikům více představovat. Ano, je to lokalita, která rok co rok dává do těla endurácké špičce při extrémním závodě Hell´s Gate. Tentokrát hostí nás a zrovna tak to nejdůležitější, tedy fungl nové enduro zbraně italského výrobce Beta. Organizátoři zde namotali rozmanitý okruh skrz lesy a nechybí ani enduro test namotaný na louce. Během dne pochopitelně zkouším celou modelovou řadu a beru si jednu Betu za druhou. V první části dne se věnuji především focení a ve druhé si motorky rozděluji do dvojic a snažím se vnímat rozdíly.

Dokud mám síly, beru si pod zadek největší RR 480 a bezprostředně po ní RR 430. Pochopitelně, kromě motoru jsou motorky na chlup stejné, tedy co se rámu, pérování a dalších komponentů týče. Z řady si vytahuji velkou čtyřistaosmdesátku a vyrážím na trať. Už první okamžiky říkají, že tohle je těžkej kalibr a celkem logicky vzbuzuje respekt. Motor bere hned od nejnižších otáček a musím říct, že má spodek jako hrom. Plynovou rukojeť stačí jenom hladit a Betka letí jako střelená. Tady nemá smysl motor zbytečně točit, ale spíš využívat nízké a střední pásmo, kdy se dá jet hezky plynulá jízda.

Pokud se náhodou špatně zařadí, vše se v klídku zachrání plynem a celkem snadno se vybruslí i z nějaké zapeklitější prekérky ve výjezdu. Převodovka funguje velice dobře, hydraulická spojka jak by smet, a to se vlastně dá říct i o motorce jako takové. Co se ovladatelnosti týče, vše je v lati a Betka se řídí jedna radost. Je jasný, že je tu trošku cítit vyšší hmotnost a přítomnost rotujících hmot velkého čtyřtaktu, ovšem není to nic jiného než u ostatních mašin stejného kalibru a nemám s tím problém. Pérování v továrním nastavení je velice rozumně naladěno a dá se říct, že je spíš měkčí, což mé váze i výkonnosti jde na ruku. Když vidím slovenského kolegu, jak mu září oči a po první rundě tvrdí, že tahle Betka by mohla být ideálním základem pro rally speciál, musím mu jenom dát za pravdu.

Největší čtyřtakt střídám za krapet menší kalibr, tedy Betu RR 430 a dávám si pár okruhů v jejím sedle. Mimochodem, nové sedlo má ideální povrch, který nestahuje kaťata, ovšem zároveň není ani nepříjemnou skluzavkou. Z mého pohledu by ale zasloužilo více pěny a o něco fortelnější upevnění. Ještě nejsem ani v půlce okruhu a už můžu říct, že dva velké čtyřtakty jsou sakra jiné a kontrast mezi nimi je větší, než jsem před svezením čekal. Menší RR 430 totiž působí o kus jemnějším a čitelnějším dojmem. Pocitově je lehčí do ruky, a je to znát hlavně v utažených zatáčkách a technických pasážích. Mimo to je cítit jiná charakteristika motoru a na rovinu říkám, že tak velký rozdíl bych před svezením nečekal. Také čtyřistatřicítka má velice slušný spodek a ještě lepší střední pásmo, takže se výkon krásně dávkuje, a to jak v těžších technických pasážích, tak v rychlejších úsecích. Pérování i pocit ve stupačkách mi naopak přijdou hodně podobné a je fakt, že mi u obou víceméně sedí. Pokud bych si tedy měl vybrat, sáhl bych po plynulejší a o málo hodnější RR 430.

Další dvojicí je RR 350 a RR 390, tedy menší čtyřtakty, které se těší veliké oblibě po celém světě, a to platí především o nejprodávanější třistapadesátce. Právě tu si beru do parády jako první a jdu si dát pár okruhů. Jojo, tohle je opravdu pohodová a neskutečně příjemná mašina, která nezná slovo agrese. Reakce na plyn je hezky jemná, a to sedí především těžšímu členitému terénu, kde se občas musí jet krokem. Jemná je i spojka, to samé se dá říct o ovladatelnosti i pérování. Třipade proplouvá zatáčkami jedna radost a hezky se mi vede také po nataženém kros-testu po louce. Podobně jako u ostatních Betek bych přivítal snad jen o málo jemnější přední brzdu s pozvolnějším nástupem, protože tahle je docela ostrá. Každopádně RR 350 jasně dokazuje, proč ji lidé mají tak rádi a proč se tak dobře prodává. Vše totiž funguje naprosto samozřejmě a hladce, a to je u endura důležité.

Nyní už přichází čas na větší RR 390 a na rovinu říkám, že se na ni moc těším. Už první okamžiky říkají, že tohle je přesně to pravé a třistadevadesátka se nejspíš stane mou toskánskou favoritkou. Ovladatelnost je parádní, pérování v továrním nastavení tak akorát a ergonomie mašiny zrovna tak. Je ale fakt, že z tohoto pohledu mi přijde téměř na chlup stejná jako menší třipade, a proto si vychutnávám její obratnost a výbornou ovladatelnost. Rozdíl vnímám hlavně v motoru a musím říct, že RR 390 mi sakramentsky sedí.

Líbí se mi totiž střední pásmo a parádní průběh výkonu už od nízkých otáček. Právě to hraje do karet například výjezdům ze zatáček, ale i těžším enduro pasážím, které se projíždějí volnějším tempem, ovšem když je potřeba vrknout plynem a odskočit, temperamentní Betka není proti a v tu ránu jsem tam, kde potřebuji být. Je jasný, že každému sedne něco jiného a každý od ostrého endura očekává něco jiného, ale mně sedí ze všech čtyřtaktů právě RR 390 vůbec nejvíce a byla by to ona, kterou bych si ustájil v garáži. Je celkem zajímavé, že mi pocitově přijde blíž ke čtyřistatřicítce než k menší třipade, a to hlavně po stránce motoru.

Po čtyřtaktech si beru pod zadek velké dvoutakty a začínám třístovkou RR 300. Sotva vyjedu na trať, už cítím o něco málo jiný posed a geometrii motorky. Dvoutakty jsou trošku jiné a jen díky bezprostřednímu přesednutí můžu rozdíly vnímat. Vnímat jde také o něco tvrdší pérování a celkově tužší charakteristiku dvoutaktní třindy. Každopádně se později přesvědčuji, že takové nastavení není vůbec špatné a vyhovuje rychlejšímu tempu po rozbitých rovinkách, ale i krkolomnějším úsekům v lese. Největší dvoutaktní Betka působí lehkým dojmem, moc hezky se řídí a vykružuje zatáčky. Ovladatelnost je opravdu příjemná, to samé můžu říct o lineárním výkonu dvoutaktního jednoválce, nicméně znám třindy ještě o ždibec hladší.

Třístovka má velice slušný spodek, a tím spíš střední pásmo. S tím se dá velice rozumně nakládat a motor není potřeba točit, ba naopak, protože jenom tak se dá jet čistě a plynule. Jakmile ji dám napít a čuchnu do vyšších pater, třinda letí jako střelená a ostatním třístovkám stejné kategorie není vůbec nic dlužna. Během testování mi jeden z inženýrů nastavuje výfukový ventil a rezonátor a s šibalským úsměvem mě žene na trať, abych si vyzkoušel rozdíl. Je neuvěřitelné, jak jedna a půl otáčky inbusem dokáže motorku tak zásadně změnit. Nyní je to veliká ostrota a reakce na plyn je opravdu agresivní, a právě to mi na dnešní trati dvakrát nevoní. Když se vracím, zase si mě bere do parády a tentokrát točí inbusem na druhou stranu. Po vyjetí okamžitě zjišťuji, že třindu proměnil v něžnou baletku, která je až nečekaně jemná, což v těžším krkolomném terénu není vůbec špatné. Tohle byla opravdu zajímavá zkušenost a u velkých dvoutaktů to beru jako veliký bonus a hlavně velice praktickou záležitost.

To už ale z řady vytahuji dvoutaktní dvěpade a nutno podotknout, že jsem na tuhle holku taliánskou moc zvědav. Dobře si totiž pamatuji, že jsem se na jednom z předchozích ročníků nesvezl zrovna nejlíp, a to z toho důvodu, že byla poměrně uštěkaná a její motor působil dost agresivně. Dneska mi ale už po chvilce spadla brada, a to hlavně díky hladkému projevu motoru, který je velice milým překvapením. Je totiž krásně plynulý a čitelný v celém spektru otáček, a když to přeženu, nemá daleko k trialovému speciálu. Pecka jsou výjezdy ze zatáček, ale i vrkání skrz těžší terén, kde to je spíš o rovnováze a citlivém ovládání. Tohle se mi moc líbí a na rovinu říkám, že bych před prvním svezením na dvoutaktní dvěstěpadesátku nevsadil boty. Teď musím říct, že se mi líbí víc než třístovka a dávám jí plný počet bodů. Také spojka se ovládá moc hezky, i když je fakt, že oproti čtyřtaktům je o ždibec tužší. Pérování, brzdy a ergonomie jsou víceméně stejné jako u tříkila, a to samé se vlastně dá říct také o ovladatelnosti a pocitové váze. Jak už jsem zmínil u třístovky, také dvěpade má v porovnání se čtyřtakty tužší podvozek, nicméně stále tak akorát a rozhodně nemůžu říct, že by byl nepříjemně tvrdý.

Nyní už skáču do stupaček nejmenší Betce, kterou je RR 125 a marně hledám startér. Jediná dváca se totiž startuje klasickým kick startem a nutno dodat, že chytá hned na první dobrou. První okamžiky jasně říkají, že na stopětadváce nejde jinak než motor točit a za žádnou cenu mu neslevovat. Proto se dost často řadí a pracuje se spojkou, která jde hezky lehce. Jedině tak se dá jet čistá a plynulá jízda, ostatně tak, jak to u temperamentních stopětadvacítek je. Beta RR 125 je opravdu lehoučká a na trati působí jako baletka. Musím říct, že mě to na ní baví a jejího temperamentu se nemůžu nabažit. Každopádně už jsem zvědav na větší dvoustovku RR 200 a po pár kolech se jí deru za řídítka.

Elektrický startér ji nechává promluvit a je pravda, že už zvuk na úvodní rovince napovídá, že jde o mnohem větší motor a pocitově má o trošku blíže k větší dvěstěpadesátce. O tom se přesvědčuji po celé délce trati, kde se dvoukilo předvádí v nejlepším světle a oceňuji především velice slušné střední pásmo otáček a na malý dvoutakt poměrně lineární výkonová křivka. I tady je potřeba často řadit a do hry zapojit spojku, každopádně motor nefunguje v režimu otevřeno/zavřeno a nechá se hezky dávkovat plynem. Dvoustovka funguje opravdu moc hezky a je pravda, že trošku ohrožuje moji asi neoblíbenější dvacítkovou Betku, kterou se po právu stala dvěstěpadesátka. Je to nejspíš také tím, že dvoustovka mi svou charakteristikou přijde mnohem blíže právě k dvěstěpadesátce než k menší dváce.

První svezení na dvacítkových Betkách je minulostí a mně nezbývá než konstatovat, že toskánská značka udělala zase velký krok kupředu. Motorky vypadají moc hezky a stejně tak fungují na trati. Z mého pohledu jsou dvoutakty o fous větší „závodní nářadí“ než uživatelsky příjemné čtyřtakty. Každopádně se mi líbí skvělá ovladatelnost a krásně pružné motory. Jasnou čtyřtaktní favoritkou je třistadevadesátka RR 390 a dvoutaktní potom dvěpade RR 250. Dvacítky se nyní začnou objevovat u prodejců a s největší pravděpodobností se budou konat předváděcí akce, kde si budete moci Betky nové generace vyzkoušet. Právě to je nejlepší příležitost, jak si udělat vlastní obrázek a zjistit, jestli se modely 2020 Italům povedly.