Turecko 2012

Po loňské cestě do Řecka, kde jsme se se Šárkou zasnoubili, bylo jasné, že naše další cesta bude cestou svatební. Nejprve jsme přemýšleli nad dovolenou letecky v Paříži, ale když jsme si spočítali, že by nás necelý týden vyšel stejně jako loňská cesta na 2 týdny do Řecka, rozhodli jsme se, že vyrazíme opět na motorce.
Po dlouhém plánování jsme zvolili trasu: Přes Maďarsko do Rumunska a projet si Transalpinu a Fagaraš – to byla má podmínka. Dále Bulharskem podél pobřeží Černého moře do Istanbulu a dolů do Antalye. Pak kus podél pobřeží, zajet na Pamukkale a zase k moři. Trajektem zpět do Evropy, opět Řecko, přes Makedonii a Albánii k Jadranu a podél pobřeží Chorvatska zpět domů.

Den 1.

Ráno jsme vyrazili z Tábora v 8 hodin a mazali to směr Rakousko. Bylo zataženo, ale nepršelo, takže jsme nepromoky prozatím nechali na dně kufru. Rakousko jsme projeli mimo dálnice podle navigace a po obědě už jsme putovali Maďarskem přes Gyor a Szeged na Rumunsko. Maďarsko není nejvhodnější zemí pro motorkáře. Samé roviny, tam se dá klopit snad pouze na kruhových objezdech. Ale kilometry nám alespoň, při cestovní rychlosti 120 km/h, pěkně naskakovaly a dobře se předjíždělo. Tedy alespoň až na těch cca 150 km, kdy jsme jeli v pořádné bouřce. K večeru jsme překročili hranici s Rumunskem a kus za ní jsme si postavili stan kousek od silnice mezi ruinami nějakého kravína.

Ujeto 678 km

Den 2.

Ráno jsme se opět vzbudili do zamračeného dne. Jelikož náš stan stál na betonovém panelu (všude jinde bylo husté křoví), byli jsme docela rozlámaní. Uvařili jsme si k snídani čaj a kávu a pokračovali přes Temešvár a Petrosani k prvnímu bodu naší cesty – k vysokohorské silnici jménem Transalpina. Tímto bych chtěl poděkovat českým motorkářům, které jsme potkali na benzínce, za radu kudy na Transalpinu nejlépe najet. Napsal jsem si totiž do itineráře město Ranca (přes které jsme pak skutečně jeli), ale navigace ho neznala. Nakonec jsme ji bez problémů našli za městem Novaci a předčila naše očekávání. Krásný nový asfalt a ještě lepší panoramata. To se prostě musí vidět. Lidí bylo všude kolem silnice a na vyhlídkách dost, ale provoz nijak hustý nebyl. Po přejetí vysokohorského hřebenu jsme před sebou spatřili černá mračna a bylo nám jasné, že se jim nevyhneme.

Spustil se nebývalý lijavec, ve kterém jsme pokračovali dál. Více než déšť mi však vadilo, to, že se silnice dále směrem na východ, změnila v tu pravou Rumunskou. Samá díra, naše průměrná rychlost se snížila tak na 40 km/h  a já ve zpětných zrcátkách stále kontroloval, jestli se za námi náhodou neválí naše kufry. Po silnici se valily potoky vody a maskovaly ty velké díry, takže jsme se raději schovali na půl hodiny v polorozpadlém domku u silnice, než ten nejhustší déšť ustal. Dále jsme pokračovali směr Ramnicu Valcea. Silnice již byla opět slušná. Když si vzpomenu, v jakém stavu byly hlavní tahy, když jsem byl v Rumunsku před cca 5 lety, tak se to nedá srovnávat. Nešlo zapomenout na jejich železniční přejezdy. K večeru jsme dorazili do Talmaciu, kde jsme si vzali slušný penzion hned u silnice za 20 euro, slušnou večeři za 11 euro a šli spát.

Ujeto 527 km

Den 3.

Ráno jsme vyrazili na druhý bod naší cesty – transfagarašskou silnici. Jelikož jsem jí měl z internetu nastudovanou téměř z paměti, nemohla mne již tolik překvapit – byla prostě krásná. Asfalt se od doby, kdy tudy projeli z Top Gearu docela změnil a pro supersporty by to opravdu nebylo. Ten, kdo si chce vychutnat asfalt a zatáčky, ať jede na Transalpinu směrem od Novaci a za hřebenem to otočí zpět. Kdo chce vidět nádherný výhledy a nevadí mu horší silnice, tak ať jede na Fagaraš. Ale když už jste jednou v Rumunsku, rozhodně doporučuji projet obě silnice – vždyť jsou i kousek od sebe.

Cestou jsme se došli podívat na údajně originální drákulovo sídlo - Hrad Poenari. Těch 1500 schodů k němu ale bylo něco strašnýho.

Počasí nám tentokrát krásně vyšlo a z Fagaraše jsme pokračovali na Pitesti. Před ním bylo horko, dusno a 35 ve stínu, za ním najednou zase průtrž jak blázen. Schovali jsme se na půl hodiny na benzínové stanici, a když bylo po nejhorším, pokračovali jsme směr Bukurešť, před kterým jsme odbočili na jih na Giurgiu. Tam jsme měli trochu problém najít hraniční přechod, protože nebyl nikde značený.

Bulharsko nám přišlo podobné jako Rumunsko. Také nikdo nedodržoval předpisy a tak jsme opět nasadili oblíbených 120 a k večeru jsme dojeli do Varny. Byla to zajížďka, ale chtěli jsme se podívat k Černému moři. Asi 20 km pod Varnou jsme postavili stan v lese, kde byli mrňaví a neskutečně dotěrní komáři. Český repelent na ně absolutně nezabíral, proto jsme rychle postavili stan (ještě, že jsme ho vzali, vloni jsme jeli jen s plachtou) a šli spát.

Ujeto 605 km

Den 4.

Noc jsme přečkali v pořádku, akorát kolem půlnoci nás vzbudilo vytí, nejspíše toulavých psů, kterých je v Bulharsku i v Rumunsku spousta. Šárku to trochu vyděsilo, ale já chrupkal spokojeně dál s pepřákem po ruce. Po snídani jsme vyrazili na pláž a vykoupali se v Černém moři. Voda je v něm mnohem méně slaná, než jinde. Pak jsme pokračovali přes Burgas na Malko Tarnovo. Nesmím opomenout, že úsek z Tsarevo na Malko Tarnovo má nový asfalt a spoustu zatáček. Jednou, když jsme zastavili na jedné vedlejší silnici, zastavil vedle nás děda s dodávkou a ptal se, odkud a kam jedeme a podobně. Pak sáhl vedle sebe a podal nám dvě obrovská rajčata jako dárek. Chuťově byla výborná a voněla i přes slupku jak to má podle Pohlreicha být. Nechápal jsem, co to u nás prodávají v obchodech jako „rajčata“. Dostali jsme se na Tureckou hranici. Bulhaři pouze mávli rukou, ať jedeme dál a Turci po nás chtěli nejprve oběhat tři razítka: jedno od policajtů, druhé kontrola dokladů k motorce a třetí jako kontrola bagáže. Policajti mrkli do pasů, něco si opsali, u motorky chtěli malý techničák a zelenou kartu a kontrola bagáže jen mávla rukou a dala kýžený štempl. Využil jsem místní směnárnu a vyměnil 400 euro na liry. Podle mých propočtů jsem měl dostat cca 860 TRL, ale dostal jsem jen 775.

Za hranicemi jsme si uvařili oběd na lihovém vařiči a pokračovali na Istanbul. Překvapilo nás, jak je to obrovské město, s velmi hustým provozem a po chvíli nás začalo štvát neustálé troubení (ne na nás). Troubení se zde ozývá snad každých 5 vteřin. Do navigace jsem zadal ulici s Velkým bazarem a kousek před ním jsme se začali poohlížet po hotelu. Místní mi poradili jeden kousek od místa, kde jsme byli, ale 90 euro za noc jsem jim odmítl dát. V dalším chtěli 90 TRL, ale byl v něm pěkný nepořádek a na recepci arogantní cucák, co mi na dotaz „Do you speak English?“ odpověděl „No, Turkish“. Kousek vedle byl ale další hotel, kde si řekli 130 TRL i se snídaní. Nechtělo se mi za každou cenu hledat něco levnějšího, smlouvat nechtěli, tak jsem kývnul. Hotel byl na rušné ulici plné restaurací a barů. Zašli jsme na večeři do restaurace vedle hotelu. Dal jsem si turecký kebab, před kterým přinesli pořádný předkrm – různou zeleninu a chléb, Šárka měla nějaké kuřecí kousky s rýží. Restaurace byla docela na úrovni a celá večeře stála 40 TRL. Překvapilo mě, že když se mě číšník zeptal, co si dám k pití a já odpověděl jako vždy „pivo“, začal kroutit hlavou a prý „No alcohol here“. Ještě, že jsem si dal na pokoji chladit plzeň z domova do minibaru. Nastavili jsme klimatizaci na 19 stupňů a šli spát.

Ujeto 470 km.

Den 5.

Aneb „Den s gumou“. To bylo totiž tak: na Bandita kupuji gumy od strýce, který je vozí z Rakouska za 7 euro kus. Jsou trochu jeté a pár let staré, ale s tou poslední zadní jsem ještě ujel 20 000 km. Před cestou jsem vyměnil obě gumy – zadní byla Michelin Pilot Road 2, ale už v Rumunsku jsem si všiml, že jí příliš rychle mizí vzorek. Na začátku Turecka mi bylo jasné, že není šance, abych se na této gumě dostal domů. Ráno jsem vzal seznam servisů Suzuki po cestě, který jsem doma pracně vyzobal z internetu a požádal jsem recepčního, jestli by mohl zavolat do nějakého servisu poblíž, jestli gumu nemají. Zkusil dva: v jednom prý budou mít gumu až druhý den za 650 TRL a ve druhém mu to nebrali. Bylo teprve 9 ráno, a že prý v servisech pracují až tak od 10. Čekat jsme nechtěli, a proto jsme se vydali do Velkého bazaru. Jsem člověk líný a tak jsme dojeli na motorce až přímo před něj. Motat se s naloženým Banditem těmi příkrými, úzkými uličkami plnými turistů byl opravdu zážitek.

Bazar je to obrovský, zakoupit se v něm dá vše, na co si člověk vzpomene a skoro všechno zboží je bez cen. Řekl jsem si, že si koupím slušné kalhoty a hned mě čapnul dědek a dotáhl do svého krámku. Nechal mě jich vyzkoušet asi 5 a pak přišlo na smlouvání. Čekal jsem, že gatě pořídím tak za 20 TRL – vždy jsem kupoval u Vietnamců, ale dědek vyrukoval z cenou 240 TRL! Málem jsem z toho omdlel a chtěl se nenápadně vytratit. Šárka prozkoumala důkladně kalhoty a kývla, že jsou opravdu značkové Tommy Hilfiger, jak dědek tvrdil. Po zhruba 15 minutách smlouvání jsem se dostal na 140, a když dědek lamentoval, že skoro za tolik je nakupuje, došli mi argumenty a kývl jsem. Pak jsem mu dal 120 TRL a mazal pryč.
Šárka si koupila o kus dál tradiční a moc hezké turecké tričko. Ukecané ze 70 na 50 TRL. Překvapilo mě, kolik českých slovíček ten prodavač znal. Pak ještě samozřejmě nákup magnetky na lednici, které kupujeme všude, kam se podíváme. U Bandita seděl na židli před svým krámkem sympatický chlapík, kterého jsem požádal, jestli by mi nemohl pomoci nalézt servis, kde by mi zadní gumu vyměnili. Byl velice ochotný a po hodině se to podařilo. Mám v Istanbulu najít v jedné čtvrti v asijské části fotbalový stadion a od něj zavolat jedno číslo. Chlapík dal Šárce zadarmo pěkný šátek, pohostil nás vodou a 10 TRL, co jsem mu nechal na stole, mi nacpal zpátky do kapsy. Alespoň jsme se s ním vyfotili. Večer mě pak napadlo, že jsem mu mohl dát alespoň plechovku Plzně a moc mě mrzelo, že mě to nenapadlo.
Vyrazili jsme se ještě podívat na Modrou mešitu, která byla nedaleko. Bohužel jim ale zrovna začala dvou hodinová pauza na modlení a tak jsme nemohli dovnitř a čekat jsme nechtěli. Za průjezd přes most do Asijské části jsme nic neplatili – všechny závory byly zvednuté.

U stadionu proběhl krátký telefonát v turečtině, ze kterého jsem rozuměl akorát „SMS“. Po 10 minutách čekání jsem na to číslo napsal anglicky, ať mi napíšou přesnou adresu servisu. Za chvilku přišla sms s adresou, ale ulici navigace neznala. Už jsem to chtěl vzdát, až mě napadlo zadat místo jako město místo Istanbul název té čtvrti – Kadikoy a bingo – 3 km do cíle. Cílem byla ulička plná naprosto všeho na motorky. I tam měli pneuservis pouze na motorky. Nachomýtl se ke mně týpek z KTM motosalonu, se kterým se konečně dalo domluvit anglicky. Vše zařídil a za půl hodiny byla na Banditovi nová Michelin Power za 430 TRL i s výměnou a vyvážením, dokonce brali karty. Na závěr mi poradil, ať dávám pozor po cestě na kamiony, že řidiči bývají unavení a také na autobusy, že jezdí jak blázni.

To už jsme ostatně viděli po cestě, kdy mě jeden autobus předjížděl ve 130. Pokračovali jsme směr Kutahya. Turecké hlavní silnice jsou jak naše dálnice, akorát jsou v lepším stavu, takže za pár hodin jsme byli o 350 km dál. Kus od silnice jsme si v klidném lesíku postavili stan, uvařili večeři, já napsal tento román a za tmy jsme šli spát.

Ujeto 385 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE