Ukrajina 2009 - na víkend

Po skoro přesně plánovaném dojezdu kolem osmé večer, jsme na Sivé Bradě pili Hynkovu „víčkovici„ jen ve třech, protože Hynek a Lada díky protékajícímu chladiči s námi od Makova dále nejeli a od Makova už ani nikdo jiný nejel. Ach jo… Hynku díky, byla moc dobrá… Motorky spinkají na chodbě v penzionu. Udělali jsem si ještě výšlap k minerálnímu gejzíru, dali si ještě nějakou štamprli a šli spát. Ubytování v čistém prostředí a s WC a sprchami na chodbě za 10,- €.
Snídaně proběhla na pokoji i s čerstvou kávou a čajem a odjezd se mírně protáhl hledáním „ztracené“ videokamery. Kluci s dodávkou byli ve skvělé náladě a stihli si ještě udělat snídani. Po cestě nám asi 30 minut proprší a na křižovatce v Prešově měním za deště Elefantovi vyhořelou pojistku. Vzhledem k tomu, že jsem jel od oka bez navigace a mapy, podařilo se mi někde špatně odbočit, respektive neodbočit a motocyklová skupina dojela místo na Ubľu k Užhorodu :o) Kontakt s auto skupinou proběhl telefonicky a po zjištění, že jsou ještě ve Snině, jsme se rozhodli pokračovat směr Ubľa. Až neuvěřitelně auto skupina přijíždí na celnici ve chvíli, kdy my si sundáváme přilby.
Super to vyšlo. Na hranici směr UA jsme byli první a chvíli i jediní. Paráda! Slováci byli v pohodě, jen jim trochu trvalo, než pročetli všechny doklady, které sebou auto skupina vezla. Jediné co jim říkalo „pane“ byla čtyřkolka na vozíku :o) UA hranice už tak pohodová nebyla. Nakyslé xychty ukrajinských celníků, bumážky a jejich pocit nadřazenosti. Banda jedna… Nejdříve jsem málem způsobil mezinárodní incident já. Na pokyn jednoho celníka, co nám kontroloval pasy a ujištění se, že je vše OK a můžu odjet, jsem volně pokračoval na motorce na Ukrajinské území. Jel jsem krokem bez přilby, takže jsem zaslechl jak na mě někdo huláká, něco v tom smyslu „stůj, kam kurva jedeš“ . Otočil jsem se a Jirka s Janou na mě gestikulují, ať se vrátím a nasraný celník si ještě něco mumlá pod nosem. Couvnul jsem zpátky, abych zjistil, že jsem neprošel celní kontrolou. Jestli mám zbraně, drogy a podobně… Pak ještě následoval zápis našich pasů a motorky do PC, což se opět neobešlo bez hloupých keců ze strany celníků a navíc jsem se snažil zamluvit dotaz, když děda celník koukal na barevného Elefanta a ptal se „što éto čérna“ ? Tak jsem řekl, že je to červená a že je to barva rámu. Vypadal jsem přesvědčivě, tak jsme dostali další bumážku, kterou za chvíli odevzdávám u poslední kontroly při vjezdu na Ukrajinu. Vyměníme ještě nějaké peníze, přičemž se rozhoduju nechat si eura na zpáteční cestu a jako železnou rezervu v UA a měním CZK na UAH (ukrajinská hřivna). Koukáme s Jirkou na nabídku kurzů a nejsme z nich dost moudří, což nám ani nevyřeší provedená výměna. Každopádně dostávám jednu Hřivnu za 3,10 Kč a Jirka (výměnou za Eura) má Hřivnu za 2,60. Vzhledem k Ukrajinským cenám však rozdíl u tisícovky až tak neřeším. Během výměny peněz lehce sprchne a zase svítí sluníčko. Čekáme u motorek na auto skupinu a zapaluju své první cigáro na Ukrajině. Netrvá dlouho a celník co mi vynadal, že jsem neprošel celní kontrolou mě volá k sobě a hubuje znova, že se tady nesmí kouřit a že teda bude pokuta. Ukazuje někam, kde má být napsáno, že se tady nesmí kouřit, ale nic tam není. Típám cigáro do koše a celník mě vyhazuje a ať jedeme čekat za hranice. OK… Odevzdáváme lístek frajerovi co má na starosti závoru a jsme na Ukrajině.
Bohdan s Milanem přijíždí o chvilku později a vykládají zážitky z přejezdu hranice.
Nejdříve celníci nechápali, že jediné co je jejich je čtyřkolka a moc jim neseděly plné moci, co si kluci vezli sebou. No jak by jim mohly štimovat, když chyběl kolek a razítko nevypadalo tak, jak jich už asi několik předtím viděli. Bohdan na poslední chvíli ještě v pátek u kamaráda co má kulaté razítko narychlo udělal plné moci k autu a vozíku a s tím vyrazili. Nakonec to celníci skoro vzdali a vypadalo to, že bude vše OK. Jenže přišla celní kontrola a průzkum auta. Jako poslední jim zůstala na kontrolu autolednice, což celníkům sedlo do noty. Objevili tyčku salámu, která se jaksi nesmí převážet a už byl důvod ke sporu. Suma sumárum… Aby tedy mohli se všemi půjčenými věcmi a tyčkou salámu na Ukrajinu, celník se zeptal… „Dáš?“ Bohdan neváhal dlouho a řekl, že dá. 10€ celníkovi a 2x5€ za celní jistinu, jako že se s vozíkem i autem z Ukrajiny vrátí. Na 2x5€ kluci dostali bumážky s razítkem, ale razítko inkasující osoba vytáhla někde z hloubi šuplíku, přestože na stole jich měla asi pět. No asi vlastní byznys :o) Před odjezdem ukazuju do dálky poloninu Runu. Každopádně teď všichni stojíme za Ukrajinskou hranicí a můžeme vyrazit do země, kde se čeká. 
První kontakt z místní faunou přichází hned v obci МАЛИЙ БЕРЕЗНИЙ, kde se proplétáme stádem krav, volně jdoucích po silnici. Silnice jsou posrané z leva z prava a za chvíli mám i já něco zespoda na blatníku. Pohodovou rychlostí 70 km/h míříme na ПЕРЕЧИН, kde hodláme doměnit peníze, protože to Bohdan s Milanem už raději na hranici nedělali a vypadli pryč, navíc se chceme naobědvat. Kousek před městem ПЕРЕЧИН míjíme jedoucí koňský povoz se spícím, pravděpodobně opilým vozkou… Chvíli jedeme hlavním bulvárem a narážíme na bankomat Reiffeisen Bank, kde si kluci vyberou. O kousek dál zastavujeme v bočni ulici, kousek od nemocnice u velmi pěkně vypadající restaurace. Boršč si dáváme všichni a hlavní chod dle momentálni chuti. Během oběda konstatuju, že tady není zvykem platit každý zvlášť a že to teda potom rozpočítáme. Když žádáme o účet, přece mi to nedá a ptám se jestli můžeme zaplatit každý zvlášť, číšnice se tváří že není problém a odchází. Konstatujeme tedy, že borka je již z nové školy a že asi chápe rčení „náš zákazník, náš pán“. Chyba… Za chvíli je tu a má v ruce lístek s celkovou sumou za všechny. No nic, vydělíme to pak pěti. Domlouváme se ještě na dalším plánu a vyrážíme směr ТУР'Ї РЕМЕТИ a КОЛОЧАВА. Po cestě beru benzín na pumpě v obci СІМЕР, kde před dvěmi lety nebyl problém platit kartou. Borec mi však oznamuje, že nět signalu a že tedy jenom hotovost. OK jdu tedy ke stojanu, že si chci načepovat, ale benzín neteče. Tak jsem vrátil pistoli do stojanu a vzpomněl si, že i kdysi to tak bylo a že je třeba platit předem, nebo si nechat načepovat. Jdu tedy k okýnku a žadoním o puštění benzínu, že nevím kolik se mi toho do nádrže vleze. Chvilku se nemůžeme dohodnout, až nakonec borec ukáže klasickým gestem, že mi podřízne krk, ale v tomto případě to znamená, že pochopil, že chci plnou. Uf… Už to teče a benzín i příjemně voní. V mém směnném kurzu stojí benzín 21,50 a Jirka bere za 18,00. Teď si říkám, že je ten rozdíl v kurzu vcelku patrný. Bereme benzín i do čtyřkolky, což obstarává pohunek od pumpaře. Stihneme ještě vyfotit plakát, že je zakázáno čepovat si sám, což si volně překládáme tak, že je zakázáno se zastřelit tankovací pistolí… :-)))
Po cestě opět míjíme spoustu zvířat, včetně prasete velkého jak sviňa, co bylo skoro stejně velké jako kráva. Asi prasnice… ТУР'Ї РЕМЕТИ nás vítá stejně a zde si dáváme krátkou pauzu na nákup potravin, nanuk, sundání čtyřkolky a všeobecnou pohodu. Kupuju cigára Camel za 20,- Kč a zjišťuju že chutnají stejně jak u nás, no jo, to jsou ty malé daně… Je 17:30 a chvilku se biju s myšlenkou, že nepojedeme do Koločavy, ale na Runu, že tak budeme mít více času na kochání a rozbití tábora, navíc je super luxusní počasí a Runa je vidět bez jediného obláčku. Přece jen jedeme v dohodnutém směru a po mírně i více než mírně rozbitých silnicích míříme na západ. V obci ПОЛЯНА zastavuje policejní hlídka Bohdana, aby se přesvědčila, že je majitel řidičského oprávnění na vozík. Při pohledu na zadní stranu řidičáku se pousměje, vrátí doklady a popřeje hezkou cestu. Bohdan má datum u každého z namalovaných obrázků :o) Později během cesty zjišťujeme, že mít za autem vozík je docela exotika, protože to tady prostě nefičí. Seno, kozu, prostě cokoliv narvete do osobního auta a jedete kam je třeba. Vozík je tu nadstandard. Projíždíme průsmykem Уklyn po rozbité silnici, abychom stejnou, ne-li horší silnicí sjeli dolů. Obdivuju Jirku s jakou bravurou se vrhá do zatáček a přitom si říkám, jestli na mě nenadává, kam jsem ho to vlastně vzal… Zastavujeme až za policejním kontrolním bodem na hlavním tahu na Kiev v městečku НИЖНІ ВОРОТА, kde si dáváme pauzu, uvolňujeme ztuhlé svalstvo a s Jirkou si měníme motorky.
Nevím proč, ale jsem přesvědčen, že cesta už bude lepší, což se však úplně nepotvrzuje. Opět roleta, občas díra, ale jde to. Po osmi kilometrech v sedle u odbočky na přečerpávací stanici plynu si motorky vracíme a sdělujeme pocity. Milan konečně využívá výhod čtyřkolky a hrne se kolem pasáka koz do zalesněné stráně až se za ním práší. Čas ubíhá tak velím k odjezdu, protože nás do Koločavy čeká ještě 70 km. V obci СОЙМИ kousek před mostem nás zastavuje policejní hlídka na běžnou kontrolu, kterou zcela nedokončí a velí ať jedeme. Jedou na pomoc svým dvěma kolegům, co se za mostem snaží zpacifikovat opilého řidiče. Borec je skutečně zdatný, protože se dvěma policajty docela slušně mává a až přijezdivší kolegové dílo dokončují. Jedeme stále po hlavní silnici až do města МІЖГІР'Я, kde uhýbáme na silnici číslo 20 a přes průsmyk kde začíná Siněvirský národní park klesáme do údolí do Koločavy. Vzpomínám na rok 2002 a 2007, abych zjistil, že se zde nic nezměnilo. Chybějící silnice, rozbitá silnice, stejné neopravené domy, rozpadající se stará škola… Jen je tady více KAFE BARŮ, což je něco jako obchod, trafika, hospoda a cukrárna v jednom. Jen nabídka je tuhle větší a támhle zase menší. Pozorujeme okolní krajinu poničenou povodní a vjíždíme do Koločavy. Zastavujeme před Četnickou stanicí, která původně skutečně četnickou stanicí byla, ze které je dnes hospoda a ubytování. Venku stojí autobus z frýdecko-místeckou espézetkou, což znamená vytížený stav, přesto se jdu zeptat jestli se zde můžeme vyspat. Majitel Valeryj nabízí nové právě budované nedokončené pokoje, kde můžeme přespat na zemi za 30,- Kč na osobu. Vzhledem k tomu, že nabízí i parkování v uzavřeném dvoře, bereme to. Milan s Bohdanem si budují nocležiště v autě, já s Janou a Jirkou jdeme do poschodí. Večer končíme příjemným tlacháním o uplynulém dni v hospodě u piva a boršče. Milanův neutichající kašel se snažím řešit prosbou o nějaké léčivo a dostáváme Stoptusin v koňské dávce nakapaný na kostku cukru a k tomu bylinkový čaj. S Valeryjem diskutujeme o korupci, mafii a dalších věcech. Z hovoru vyplývá, že i obyčejný policajt na ulici má velký pán. Podle našich hodinek je půlnoc, navíc je tady o hodinu více, tak jdeme spát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE