Ukrajina 2009 - na víkend

Ráno je lehce zamračené, ale za chvíli se oblaka trhají a slunce začíná pálit. Po snídani na dvorku mezi stavebním materiálem a mírným zápachem z místní latríny jdeme na procházku po Koločavě. Koločava mírně zmoderněla, přibyly nějaké stavby, zkulturnili památník obětem druhé světové války a budují asi novou radnici. Opouštíme hlavní silnici a mizíme do nitra okrajové části omrknout probíhající mši v pravoslavném kostele a hned vedle stojícím katolickém. Kolem nás se kromě množství lidí procházejí krávy, husy a pobíhají psi. Cesta je docela mazec a žigul co krokem jede kolem má už slyšitelně vymlácené tlumiče. Není divu, že u každé druhé chalupy stojí ZIL, nebo podobně nezničitelné auto. Po cestě zpátky potkávám na ulici Vasila, což je zástupce ředitele a učitel biologie na místní škole. Znám jej už od roku 2002 a dostal od nás (tehdejší výpravy) k Vánocům dvou plotýnkový elektrický vařič. Přiznám se, že jsem ze začátku nebyl rád že se potkáváme, protože mi bylo jasné, že dojde k diskuzi o návštěvě a proč jsme se nestavili. Vzhledem k tomu, že jsme přijeli včera za šera, nechtěl jsem už otravovat a taky být za něco vděčný. Asi by nás ubytoval gratis, nebo za skutečně malý obolus. Navíc by nám to narušilo časový plán, protože by nás vzal určitě do muzea ve škole i do kostela, kde si zřídil své „vlastní“ muzeum. Opáčil jsem, že jsme přijeli jen na chvilku a že už zase jedem dál, že jsme na Ukrajině jen na víkend, tak se nemůžeme zdržovat. Dává mi své mobilní číslo a že až zase pojedeme, máme se ozvat, že nachystá program. S Jirkou s ním ještě chvíli diskutujeme o jeho zájmu sehnat co nejvíce materiálů z doby, kdy Zakarpatí patřilo k Československu a pak už se loučíme a jdeme za ostatními. Na Vasilovi je vidět, že ho to mrzí, že na něj nemáme čas. Ach jo… Fotíme ještě místní rozvod elektřiny, ze které si lidi berou pro sebe bez elektroměru kam zrovna potřebují. Na dvorku zvolna balíme a pozorujeme ruský zájezd, jak čeká v řadě na smrdutou latrínu, místy ošplíchlou řídkou stolicí. Jirka dělá vtip a říká: Vždycky jsem si myslel, že lidí čekají ve frontě na něco dobrého… :o)))))
Balíme a vyrážíme do Siněvirského národního parku omrknout ledovcové jezero, ke kterému se váže historka o tom, že bohatá Viera si nemohla vzít chudého Sině a tak plakala a plakala tak dlouho, až vyplakala jezero. Chudák… Po cestě dělám za jízdy fotky, jednu společnou uděláme ještě u cedulky Koločava a nad horama se začnou tvořit mračna. To nevypadá dobře. V Siněvirské Poljaně, což je živý skanzen, vjíždíme do deště, tak se otáčíme a jedeme do místní koliby na šašlik. Během přípravy oběda se venku žení čerti, ale než zaplatíme, tak je zase fajn. Podél cesty k jezeru piknikují rodiny s přáteli, v řece si myjí auta a dělají si prostě pohodu. Na parkovišti pod jezerem si nějak nevybavuji jak daleko je to pěšky k jezeru a navíc si vzpomínám, že parkoviště nahoře nic moc. Navrhuju nechat všechno tady a jít pěšky. Upletl jsem si na sebe bič, protože jsme zmokli po cestě nahoru i dolů a přeháňka přišla vždycky ve chvíli, když jsme nebyli schováni pod stromy… Navíc nám vycházka vzala dost času pro další putování. Ponaučení pro příště: jedu-li na opravdu krátký výlet, nebudu šetřit na komfortu a dá-li se někam dojet po ose, tak tam dojedu. Dole na parkovišti ještě zvažuju návštěvu WC, ale po otevření dveří od latríny tento nápad zamítám. Po cestě zpátky od jezera ještě jednou sprchne a za průsmykem nad Koločavou už máme skoro jasné počasí až k dnešnímu poslednímu ukrajinskému nocležišti. V Mežgorje hledáme benzíku, ale ta tu není. Další je až za městem, ale nevíme jestli berou karty, tak raději vybíráme z bankomatu. Po příjezdu se pumpař ptá jestli máme Hřivny, tak je jasné že karty neberou, byť mají na skle vylepené loga. Úžasné však je to, že je zde volně přístupný splachovací záchod, s papírem i tekoucí teplou vodou. Až jsem se všichni vystřídali, pumpař WC uzamkl. Asi jsme spotřebovali denní příděl vody. Tankování probíhá stejně, zaplať dopředu. Ukazuju mu gesto „podříznutý krk“ a ač značně nelibě, přesto mačká čudlík v kukani a čísílka na stojanu se nulují. Beru plnou nádrž 95 voňavých oktanů a v mém kurzu tentokrát za 17,80 :o) a Jirka za 15,- Kč. Se splachovacím záchodem je to luxusní nabídka. Před obcí СОЙМИ fotíme nadstandardní ubytovací zařízení a přemýšlíme, jestli mu nechybí klientela.
Hned za mostem, kde nás po cestě do Koločavy stavěli policajti, nás jiní policajti stavějí opět. Chtějí doklady a vypadají v pohodě. Snažím se dělat pohodu a říkám, že nás jejich kolegové kontrolovali už včera večer. Vcelku ho to nezajímalo a až měl všechny doklady posbírané tak pronesl: Ribjáta, znájetě što vy narobíli? Tak se ptám co, načež jeho odpovědi nerozumím. Oslovil mě jménem a vzal bokem, blíže ke křižovatce. Po chvíli jsem pochopil, že jsme neblikali, když jsme z hlavní silnice sjížděli rovně na vedlejší. Chvíli jsme se přeli, že to jako nebylo třeba, ale byl neoblomný. Když kolem nás ve stejném směru projíždělo nějaké staré Audi a řidič toho fízla zdravil, řekl jsem že on taky neblikal. Policajt se na mě otočil a rázně pronesl že „on blikal“. Slovo „blikat“ jsme si ujednotili, když pochopil, že to jeho „něco“ je pro mě nesrozumitelné. Já kontruju a říkám, že jsem se schválně díval jak přijížděl k mostu a určitě neblikal. Jeho velmi rázné „blikal“ mě přesvědčilo o jeho neotřesitelné pravdě a šel jsem oznámit zbytku výpravy, že nás zastavil, protože jsme neblikali. Borec leze do starého policejního žigulíka a my debatujeme co dál. Vzhledem k tomu, že Ukrajinští policajti nemůžou vybírat pokuty v hotovosti, musí viníka předvolat před soud. To ovšem znamená přečkat někde bez dokladů do druhého pracovního dne a pak buď soud vyhrát, nebo nevyhrát. Varianta B je, (tak jako jinde ve světě, ale tady nepoměrně více fungující) vykoupit se. Po ne zcela jednohlasném závěru diskuze nesu do auta 10€, jako že je to pro něho a ať se na to vysere. Borec kontruje jako že to takhle nejde a vytahuje z aktovky nějakou informační brožuru, kde je napsáno, že za neblikání je 425 až 725 Hřiven pokuty. Překvapivé je, že už při vytahování má otočeno na stránku s tímto přestupkem. Asi to docela nese… Ukazuje mi ještě v knížce pravidel silničního provozu, které značky jsme neakceptovali a opět říká že bude soud. Ptám se tedy za kolik nás nechá jet, načež přichází odpověď za 50€ nic neviděl. Odcházím a byť se nám to samozřejmě nelíbí, skutečně není nad čím přemýšlet, jen jsme místo 50€ nabalili 40€. Vracím se do auta, podávám 40€ a říkám že více nemáme. Policajt se tváří, jako že jsme ho strašně okradli, ale že teda OK a vrací mi všechny naše doklady. Jirka vypadá, že by to chtěl ještě řešit, ale tohle fakt nemá smysl. Jedeme pryč.
Jedeme v kuse až do Volovce, kde v místním obchodě kupujeme párky na oheň a pivo. Chvíli diskutujeme, tváříme se že nás ta pokuta moc nerozhodila, ale určitě to v každém je a lehce sere. Pokračujeme už bez zastávky do ТУРИЦKИ, kde odbočujeme na lesní cestu směr ЛИПОВЕЦЬ, ze kterého pak vede panelová cesta až na Runu. No jo… Za poslední dva roky se silnice poněkud změnila a voda a Zily jezdící nahoru z ní místy udělaly šotolinu a chvilkama i tankodrom. Jirkovi několik krát klouzla zadní guma, tak jsem jej před Lipovcem vzal na Elefanta a jel cestu ukázat. Asi by to šlo, ale rozmlátit Dukárnu 400 kilometrů od domova jsem mu nepřál, tak jsme operativně hodili motorku na vozík a dál už Jirka pokračoval v autě. Po cestě jsem k Elefantovi navázal přes gumcuk několik mohutnějších větví na oheň a jeli vstříc Runě. Jaké překvapení, když se potkáváme o pár metrů dál, před rozbitou panelovkou. Prohnala se tady asi někdy velká voda a jeden panel byl 10 metrů od silnice. Vzhledem k tmě, která se na nás nesla, jsme se rozhodli utábořit tady a ráno zbytek vyjet na čtyřkolce a na motorce.
Večer u ohně je už pohoda, pečeme buřty, které chutnají jak lanšmít, popíjíme pivko a zlehka vše prokládáme Jirkovou whisky Queen Mary… Je teplá jasná noc a absolutní bezvětří. Jsme ve výšce 700 metrů nad mořem a jdeme spát.
Ráno ve čtyři mě budí projíždějící ZIL, co veze lidi na borůvky. Skrz stan vidím, že už je skoro světlo. Za dvacet minut jede nahoru další a vše se opakuje ještě šest krát. V sedm lezu ze stanu spáchat malou a pomalu chystám snídani, Jana balí spaní a probouzejí se ostatní. Na panelovce si děláme snídani. Kolem projede skútr, později i dva houbaři na motocyklu IŽ a chvíli na to Opel Kadet, který uvízl na jednom z trčících panelů. Vyskákali borci ze zadních sedadel, Kadet se nadzvedl a volně poskakoval dál. Vyjel s mírním hrabáním vyježděný hliněný svah a zmizel. Sbalili jsme všechno tak, abychom po návratu z Poloniny mohli hned odjet. Jana Milan sedli na čtyřkolku, Bohdan na přední nosič, my s Jirkou na Elefanta a vyrazili jsme do kopce. Během 7 kilometrů jsme vystoupali do výšky 1480 a byli jsme u cíle. Nahoře chvíli svítí sluníčko, chvíli jde kolem mrak. Je relativně teplo a nefouká. Prohlížíme vojenskou základnu, památník a snažíme se najít borůvky. Ty tu však asi chvíli neporostou, neb už je sběrači pomocí hřebene očesali. Naprosto dokonalá práce, že ani po půlhodině hledání nenacházíme nikdo ani jednu jedinou bobuli. Jen viditelně utrhané konečky větviček. Náš průzkum vojenského objektu si Jana zpestřuje projížďkou na čtyřkolce, což ji očividně baví. Domlouváme se ještě na jedné zastávce po cestě dolů, abychom ještě jednou zkusili na nějakém místě borůvky natrhat. Daří se objevit pěkné místo a za výrazného obletování malými žlutohnědými motýlky nám modrá jazyk i rty. Pomalou kochací jízdou dojedeme až dolů k hlavní silnici, kde už Jirka dál pokračuje zase na Ducati. Po cestě potkávám ještě v lese nějakého borce na Yamaze FZ400N, který jede z Kijeva na nějakou techno párty, co prý má být na polonině Runa. Vysvětluju mu, že nahoře kromě borůvek a základny určitě nic zajímavějšího nebude, což nedokáže pochopit, protože je přesvědčen že jede správným směrem. Chvíli se dohadujeme a borec chce volat kámošovi co mu to řekl, aby zjistil jak se věci mají. Nemá v lese signál, tak ho směruju o kilometr dál do Lipovce, že tam určitě signál je a loučíme se.
V Turi Remety si dáváme poslední ukrajinské jídlo a objednáváme boršč a k němu vareniky. Vareniky s masem došly, tak dostáváme vareniky s bramborem. Jinými slovy je to něco jako pelmeně, tedy taštička z těsta, ale větší a zrovna ty naše jsou plněny bramborovou kaší. Nudle z bramborem jsou docela mazec, ale ze smetanou a smaženým špekem to docela jde. Super jídlo na dietu :-) V hospodě ještě diskutujeme s nějakým Slovákem, co to tady zná a má tu nějaký byznys. Bavíme se o životě, o platu na Ukrajině i policajtech. Průměrný plat je tady 100€, lepší plat má státní správa, ale je to max 150-200€. Řešíme i naši pokutu za neblikání a borec říká, že je lepší zaplatit, protože i když by musel policajt vypisovat papíry a nechtělo by se mu, ví že ze soudu kápne i něco pro něj. Kdežto když se zaplatí, je vše vyřešené hned a člověk může pokračovat dál. Jo to víme… Během oběda lehce sprchne a když odjíždíme, svítí zase sluníčko. 
Na hranicích jde všechno skoro hladce, jen auto skupina zase řeší nějaké bumážky a červený papír. Červený papír je totiž velmi důležitý v případě, že nemáte kopii formuláře, který se vypisuje při vstupu na UA. Ten kluci nedostali možná záměrně, aby je pak na zpáteční cestě zase mohli zkásnout. Borec co vydává červený papír ve vedlejší budově, jasně Bohdanovi naznačil, že by mohl něco přispět. Bohdan je však po zkušenostech ze vstupu a po diskuzi ze Slovákem v hospodě už otrlý a stojí a tváří se že nic nedá. „Nic nemám, pas je na celnici, nemám u sebe nic…“ Chvíli na sebe koukají, načež borec vytáhne ze šuplíku červený papír a Bohdan vítězně odchází. Proběhne ještě malá diskuze z babou celnicí na téma vratná kauce ze vstupu, ale Bohdan už nic nechce víc, než odsud vypadnout, tak říká ať si to nechají, že chce jet domů. Baba je očividně s výsledkem transakce spokojená, vrací pasy, papíry od auta a kluci můžou odjet.
Na Slovenské straně to překvapivě taky chvíli trvá. Za okamžik zjišťujeme důvod v podobě jakési kontroly. Se slovenskými celníky chodí po prostoru celnice Němka a Španělka (asi taky nějaké šarže) a Slováci se snaží svou práci dělat na jedničku. Zprvu nechápou proč jsme jeli na Ukrajinu jen na víkend, pak klukům dokonale prolezou auto, ale zapomínají na ledničku, kde se chladí salámy a sýr :o) Ještě před kontrolou auta na nás slovenský celník štěkne, že se máme uklidnit a kluci že mají zalézt do auta. Asi jsme byli hluční nebo co…
Nás s motorkama pouštějí už do Evropy, tak za zatáčkou čekáme na auto. Netrvá to dlouho a kluci přijíždějí. Měním žárovku v zadním světle a diskutujeme na téma co by se asi stalo, kdyby na hranici zjistili, že mám měsíc propadlou technickou :o) Den se nezadržitelně chystá stát večerem, proto jedeme v rámci možností svižně až do Levoče, kde se rozdělujeme na tři samostatné skupiny. Jirka jede střelbu do Zlína, já v rámci možností svižně a kluci jedou jak to jde. Po cestě vjíždíme do bouřky, kdy vedle nás bijí blesky, ale není se kde schovat, tak se ji snažíme ujet. Docela se daří protože je za chvíli po levé ruce a my se ji vzdalujeme. Další voda trvalejšího charakteru nás s Janou zastihne u Prešova a trvá až do Martina, kde to o půlnoci vzdávám a hledám místo na spaní. Silnice mi splývá s okolím, chvílemi jedu po okresce 50 a usínající Jana mi přilbou bije do zad. Jebat, končím, jdeme spát…
Ráno už za sucha a slunečna ujedeme posledních 130 km a o hodinu a půl už doma na zahradě popíjíme připravenou kávu. O něco později jde Jana do práce a já jedu na STK.

Z Ostravy tam a zpět jsme najeli 1320 km.
Byla to velice příjemná a až na malé drobnosti pohodová akcička.
Už dvakrát jsem byl na Ukrajině, ale ještě nikdy jsem neplatil pokutu.
No co už, všechno je jednou poprvé.
Děkuju všem zúčastněným za účast :-)
Siemens