Španělský půlkruh aneb hory, doly, zatáčky

9.9., den 4, najeto: 286 km

Je 10:30 a já, lezoucí po skalách podél turisty vyšlapaných cestiček, opět zkouším kontaktovat Jawaře. Nereagují. Kontroluji počasí a uvažuju o změně plánu, nechci ztratit den pouhým čekáním na odpověď. Předpověď hlásí na dnešek hezké počasí tady i v Andoře, od zítra má však začít všude pršet a v Andoře navíc klesnout teplota na 8°C. Není čas ztrácet čas, běžím se zeptat, zda můžu zrušit 1 noc. Vyřízeno bez problémů, i když jsem včera platil kartou, peníze jednoduše poslali zpět na účet. Rychle bourám tábor, vše balím a nakládám na motorku. Rychlý to bezpochyby bylo, jen mi najednou chybí jedna drobnost – klíč k nastartování motorky. Nehodlám panikařit, znám se a tudíž jsem si před odjezdem do bundy připnul klíč náhradní. Chytrý, co? :) Navíc pokud jsem ten první ztratil někde v kempu, tak ho stejně nenajdu a pokud byl někde ve stanu, tak se pak najde sám.
Dnes jsem změnil uspořádání zavazadel na motorce a krosnu házím na záda, což se ukazuje jako velmi dobré rozhodnutí. Krosna se opírá většinou své váhy o sedlo a stan a já jí za jízdy prakticky necítím.

Dnešní změna plánu bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat. Celá cesta byla zajímavá a velmi zábavná, o čemž svědčí i nastoupané výškové metry (53 – 1970 m.n.m). Mapa ukazuje, že zase kousek budu muset jet po nějaké té rychlostní silnici, což se mi nechce, tak hledám nějakou alternativu ve své mobilní offline navigaci Navigator, kterou používám pro různé účely už asi 7 let. Poslední dobou ji, díky levným datům, vytlačují Google Mapy, které jsou schopny reagovat na aktuální provoz.
Nastavuji nejkratší možnou trasu, která se obvykle vyhýbá i velkým hlavním tahům, a vyrážím. Po pár desítkách kilometrů si vzpomínám, proč jsem vlastně opravdu přešel na Google Mapy.
Navigator totiž občas trošku pozlobí svojí nižší "inteligencí“ a tak mě 3x za sebou svede z rychlostní silnice na pár stovek metrů vedle, aby mě pak zase navedl zpět, zřejmě protože je to prostě opravdu kratší. Když se mi při dalším ze sjezdů, asi kvůli vibracím, otočí obrazovka navigace vzhůru nohama, zastavuji u krajnice, do své lidské paměti ukládám pár následujících čísel silnic, jména měst a bazmek, vkládaje do kapsy u kalhot, nekompromisně vypínám.

Nevím přesně, kdy a zda se geograficky ocitám na území Pyrenejí, ale postupně se zužují a klikatí silnice, mizí prostor za krajnicí, ubývá aut, přibývá motorek i zvířat přímo na silnici. Začínám si také všímat, že naprostá většina majitelů velkých BMW GS neopětuje pozdrav. Asi je pod jejich úroveň, zvedat ruku z řidítek, kvůli trojnásobně méně objemnějšímu jednohrnku :)
Mluvě o svém malém jednoválci, musím říct, že v těchle horských průsmycích mě fakt baví, vnímám každý pohyb pístu, v prudkých klesáních si vystačím s podřazením (byť s občasným smykem :) ) a i přes relativně nízký objem a výkon mám pocit, že motorce nikdy nedochází dech, pořád a pořád táhne – což je samozřejmě i díky tomu, že zde prakticky nelze jet o moc více, než 100 km/h.
Tu a tam mě, vždy v tom nejméně pravděpodobném místě, přímo na silnici překvapí kráva, či její čtyřžaludeční produkt, což mi způsobuje několik krátce trvajících zástav srdce.

Stoupání a zatáčky jsou tak prudké, že pokud někde potkáte auto, tak stačí počkat na místo, kde vidíte několik zatáček dopředu, auto předjedete a i když se tu a tam na moment zastavíte na fotopauzu, auto vás už stejně nedojede.
Vybavuji si, že cesty v okolí Montserratu jsem sám pro sebe označil za motoporno. Hm, tak potom to tady nelze připodobnit, možná snad něco jako “megamotoswingerspárty“.

V 15:16 mi po velmi intenzivních 167 km docela z toho všeho už začíná hučet v hlavě a tak si dopřávám první zastávku v lesíku u silnice. Kontroluji krásně obroušené vzorky pneumatik a jestli tam byly nějaké dopady rovných přejezdů, tak už nejsou. Počasí je stále perfektní. Po “snídani“ všechen odpad automaticky balím zpět do krosny a všímám si, že ani tady se Španělé nezdráhají vytvořit malou kopičku bordelu. Nemaj oni to nakonec jako nějakou náboženskou tradici?
Koukám do mapy a jsem už pouhých 73 km od hlavního města Andorry (Andorra la Vella). Přes Booking nacházím a rezervuji hotel Cervol za cenu španělského kempu (24€) a jedeeem.

V 18:05 tankuji, již v Andoře. Jen pro zajímavost tu benzin momentálně vychází na nějakých 28,3 Kč/l.
Po hlavním městě Andorry jezdí opravdu hooodně motorek všech druhů a až překvapivě hodně je tu i drahých sportovních aut (s lokálními SPZ). Vysoké hustotě motorkářů odpovídá i neuvěřitelně hustá síť různých motoobchodů, servisů i salonů, jsou opravdu na každém rohu. Možná jsem se měl v nějakém obchodě zastavit a pořídit nějakej kufr i s držákem, prý tu jsou obecně nižší ceny kvůli nízkým daním a já si vezu 3/4 věcí na zádech. Snad později (což u mě během výletu obvykle znamená “nikdy“).

Po ubytování ještě vyrážím nalehko a naslepo na pár vrcholků v okolí. Jakmile opustím spletité a přeplněné cestičky ve městě a projedu několika na sebe navazujícími lyžařskými rezorty, najíždím na naprosto prázdnou silnici, vedoucí až k vypnuté lyžařské lanovce. Silnice opět velmi kvalitní a tak si to dám nahoru a dolů několikrát po sobě, přičemž vždy potkám pouze toho samého chlapíka se psem.
Jinak je jízdní styl motorkářů v Andoře brutální. Nebojí se letět v protisměru, městem plným aut i dalších motorek a horizont, zatáčka, retardéry, ani plastové sloupky jim při kličkování nijak nepřekážejí.

Ve 20:33 už jsem zpět na hotelu a převlečen do kraťasů, což je nejvíc “slušný“ oblečení, kterým zde disponuji na vycházky do města. A hele ho, klíč č.1 od motorky byl v kapse! :)
Civilní boty ke kraťasům nemám a v Andoře mi chybí ještě více, než předtím mé dioptrické sluneční brýle u moře. To jsou ty rychlé úspory místa v den odjezdu. Bez bot samozřejmě nemůžu vyrazit na žádný pěší výlet do kopců či přírody. V pantoflích (pořízených v Peñíscole) i v moto botech bych se akorát přerazil.

10.9., den 5, najeto: 82km

Vstávám v 8h a v klídku si užívám hotelovou snídani. Už potřetí se mi stalo, že jsem přijel výtahem do špatného patra, což mě nutí k malému experimentu, kterým si dokážu, že čudlík do patra č.7 opravdu pokaždé výtah směruje do patra osmého. Na recepci mi sdělí, že o tom ví a že je to tak už dlouho. Tak koukám, že španělská kultura v řešení problémů přesahuje až sem :)
Za okny mrholí, je kolem 5°C a internet říká, že všude kolem prší. Hm, asi nemám zapotřebí o dovolené úplně zbytečně moknout a mrznout, obzvlášť když nemám žádné teplejší oblečení. Na druhou stranu, 34 km odtud je Francie, kde momentálně sněží a je -1°C. To už mě vlastně trošku i láká, jelikož jsem ve sněhu naposledy jezdil v 15 letech na Simsonu a na hotelu na mě pak bude čekat vyhřátá sauna. No, ještě to promyslím, zase sebou někde švihnout, nebo zbytečně testovat kvalitu krytí elektroniky v italsko-čínské motorce, má i svá “proti“.
V 10h rezervuji na recepci další noc, tentorkát za 27,5€ a již rozhodlý utkat se se sněhem, se utíkám navléct do nepromoku.

Zlehka mrholí, kombinézový nepromok drží kolem těla příjemnou teplotu a spolu s SWM pomalu stoupáme směr Francie, až dojedeme k místu, kde je nutné o motor poprvé rozehřát promrzlé ruce a učinit důležité rozhodnutí. Tunelem nebo přes mlhou zakryté a sněhem pokryté vrcholky? Ty vole, jasně že přes vrcholky, proto tu teď přeci jsi! Navíc ta sauna se musí taky nějak zasloužit.
A tak tedy stoupáme dále, po pár metrech najednou mlha, jak když někdo zatáhne závěs, klesá teplota, začíná sněžit, ruce už jsou během chvilky promrzlé k nevydržení. Po pár stovkách metrů opravdu musím zastavit. Sundavám rukavice a pokládám je na motor. Ruce přikládám přímo na žebrování válce a blaženě si oddychuju (samozřejmě, že spálenou kůži mám pak na prstech ještě několik týdnů :) ). Na štítku helmy se mi vytvořila vrstva ledu a tak už ani nemusím litovat, že jsem si s sebou nevzal antifog nálepku a dále pokračuji s otevřeným štítkem. Horší je to s brýlemi, z nějakého důvodu se mi ale mlží jen jedna strana, takže jedu dále do boje ala motorizovaný Žižka.
Po dalších pár minutách už je sníh a led i přímo na silnici a spolu s neprostupnou mlhou mě nutí dále pokračovat maximálně rychlostmi kolem 30 km/h. Ještě jednou stavím, abych pořídil důkazové foto. Zmrzlé prsty nejsou schopny uchopit zip od nepromoku a když už se konečně rozepnu, tak nemůžu nahmatat v kapse ani mobil, ani GoPro, jelikož prostě nemám absolutně žádný cit. Připadám si jak opilec, kterej hledá klíče od bytu. Následuje tedy další grilování lidského masa a po pár minutách se mi daří horský zážitek konečně zvěčnit. Mezitím připadlo dalších pár milimetrů sněhu a opětovné rozjetí se tak stalo bojem takřka o přežití. Logicky – pokud neodjedu, tak zemřu :)

Se smýkajícím se zadním i předním kolem se rozdjíždím a hned v další zatáčce se najednou v protisměru vynoří obří a hlavně nesvítící Mercedes GLS, který mě buď neviděl, nebo si myslel, že jsem nějaká halucinace a tak pokračoval beze změny směru, což mi způsobilo další zástavu srdce a také první kontakt se svodidly. Naštěstí jsem se o ně jen lehce opřel promrzlým kolenem, takže byl kontakt bezbolestný a naštěstí i bez pádu. Podobná situace, s často nesvítícími auty, se opakovala ještě několikrát, nicméně už ne tak natěsno, jelikož jsem se nadále prozřetelně držel co nejblíže trvale namrzlé krajnice.
Že jsem dosáhl vrcholu horského přejezdu, poznávám v husté mlze pouze tak, že začínám klesat a tak začínám řešit další problém – jak brzdit, abych příliš nezrychloval a zároveň zůstal kolama dolů. Brždění motorem i brzdami má podobný účinek, kterým je pouze okamžitý smyk (ačkoliv je moje SWM rok výroby 2018, nemá ABS ani nic podobného), ale nakonec se mi daří celkem v pohodě odkroužit cestu zase dolů.
Stejně je to zvláštní pocit, přece dneska nemůžu klouzat po ledu a sněhu, když včera jsem byl na pláži u moře a bylo krásný teplo :)
Když vyjedu zase zpět za mlhový závěs, pokouším se celou scenérii opět vyfotit, ale intenzitu reálného zážitku se zřejmě zachytit nepodařilo. Ve městečku Pas de la Casa na pomezí hranic stavím v první kavárně a dávám si čaj. Personál mi potvrzuje, že jsem stále v Andoře, ale přitom sami mluví francouzsky.
Po zahřátí se ještě vydávám za hranice, abych si mohl oficiálně Francii “odškrtnout“. To se mi však nedaří, protože nikde hraniční přechod, ani značku s nápisem France nenacházím. Nakonec to vzdávám a otáčím se zpět směr Andorra.
Opět dojíždím před tunel, tentokrát z druhé strany. Chvíli přemýšlím a nakonec volím pohodlí tunelu (4,1€ za motorku), hlavně kvůli obavám z čelního střetu s nějakým z nesvítících dementů. I když ta zima a mlha byly tedy nepříjemné také, to ne že ne :)
Tunelem projíždím během pár minut, klesám k Andoře a za chvíli už parkuji v hotelu. Cesta zpět mi přijde tak 5x kratší.
Celý dnešní výlet nebyl příliš dlouhý časově ani svou vzdáleností, ale pocity jsem měl, jak kdybych v zimě zdolával Pyreneje. Hluboký respekt všem dálkovým motorkářům (ale i všem druhům výletníků), kteří něco podobného dobrovolně podstupují několik dní i týdnů vkuse. Zima je krásná, ale lépe se k večeru vrátit do tepla domova. Taky hned příjezdu urychleně vyhledávám saunu, chci si jí užít, dokud jsem ještě promrzlej.

V 17h píše Jawař, že měli problémy s autem a zítra teprve dorazí do Montpelieru. Přemýšlím o různých variantách, kde všude jsem v minulých dnech mohl a zároveň nemusel jet, kdybych se na ně vykašlal hned od začátku, nebo jestli tady ještě jeden den nepočkám a pak jim nevyrazím naproti, ale zatím to nechávám být. Zaprvé kdybych nejel tak, jak jsem jel, tak bych si sice nezajel cca 300 km navíc, ale zase bych asi neměl dnešní zimní zážitek. Zadruhé na delší trasu v tomto počasí nejsem vybaven a kdoví kam nakonec zítra doopravdy dojedou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE