sumoto_duben



Turecko 2012

Kapitoly článku

Den 11.

Ráno jsme vyrazili po dálnici do Kavaly, která byla vzdálená 70 km. Dálnice byla jako nová, úplně prázdná a po cestě byla jedna budka, kde vybírali 1,4 euro. Za Kavalou jsme sjeli na pobřežní silnici, kolem které byly krásné pláže z průzračnou vodou. Několik jsme jich vystřídali a Řecko opět nezklamalo. Šárka se pekla na sluníčku a já ve stínu luštil křížovky.

Po poledni nám ale bylo jasné, že takhle to opět nepůjde. Teploměr na Banditovi ukazoval na sluníčku 49 stupňů a ve stínu bylo tak 38. Zamířili jsme proto dál podél pobřeží do Asprovalty, kde byla Šárka kdysi s rodiči na dovolené. Asprovalta je příjemné turistické městečko se spoustou obchůdků a restauracích, ve kterých měli jídelní lístky i v češtině. Dali jsme si k obědu oblíbený gyros, a jelikož žár nepolevoval, mazali jsme to dál kolem Thessaloniky na Edessu. I když jsme jeli jen v šortkách a tílkách, pot se z nás jen lil. Bandit mi navíc chrlil chuchvalce horkého vzduchu přímo na nohy. Za Edessou přišly kopečky a příjemně se ochladilo. Pokračovali jsme dál směr Makedonie a před hranicemi jsme si v městečku Florina vzali za 40 euro pěkný hotýlek bez štěnic a s ramínkama. Klimatizaci sice neměli, ale alespoň byl vedle postele větrák, který jsme nechali zapnutý celou noc. Dali jsme důkladnou očistu, a jelikož byl hotel v centru, vyrazili jsme se podívat do ulic. Všude bylo spousty taveren nacpaných řeky pijícími frapé a ani náznak, že by zde měla být nějaká krize. Faktem ale bylo, že jsme po cestě viděli spousty zrušených benzínek a obchodů. Dali jsme opět gyros v pitě za 2 eura, který byl tak dobrý, že jsem si musel vzít ještě jeden na pokoj.

Ujeto 415 km

Den 12.

Ráno jsme se dobře nasnídali a vyrazili směr Makedonie. Měli jsme trošku problém se z Floriny vymotat, až mi došlo, že F.Y.R.O.M na cedulích, bude nejspíše směr Makedonie. Přejet hranice zabralo cca půl hodiny – bylo před námi asi 10 aut. Makedonií jsme pokračovali přes Bitolu na Ohrid. Úsek z Resenu do Ohridu byl moc fajn – pěkný asfalt a spousta zatáček. Pak přišla moje oblíbená Albánie. Země Mercedesů, bunkrů, Lavazh a absolutně bez předpisů. Zamířili jsme to na Elbasan – opět super úsek s dobrým povrchem. Projetí Elbasanu směr Tirane prošlo bez problémů. Za Elbasanem se silnice najednou začala prudce zvedat a následovaly spousty kilometrů po slušné silnici vedoucí přímo po hřebenech albánských hor. Pak přišlo Tirane a to byla pro nás pohroma. V šíleném vedru jsme popojížděli v nekonečných kolonách a já se obával nejen o nás, ale hlavně o Bandita. V tomto městě absolutně neexistují pravidla silničního provozu (troubili na mě, že jsem zastavil na červenou) a hlavně v něm nejsou žádné cedule ukazující směr. Podle instinktu jsem projížděl křižovatkami, doufaje, že je to směr na Schkoder. Když jsem zastavil, abych Bandita nechal na chvilku vychladnout, okolo jdoucí Albánec nám ochotně poradil cestu a dokonce nakreslil plánek. Pak už jsme ještě s jedním zeptáním konečně chytli správný směr a pokračovali na Schkoder. Silnice byly ve slušném stavu a potkávali jsme dost cestovatelů na motorkách.
Policajtů bylo všude také plno. Stavěli nás pouze jednou a to jen proto, aby se přesvědčil, že jedeme správným směrem. Před Schoderem jsme uhnuli na Muriqan a přejeli do Černé hory. Jezdilo zde spousta cizinců – zřejmě se sem dopraví z celé Evropy trajekty a pak pokračují dále. Potřebovali jsme sprchu jako sůl a proto jsme se v přímořském městečku porozhlédli po hotelu. Kousek od pláže jsme jeden našli, chtěli 30 euro za noc, ale když jsem řekl, že to chci jen na jednu noc, kroutili hlavami. Zatím, co jsem se dohadoval v hotelu, oslovil Šárku na ulici pajdavý děda, jestli chceme ubytování. Že prý má, za 20 euro na noc. Dědy ubytování nás trochu zarazilo. Byla to spíš garáž, předělaná na pokojík. No ale sprcha tam byla, tak jsme se moc nehádali. Po důkladné očistě jsme se vyrazili podívat k pláži. Jednalo se o mrňavý záliv, celý pokrytý lehátky a slunečníky. Ve velice slušné restauraci jsme dali večeři – dvě piva, fanta a dvě super pizzy za 16 euro. Samozřejmě jsme zde zakoupili magnetku na lednici a koukli po krámcích. Všude byly mraky turistů, ale jinak zde bylo příjemně. Celkový dojem mi ale zkazila žebračka, která chodila s jednou rukou nataženou a ve druhé držela pár týdnů starého kojence. Kolem pláže bylo také plno kreslířů, ale i když jsme měli zájem, žádné výtvory nás dost nezaujali. Zalezli jsme zpět do naší garáže a za řevu místních dětí šli spát.

Ujeto 405 km

Den 13.

Tentokrát jsme s ubytováním pěkně nalétli. Dědek měl na střeše naší garáže terasu a se svou početnou rodinou tam krafali až do půlnoci. Jelikož ještě v 10 večer bylo 28 stupňů, museli jsme mít otevřené okno a mé bouchání dveřmi je nechávalo klidnými. Dědek ale musel být neobyčejně přesvědčivý, protože už v 6 ráno měl ve dvou garážích vedle nás nastěhované další nájemce, což nás také vzbudilo. Na nic jsme nečekali, naházeli věci na Bandita a mazali pryč. Původně jsem si chtěl projet Durmitor, ale jelikož jsme tam byli už vloni, jeli jsme tentokrát podél černohorského pobřeží směr Chorvatsko. Před Petrovacem jsme se vykoupali – moře zde mají úžasně čisté, ale ačkoliv bylo poměrně brzy ráno, bylo zde již spousta turistů. Pokračovali jsme přes Kotor do Chorvatska. Tivatski záliv byl nádherný, ale trvalo nám dvě hodiny jej objet. Všude hustý provoz a davy turistů. Na jeho druhé straně jsme zjistili, že přes něj jezdí jeden trajekt za druhým, ale ani tak jsme nelitovali. Před černohorskými hranicemi nebyla fronta skoro žádná, ale zato Chorvaté opět nezklamali – fronta aspoň na hodinu. Samozřejmě jsem to vše předjal a zařadil se těsně před budkou, což se neobešlo bez troubení Slováka, před kterého jsem najel. Celník jen mrkl na pasy a pokynul, abychom jeli dál, ale některým turistům vykládali všechny věci z kufrů. Za hranicemi nás čekala prašná šotolina, kterou jsme objeli po okresce kolem moře po úpatí skal. Před Dubrovníkem jsme zajeli na pláž, ale zase to byla hlava na hlavě. Cesta kolem pobřeží mela dobrý povrch, ale průměrná rychlost byla díky hustému provozu zhruba 50 km/h.

Podařilo se nám dokonce najít slušnou pláž bez turistů, ale plnou ježků. Pokračovali jsme k místu, kde má Bosna svůj kousek moře a jsou tam proto dva přechody jen kousek od sebe. Dubrovník jsme si vyfotili ze shora a vjeli do něj. Když jsme ale viděli ty kolony aut směřující ke staré části, prohlídku jsme vzhledem k neustávajícímu vedru vynechali. Přechody s Bosnou byly v pohodě. Vždy jen jedna budka, na prvním mávli rukou a na druhém mrkli do pasů. Kolony žádné – tady naštěstí z našeho směru. Potřeboval jsem vyměnit eura na kuny, ale nikde nebyla žádná směnárna. Původně jsme chtěli zase přespat venku, ale když jsme asi 30 km nemohli najít žádné skryté místo na přespání, vzali jsme si u Ploče apartmán za 30 euro.

Ujeto 330 km

Den 14.

Ráno jsme od paní domácí nafasovali pytel fíků a pokračovali dál kolem pobřeží. Výhledy byly parádní, akorát mě štval neustálý hustý provoz, díky kterému jsme jeli v průměru tak 60. Řidiči jeli 60 i mimo obce – prostě se kochali. Před Makarskou nám přišlo, že jsme doma, protože každé druhé auto byl Čecháček. Kromě SPZ se to dalo poznat i podle toho, že měl rakev na střeše, obě ruce na volantu a dodržoval rychlost. Přes Split jsme pokračovali na Šibeník, kde jsme odbočili na n.p. Krka. Uvítalo nás parkoviště narvané k prasknutí, půlhodinová fronta na vstupenky na sluníčku a vstupné 95 kun na osobu. Kousek dál byla ještě jedna budka se vstupenkami téměř bez fronty. Nastoupili jsme do autobusu, který nás dovezl dolů k jezerům na začátek naučné stezky. Všude byly kvanta turistů a celá stezka byl jeden nepřetržitý tok lidí. Mnoho jezírek a vodopádů bylo vyschlých, ale alespoň se pod hlavními vodopády dalo vykoupat – pokud si člověk našel ve vodě kousek místa. Plitvice mi oproti Krka přišly hezčí. Koukli jsme do místní restaurace, že bychom dali něco k obědu, ale 200 Kč za čevabčiči s hranolkami mi přišlo dost. Nechali jsme se autobusem vyvézt zpět nahoru. Kdo by chtěl ušetřit za vstup, tak ať to dolů sejde – nahoru už lístky nekontrolují. Návštěva Krky nám zabrala dvě hodiny a to jsme si ještě chvilku dáchli.

Jeli jsme dál a hledali nějakou restauraci s přijatelnými cenami, ale v Chorvatsku mají draho snad všude. Nakonec jsme se najedli – Gordon Blue s hranolkami, palačinka a dvě coly za 600 Kč. K večeři bídná bageta na benzínce za 80 Kč, 2 nanuky a láhev vody 150 Kč. Nechápu, proč Češi jezdí do Chorvatska. Stačí popojet o kousek dál do Černého hory, která je stejně krásná, o dost levnější a i Černohorci mi přišli sympatičtější. Pokračovali jsme dál na Zadar, kde byla Rijeka po vedlejší tak blbě značená, že jsme najeli na dálnici. Jelikož nás ale Chorvatsko ani trochu nenadchlo, rozhodli jsme se, že už to vezmeme domů a mazali jsme to po dálnici asi 200 km. Jezdím po dálnicích dost nerad, protože cestovat na motorce po dálnici mi prostě přijde divné. Z dálnice jsme sjeli na Ogulin a těch 200 km nás stálo 6 euro. Hranice se Slovinskem jsme překročili v Brodu na Kupi – úplně prázdný přechod. Hned za hranicemi jsme zajeli do lesa a postavili stan.

Ujeto 565 km

Den 15.

Ráno bylo pro mě velice příjemných 16 stupňů a já po dlouhé době spal ve spacáku a ne na něm. V 7 ráno jsme vyrazili na poslední úsek naší cesty přes Ljubljanu na Kranj a Klagenfurt. Slovinsko jsme projeli podle mapy mimo dálnice a za 3 hodiny jsme byli na rakouských hranicích, které jsme překročili pod Klagenfurtem, a hned následoval moc pěkný úsek. U Triebenu jsme chtěli skočit na dálnici, ale těsně před ním byla silnice zavřená a hlídal to tam policajt s plácačkou, takže jsme to museli 100 km objíždět.

 

Jelikož se chceme ještě letos do Rakouska vrátit, až pojedeme s kamarády do Slovinska na feraty, hupli jsme na dálnici a hnali to na Linz a do Budějovic, kde jsme se stavili u Šárky rodičů na večeři a ukázali fotky. V 9 večer jsme konečně dorazili domů, do Sezimova Ústí.
Ujeto 777 km

Závěr

Bandit opět celou cestu šlapal jako hodinky. Na 7047 km jsme spotřebovali 345 litrů paliva, takže průměrná spotřeba byla 4,9 l/100 km. Bandit přitom vezl 150 Kg živé váhy a 40 Kg nákladu. Za cestu jsem spotřeboval celý 0,5l sprej na řetěz. Do celkových nákladů na cestu jsem nepočítal nákupy oblečení, zadní gumu a nový foťák. Jelikož to byla naše svatební cesta, nesnažili jsme se tolik šetřit, jako vloni. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (40x):
Motokatalog.cz


TOPlist